ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2154.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2154/2019-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. V. , narozeného XY, bytem v XY, b) M. T. , narozené XY, bytem v XY, c) M. V. , narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 115/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2019, č. j. 21 Co 402/2018-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý z žalobců je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 25 C 115/2018-46, zamítl žalobu na určení, že žalobci in eventum společnost „R., se sídlem XY“ (dále jen „R.“), jsou vlastníky pozemku parc. č. XY nacházejícího se v katastrálním území XY, obec XY, zapsaného na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2019, č. j. 21 Co 402/2018-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. a vymezují dvě dovolací otázky. Zaprvé předkládají
– jako otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou – k posouzení svou aktivní věcnou legitimaci. Žalobci jsou potomci posledních akcionářů společnosti R., a proto mají aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, neboť akciová společnost R. založená v roce 1928 je dosud zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Podle záznamu ve spolkové knize byla společnost R. zrušena v roce 1951 bez likvidace. O získání předmětného pozemku současně usiluje Česká republika (zprvu jako pozemku opuštěného, následně s odůvodněním, že pozemek byl konfiskován). Žalobci spatřují odůvodnění napadeného rozhodnutí a odkaz na řešení věci v dědickém řízení nepřiléhavým. Žalobci dědické řízení neobcházejí, neboť by v něm nebylo možné jejich případ vyřešit, když došlo ke zrušení společnosti R. bez likvidace – předmětný pozemek tedy nepřešel na akcionáře (právní předchůdce žalobců). Žalobci v průběhu řízení navrhli jeho přerušení do doby, než Městský soud v Praze rozhodne o povolení obnovy společnosti R. Soud prvního stupně však návrh zamítl s odůvodněním, že podstatný je stav v době rozhodování soudu. Soudy dále rezignovaly na posouzení námitky žalované, zda byl majetek společnosti R. konfiskován. Zadruhé vymezují otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázku naléhavého právního zájmu na určení. V tomto sporu není dán soulad faktického stavu se stavem knihovním, není tedy nutné existenci naléhavého právního zájmu prokazovat. Určením vlastnického práva lze vytvořit právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, a zároveň eliminuje stav nejistoty. Odkazují rovněž na judikaturu Ústavního soudu. Dále žalobci uvádějí, že vzhledem k úspěchu jejich návrhu na vydání předběžného opatření v této věci měli legitimní očekávání, že naléhavý právní zájem na určení je dán. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že vymezené dovolací důvody nezakládají přípustnost dovolání. Soudy obou stupňů věc rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pokud se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky žalovaného pozemku, je tento požadavek v rozporu se zákonným postupem při projednávání (eventuálního) dědictví. Judikatura je ustálena v závěru, že mimo řízení o dědictví nelze deklaratorním rozhodnutím soudu určit, že (eventuální) dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví; nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 o. s. ř. Ve vztahu ke společnosti R. by pak rozhodnutí nemohlo představovat žádnou změnu (společnost je v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastník). Navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, popřípadě, aby jej zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé vymezili otázku aktivní věcné legitimace žalobců a společnosti R. a jejich právního zájmu na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku.
Tyto otázky nezakládají přípustnost dovolání.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o nějž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1 116)].
Určovací žaloba podle §80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a odpovídající nápravy nelze dosáhnout jinak, a jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu. Jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (onen „pevný právní základ“), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci o sobě tvrdí, že jsou dědici po zůstavitelích (akcionářích právnické osoby R., která je zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí). Z tohoto důvodu se sami domáhají určení vlastnictví k majetku této společnosti, která však fakticky ke dni vyhlášení rozsudku právně neexistuje. Zřejmě pro případ, že by takové určení nebylo možné, se žalobci domáhají určení, že vlastníkem pozemku je ona neexistující společnost. Tato společnost je však v katastrálním operátu jako vlastník pozemku dosud zapsána, v takovém případě proto nemohou mít žalobci naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, neboť zde není (alespoň v rovině zápisu) stav faktický v rozporu s tvrzeným stavem právním. Není zde tedy třeba poskytnout žádnou preventivní ochranu právního postavení žalobců, kteří nejsou k takové žalobě ani aktivně legitimováni. Sami žalobci potom nemají ani aktivní legitimaci k navrhovanému určení svého vlastnického práva k pozemku, neboť nijak nedokládají, že mají soudem či státním notářstvím potvrzený vztah k uvedené společnosti. Ta dnes právně neexistuje, její majetek sice zřejmě nebyl v minulosti vypořádán, ale pokud se žalobci opírají o tvrzení, že jejich právní předchůdci byli vlastníky 100 % akcií této společnosti, neexistuje o tom pravomocné rozhodnutí státního orgánu v dědickém řízení. Žalobci tedy dosud nenabyli vlastnictví akcií (či jiného majetku) této společnosti postupem podle práva (přednost před určovací žalobou v nalézacím řízení má rozhodování soudu v dědickém řízení; potažmo státního notářství před rokem 1993). Pokud žalobci cestou práva nepostupovali, nejsou k určovací žalobě aktivně legitimováni a nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Tento naléhavý právní zájem na určení by mohla mít pouze třetí osoba, která by tvrdila, že sice není dědicem, ale přesto má za to, že je vlastníkem věci.
Odvolací soud pak na tyto závěry v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.
Otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a její, i případné nesprávné, posouzení nalézacími soudy není pro výsledek dovolacího řízení podstatná, neboť žalobě žalobců nelze vyhovět již na základě samotných žalobních tvrzení. V této souvislosti pak dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe potud, že v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není třeba provádět dokazování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2018 a tam citovaná judikatura, obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ).
Žalobcům pro určení jejich vlastnického práva chybí aktivní věcná legitimace z důvodu, že k předmětnému pozemku nemají jakýkoliv hmotněprávní vztah. To ostatně explicitně sami přiznávají v dovolání, v němž uvedli, že společnost R. byla před svým výmazem posledním vlastníkem předmětného pozemku a zanikla bez likvidace a že na ně předmětný pozemek nebyl akcionáři – jejich právními předchůdci – převeden. Pokud pak tvrdí, že předmětný pozemek ani nemůže být projednán v dědickém řízení, tím méně mohou tvrdit, že jim předmětný pozemek v současné době patří. Jinými slovy řečeno, ani sami žalobci v žalobě a v průběhu řízení netvrdí nic, z čeho by bylo možné usuzovat na existenci jejich vlastnického práva. Okolnosti jimi uváděné v průběhu řízení pak k závěru o vlastnickém právu zjevně vést nemohou, což ostatně sami žalobci v dovolání implicitně připouštějí. Z těchto důvodů se i dovolací soud ztotožňuje se závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců.
Pokud jde o „eventuální“ vlastnické právo společnosti R., o určení jejího vlastnického práva v dané věci v podobě požadavku na určení, že právě tato společnost je v současné době vlastníkem předmětného pozemku, nelze uvažovat již proto, že tato společnost nemá právní osobnost, není subjektem práva a nemůže vystupovat jako nositel práv. Není ostatně – a ani nemůže být – účastníkem tohoto řízení. Jak sami žalobci v dovolání opakovaně zdůrazňují, byla v roce 1951 zrušena bez likvidace, jedná se o „právně neexistující firmu“ a teprve v současné době se domáhají u Městského soudu v Praze „povolení obnovení společnosti R., a. s. ve smyslu ust. §209 občanského zákoníku“. Jinak řečeno, nelze určovat vlastnické právo subjektu, který jako subjekt práva vůbec neexistuje a zanikl v roce 1951. V této souvislosti pak dovolací soud nijak nepředjímá možné právní důsledky, pokud by se žalobcům podařilo uvedenou společnost „obnovit“; jejich posouzení není předmětem tohoto řízení a na těchto otázkách ani rozhodnutí nalézacích soudů není založeno. Sami žalobci pak v dovolání naznačují pro takový případ zahájení řízení o likvidaci této společnosti, jejímž předmětem by byl předmětný pozemek. Jestliže pak v současné době nelze určit případné vlastnické právo společnosti R., je bezpředmětné zabývat se v řízení žalobci naznačeným zájmem žalovaného o předmětný pozemek. Pokud by snad stát mohl být vlastníkem tohoto pozemku, tím spíše by jím nemohla být společnost R.; i kdyby pak stát vlastníkem nebyl, z výše uvedených důvodů nelze v současnosti v tomto řízení rozhodovat o vlastnickém právu společnosti R. Proto je tato otázka z pohledu dovolacího přezkumu v tomto řízení nepodstatná.
Ve vztahu k námitce, že vydání předběžného opatření naznačuje existenci naléhavého právního zájmu na určení, pak žalobci nijak nevymezili přípustnost dovolání, a proto ji dovolací soud nemohl přezkoumat. Ani jinak by však nebylo možné uzavřít, že rozhodnutí o předběžném opatření má přímou souvislost s meritorním rozhodnutím ve věci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu