ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2106.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2106/2019-197
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce O. G. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované Z. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o uložení povinnosti podat vyúčtování hospodaření, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 87/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2018, č. j. 18 Co 60/2018-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2018, č. j. 18 Co 60/2018-171, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, č. j. 16 C 87/2012-147, uložil žalované povinnost předložit žalobci vyúčtování hospodaření se společnou věcí (pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsaným na LV č. XY), a to za období od 1. 1. 2004 do 6. 6. 2014 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval, že specifikované doklady předložené žalovanou žalobci za období od roku 2004 do roku 2010 nepředstavují komplexní, věcně a časově související a na sebe navazující soubor listin týkající se hospodaření se společnou věcí, ale toliko přehled vyúčtování příjmů a výdajů za žalované období bez bližší věcné a časové návaznosti. Vzhledem k tomu žalobě vyhověl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 18 Co 60/2018-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce sice podle odvolacího soudu v průběhu jednání „poněkud měnil žalobní petit“ (původně se domáhal předložení dokladů do 31. 7. 2010, v průběhu řízení soud prvního stupně rozhodl o změně žaloby, jejímž předmětem bylo prodloužit období do 6. 6. 2014), odvolací soud však rozhodl o žalobě jako o celku, neboť je vázán obsahem žaloby, ne konkrétním zněním žalobního petitu. Z obsahu žaloby je podle něj zřejmé, že se žalobce domáhá předložení vyúčtování za období od 1. 1. 2004 do 31. 7. 2010. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo popíráno, že žalobce obdržel v rozhodnutí specifikované doklady za období od roku 2004 do roku 2010, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná žalobě vyhověla a žalobci se dostalo toho, čeho se žalobou domáhal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která zároveň v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že žalovaná v průběhu řízení splnila svoji povinnost předložením rozpisu příjmů a výdajů. Taktéž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětem a obsahem žalobního návrhu bylo to, že se domáhal předložení vyúčtování pouze za období od 1. 1. 2004 do 31. 7. 2010. Žalovaná nepředložila kompletní dokumentaci o hospodaření za období od 1. 1. 2004 do 6. 6. 2014, a to podklady, na jejichž základě v rámci vyúčtování hospodaření se společnou věcí vypočítává výdajovou stránku tohoto hospodaření. Má za to, že součástí práva na informace při hospodaření se společnou věcí je i nárok na seznámení se s obsahem veškerých listin, na základě kterých bylo provedeno vyúčtování hospodaření se společnou věcí. Doklady, které jsou součástí spisu, toto kritérium nenaplňují, neboť nejde o komplexní věcně a časově související, na sebe navazující soubor listin, ale pouze o přehled vyúčtování příjmů a výdajů za určité období, které je kratší než období požadované v žalobě. Měly být předloženy i listiny či poskytnuty informace, na základě kterých bylo provedeno vyúčtování hospodaření se společnou věcí. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/2009. Dále žalobce uvádí, že mu soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení podle jeho závěrečného návrhu a toto nepřiznání neodůvodnil, což byl jediný důvod, proč podal odvolání, a to pouze do výroku II. Řízení tak bylo stiženo vadou a tyto náklady by mu měly být přiznány. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalované uloží povinnost předložit vyúčtování hospodaření se společnou věcí za období od 1. 1. 2004 do 6. 6. 2014 a zaplatit náklady řízení. V případě potřeby provádění dalšího dokazování navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Odvolací soud správně uzavřel, že se žalobci dostalo všeho, čeho se svou žalobou domáhal. Žalobce požadoval předložení vyúčtování hospodaření se společnou věcí, nikoli předložení konkrétních nebo typizovaných dokladů. Ani přes opakovanou výzvu soudu se nedomáhal vydání konkrétních listin. Žalobní petit ve znění změny týkající se rozšíření období do 6. 6. 2014 nemá jakoukoli oporu v rámci tvrzení, která jsou uvedena ve vlastním textu žaloby. Žalobce v dovolání ani adekvátně nerozporuje posouzení žalobního petitu a žalobních tvrzení. K povinnosti předložit vyúčtování hospodaření pak uvádí, že se jím má na mysli kategorizovaný přehled (rozpis), nikoli tzv. primární výdajové nebo příjmové doklady
– těch se žalobce nedomáhal. Napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou uvedenou v dovolání. Námitka vztahující se k nákladům řízení je pak nepřípustná podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Žalobce v dovolání především namítá, že mu nebyla vydána kompletní dokumentace o hospodaření za období od 1. 1. 2004 do 6. 6. 2014.
Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání.
V této souvislosti je z dovolání patrný naznačený rozpor s judikaturou dovolacího soudu, především s jeho rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2058/2005.
Podle §3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle §1118 o. z. spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci.
Podle §1119 o. z. vyúčtování se lze domáhat po uplynutí doby obvyklé povaze správy společné věci, při zániku spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v něm, anebo z jiných důležitých důvodů.
Žalobce v dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 4 454), v němž byla dovozena povinnost těch spoluvlastníků, kteří podle rozhodnutí většiny (počítané podle velikosti spoluvlastnického podílu), na základě dohody, anebo rozhodnutí soudu vykonávají správu společné věci, umožnit ostatním spoluvlastníkům, kteří se na správě nepodílejí, seznámit se s obsahem listin a záznamů týkajících se společné věci a předložit jim vyúčtování o hospodaření s touto věcí.
Podle názoru dovolacího soudu lze z citovaného rozhodnutí ve spojení s §1119 o. z. nepochybně dovodit zákonnou povinnost předložit vyúčtování hospodaření s věcí za požadované období trvání spoluvlastnického vztahu; v daném případě za období do 6. 6. 2014, kdy došlo k pravomocné likvidaci spoluvlastnického vztahu. Je tomu tak proto, že předložené doklady by měly spoluvlastníkovi, který se jich oprávněně dožaduje, poskytnout komplexní přehled o hospodaření se společnou věcí v požadovaném časovém období. Přitom je zřejmé, že vydání pouze některých dokladů požadovaný přehled spoluvlastníku neposkytnou.
V procesní rovině tomuto hmotněprávnímu nároku odpovídá procesní povinnost soudu, aby rozhodl o požadavku na předložení vyúčtování o hospodaření se společnou věcí za celé období, ve vztahu ke kterému je takový požadavek v žalobě obsažen a uplatněn.
V posuzované věci soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 2. 2015, č. j. 16 C 87/2012-54, vyhověl návrhu žalobce ze dne 17. 2. 2015 na změnu žalobního návrhu, jímž se mimo jiné domáhal prodloužení období, za nějž požadoval předložit vyúčtování, a to až do 6. 6. 2014 – tedy do posledního dne, kdy byl spoluvlastníkem předmětné nemovitosti.
Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že žalobce v průběhu jednání „poněkud měnil žalobní petit“, odvolací soud však rozhodl o žalobě jako o celku, neboť soud je vázán obsahem žaloby, ne konkrétním zněním žalobního petitu, přičemž z obsahu podané žaloby je zcela zřejmé, že se žalobce domáhá po žalované předložení vyúčtování hospodaření se společnou věcí za období od 1. 1. 2004 do 31. 7. 2010. V rozporu s tímto konstatováním však odvolací soud ve výroku rozsudku zamítl žalobu výslovně za období od 1. 1. 2004 do 6. 6. 2014.
Dovolacímu soudu není z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud zohlednil požadované vydání vyúčtování pouze do 31. 7. 2010, když žalobce v řízení účinně změnil žalobu tak, že požadoval vydání až do 6. 6. 2014 a také až k tomuto datu ve výroku rozsudku odvolací soud nárok žalobce posuzoval. Odvolací soud sice zdůrazňuje, že „je vázán obsahem žaloby, ne konkrétním zněním žalobního petitu a z obsahu podané žaloby je zcela zřejmé, že se žalobce domáhá předložení vyúčtování do 31. 7. 2010“, žalobce však v návrhu na změnu žalobního návrhu mimo pozměněný žalobní petit rovněž zdůvodnil podání tohoto návrhu a i soud prvního stupně ve svém usnesení uvedl, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněném návrhu a postupem podle §95 o. s. ř.
S ohledem na výše popsané se dovolací soud domnívá, že pro rozhodnutí o žalobním petitu ve změněném znění bylo potřeba zohlednit období až do 6. 6. 2014. Vzhledem k tomu, že informační povinnost nebyla řádně posouzena podle namítané judikatury Nejvyššího soudu podle rozsudku odvolacího soudu až do tohoto data, byla dovolací námitka uplatněna důvodně, neboť odvolací soud rozhodoval
– podle odůvodnění rozsudku – o žalobním návrhu za období od 1. 1. 2004 do 31. 7. 2010, přesto však podle výroku rozsudku zamítl žalobu za období od 1. 1. 2004 do 6. 6. 2014.
Jestliže by snad odvolací soud chtěl směřovat k úvaze, že žalobce sice změnil žalobní petit na požadavek na předložení vyúčtování do 6. 6. 2014, ale za období od 1. 8. 2010 do 6. 6. 2014 neuvedl žalobní tvrzení, proč se domáhá předložení vyúčtování, pak dovolací soud uvádí, že v návrhu změny žaloby žalobce stručně, ale zřetelně odůvodnil svůj požadavek tím, že mu vyúčtování nebylo předloženo. I kdyby však potřebné žalobní tvrzení uvedeno nebylo, neumožňovalo by to odvolacímu soudu bez dalšího zamítnout žalobu i za období od 1. 8. 2010 do 6. 6. 2014, ale musel by procesně odpovídajícím způsobem prostřednictvím poučovací povinnosti (mimo jiné §5 o. s. ř.) vést žalobce k uvedení příslušných žalobních tvrzení.
Dále uplatněná dovolací námitka žalobce o tom, že měly být doloženy další doklady (zejména doklady o výdajové stránce), přípustnost dovolání nezakládá již proto, že v této části dovolání je dovolací argumentace velmi obecná a v zásadě se omezuje na konstatování, že doklady, které mu byly předloženy, nepředstavují „komplexní a věcně a časově související na sebe navazující soubor listin“, ale jedná se „jen o dokumenty bez bližší věcné a časové návaznosti.“
V obecné rovině platí, že za vyúčtování lze považovat shrnující souhrn informací a podkladů informujících spoluvlastníka o stavu věci, realizaci její užitné hodnoty a výsledcích hospodaření a nakládání s ní za určité období. Aby tento cíl byl naplněn, je součástí splnění povinnosti podat vyúčtování také umožnění, aby se spoluvlastník seznámil s obsahem listin a záznamů týkajících se společné věci, tj. s podklady a doklady, o které se vyúčtování opírá. Podle okolností konkrétního případu však nelze vyloučit ani postup, kdy povinnost podat vyúčtování bude splněna již předložením listiny a záznamů týkajících se společné věci (srovnej Králík, M. Komentář k §1119 občanského zákoníku. In Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. III, Věcná práva (§976-1474). Praha: C. H. Beck, 2013, str. 431).
Již v poměrech obč. zák. dospěla judikatura k závěru, že žaloba na podání vyúčtování nakládání se společnou věcí není pouhou žalobou na vydání dokladů o hospodaření, ale jedná se o nárok širší, přičemž doklady o hospodaření proto není nutné v žalobě jednoznačně označit [srovnej usnesení Nejvyššího ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 492/2005 (publikované v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 13, str. 496)]. Žalobní petit stačí v těchto případech vymezit obecně, neboť v podrobnostech nebývá žalující spoluvlastník o příslušných dokumentech a podkladech zpraven právě proto, že svěřením správy společné věci některému ze spoluvlastníků tento v právních vztazích vystupuje jako zmocněnec spoluvlastníků.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že vzhledem k různým předmětům spoluvlastnictví je nutné posuzovat zákonný nárok spoluvlastníka na předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí vždy přísně individuálně a nelze nastavit obecná, vždy použitelná pravidla pro všechny typy předmětů spoluvlastnictví. Nutno však vycházet z toho, že základní informace o právních aspektech věci (např. pronájem, věcněprávní zatížení, zajištění dodávek služeb do nemovitosti apod.) jsou zpravidla spoluvlastníku známy a má alespoň minimální představu o tom, co by vyúčtování nakládání se společnou věcí mělo obnášet. Od toho se pak odvíjí požadavek spoluvlastníka na to, co konkrétně má být obsahem vyúčtování nakládání se společnou věcí. Je zřejmé, že čím větší množství informací o právních aspektech společné věci má spoluvlastník k dispozici, tím precizněji může formulovat své případné námitky, nicméně ani minimální vědomost o stavu společné věci ho nezbavuje povinnosti formulovat své výhrady ve vztahu k tomu, co mu druhý spoluvlastník jako vyúčtování nakládání se společnou věcí předloží. Zde pak záleží na konkrétních okolnostech případu.
V souzené věci je předmětem spoluvlastnictví pozemek, jehož součástí je dům, který byl po část období, které pokrývá žaloba, pronajímán.
Odvolací soud učinil skutková zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, že žalobce obdržel podrobný rozpis příjmů a výdajů za období od dubna 2004 do dubna 2010, dále 37 nájemních smluv, jejichž předmětem byl pronájem prostor v rámci společné věci v období od září 2004 do února 2010, dále měsíční výpisy z bankovního účtu používaného na příjmy a výdaje se společnou věcí za období od 24. 8. 2004 do 31. 3. 2010 a oznámení o zůstatku na tomto bankovním účtu ke dni 31. 12. 2010 s tím, že v těchto výkazech byly uvedeny příjmy za jednotlivé měsíce v daném období a zcela konkrétní údaj o výdajích s datem, kdy k výdaji došlo, částkou, která byla vynaložena, s uvedením, na co byl výdaj vynaložen. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že od roku 2010 již „nebyla část předmětné nemovitosti pronajímána cizím osobám, neboť se do domu nastěhoval žalobce, takže od té doby již nebyl generován žádný zisk z této nemovitosti.
Jestliže žalobce namítá, že se nejedná o komplexní věcně a časově související na sebe navazující soubor listin bez bližší věcné a časové návaznosti, aniž by své výhrady jakkoliv blíže konkretizoval, není patrné, jaké konkrétní námitky ve vztahu k již předloženým listinám a dokladům uplatňuje. Jinými slovy řečeno, má-li za to, že dosud předložené doklady a listiny nelze považovat za vyúčtování nakládání se společnou věcí, musí blíže uvést, co konkrétně považuje za nedostačující a proč nepovažuje dosud předložené doklady za splnění povinnosti druhého spoluvlastníka předložit vyúčtování nakládání se společnou věcí. Dovolací soud si je vědom toho, že v některých případech se může spoluvlastník ocitnout v tzv. informačním deficitu, kdy právě proto, že správu věci vykonává druhý spoluvlastník, nemá přesný přehled o všech listinách a dokladech vztahujících se k nakládání se společnou věcí, proto také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází jako z dostačující obecné formulace na předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí. Nicméně považuje-li dosud předložené podklady za nedostačující, musí své výhrady v rámci dostupných informací konkretizovat, aby druhý spoluvlastník mohl na takové námitky reagovat a aby mohl soud posoudit, zda povinnost k předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí již byla splněna nebo nikoliv.
Rozsah, míra a podrobnost podkladů sloužících k vyúčtování odráží individuální okolnosti každého případu. Musí se jednat o podklady v natolik kvalitativním a kvantitativním rozsahu, aby umožnily spoluvlastníku rozumný a přiměřený přehled o správě věci, kterou vykonává jiný spoluvlastník nebo třetí osoba, nepochybně se však nemusí vždy jednat o předložení naprosto všech listin a podkladů, kterými v souvislosti se správou společné věci spoluvlastník disponoval (např. různá předsmluvní korespondence s dodavateli služeb a energií, výzvy nájemcům nacházejícím se v prodlení k úhradě dlužného nájemného, doklady o nákupu všech hodnotově nevýznamných položek nutných k realizaci správy
– poštovné, kancelářské potřeby, kde lze vycházet z obecných znalostí, životních zkušeností, apod.). Stranou v této souvislosti ponechává dovolací soud řešení a posuzování situací
– o které v dané věci nejde – kdy existuje objektivní nemožnost předložit vyúčtování, ať již v celkovém nebo částečném rozsahu např. v důsledku zničení či ztráty tzv. podkladových materiálů živelnými událostmi (povodeň, požár), krádeží nezjištěným pachatelem apod.
Předložené podklady by však měly spoluvlastníku umožnit získat přehled o právním a faktickém stavu společné věci ke dni skončení spoluvlastnického vztahu, případně za období, za které se domáhá předložení vyúčtování. Jde-li o věc, která je či byla předmětem pronájmu, bude tento požadavek splněn zejména tehdy, bude-li mít spoluvlastník k dispozici podklady, ze kterých bude patrno, komu a za jakých podmínek je (byla) společná věc pronajata, v jakém rozsahu bylo nájemné zaplaceno a v jaké výši existuje případně dluh na nájemném, jaké významnější rekonstrukční práce či opravy byly provedeny a za jakých podmínek, jakým způsobem byla zajištěna dodávka služeb a energií, jaké výdaje byly se společnou věcí spojeny apod. Spory o předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí nemají být spory o jednotlivé listiny a dokumenty, ale o získání souhrnných informací, které se týkají správy společné věci na podkladě listin a dokumentů, ze kterých tyto souhrnné informace budou vyplývat.
V daném případě však žalobce svůj požadavek na vydání dalších dokladů v dovolání dostatečně nekonkretizoval a jeho výhrady zůstaly pouze v obecné rovině. Konkrétněji v dovolání žalobce toliko uvádí, že „mu nebyly poskytnuty žádné konkrétní informace k jednotlivým výdajovým položkám hospodaření se společnou věcí.“ Podle názoru dovolacího soudu však takový návrh vyžaduje bližší upřesnění, aby bylo zjevné, jaké doklady a ve vztahu k čemu má žalovaná doložit, jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce obdržel mimo jiné výkazy o výdajích, v nichž byly uvedeny zcela konkrétní údaje o výdajích s datem, kdy k výdajům došlo, částkou, která byla vynaložena, a s uvedením, na co byl výdaj vynaložen. Vzhledem k tomu, že dovolací soud napadené rozhodnutí ruší, se i s touto námitkou bude muset odvolací soud v novém řízení vypořádat.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) přípustné. Odvolací soud se však v novém řízení vypořádá rovněž i s odvolací námitkou žalobce směřující do výroku o nákladech řízení.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu