ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2610.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2610/2019-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce I. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Malínkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovaným 1) V. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem R. C., advokátem se sídlem v XY, a 2) N. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 295/2016, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 30 Co 39/2019-163, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 30 Co 39/2019-163, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2019, č. j. 30 Co 39/2019-163, se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 20 C 295/2016-145, ustanovil žalované 1) podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) z důvodu jejího neznámého pobytu pro toto řízení opatrovníka Mgr. Richarda Cuřína, advokáta se sídlem v Praze 1, Skořepka 422/7. Odůvodnění nevyhotovoval podle §169 odst. 2 o. s. ř. s tím, že nebylo rozhodováno ve věci samé, povaha věci to připouští a z obsahu spisu je zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto.
Soud prvního stupně učinil po dotazu na žalovanou 2) ohledně doručovací adresy žalované 1) – [matky žalované 2)] pokus o obeslání žalované 1) na tuto sdělenou adresu (XY) poštovní zásilkou. Zásilka odeslaná dne 16. 12. 2016 se jako nedoručená vrátila soudu zpět dne 4. 5. 2017. Soud prvního stupně dále učinil pokus o obeslání žalované na její adresu v Ruské federaci cestou dožádání směřovaného dožádanému justičnímu orgánu, Ministerstvu spravedlnosti Ruské federace. Dožádání odeslané dne 3. 7. 2017 se dne 3. 1. 2018 vrátilo bez vyhovění. V odpovědi dožádaného justičního orgánu ze dne 22. 11. 2017 bylo uvedeno, že se „zmíněná osoba na adrese dané v materiálech nenachází.“ V odpovědi místně příslušného justičního orgánu, který dožádání vyřizoval (Obninský městský soud Kalužské oblasti), se uvádí, že žalovaná 1) byla bezúspěšně předvolávána k převzetí soudních písemností zasílaných žádajícím justičním orgánem na termín 28. 9. 2017, doručení však nebylo uskutečněno. V potvrzení adresy, které si dožádaný orgán vyžádal od příslušného místního správního orgánu, bylo uvedeno, že žalovaná není k pobytu ve městě XY registrována. Toto potvrzení bylo vydáno Oddělením migrace OMVD Ruska, město Obninsk. Soud prvního stupně následně provedl šetření ohledně pobytu, resp. doručovací adresy žalované 1) u úřadů v České republice (Úřad práce Praha-východ, OSSZ Praha-východ, Česká správa sociálního zabezpečení, Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Cizinecká policie, Centrální evidence obyvatel), avšak bezvýsledně. K výzvě soudu prvního stupně sdělil žalobce v podání ze dne 23. 3. 2018, že podle jeho informací se žalovaná 1) nenachází v České republice, měla by bydlet v Ruské federaci na adrese uvedené v žalobě. Žalovaná 2) podáním ze dne 27. 3. 2018 sdělila soudu, že jí není známo, že by žalovaná 1) změnila v Ruské federaci adresu svého bydliště.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 30 Co 39/2019-163, potvrdil.
Dne 26. 11. 2018 bylo doručeno prohlášení žalované 1) datované 2. 7. 2018 sepsané před notářkou Notářského okruhu města Obninsk v Kalužské oblasti, v němž žalovaná 1) uvádí, že je zaregistrována a fakticky bydlí na adrese XY, a na této adrese přebírá poštu.
Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně správným. Ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. výslovně připouští možnost ustanovit opatrovníka nejen účastníku, jehož pobyt není znám, nýbrž i účastníku, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině. Právě tato situace nastala v projednávané věci. Žalovaná 2) sice předloženým prohlášením učiněným žalovanou 1) dokládá, že doručovací adresa žalované 1) se shoduje s adresou uvedenou v žalobě, pokus o obeslání žalované 1) na tuto adresu cestou dožádání adresovaným justičním orgánům Ruské federace však nebyl úspěšný. Za této situace [kdy navíc byl neúspěšný i předchozí pokus o doručení písemností žalované 1) přímo poštou] jsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka žalované 1) ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. Opatrovník přitom může účastníka řízení zastupovat pouze ve sporu, resp. V jiné právní věci, v níž byl soudem ustanoven. Z obsahu spisu je zřejmé, že obě žalované jsou spolu v kontaktu, což zakládá možnost, aby žalovaná 1) byla vyrozuměna o probíhajícím řízení a chce-li se řízení aktivně účastnit, aby (za situace, kdy se nedaří doručovat soudní písemnosti na známou adresu v cizině) využila k tomu instrumenty, kterými české procesní předpisy disponují (označení doručovací adresy účastníka řízení na území České republiky, možnost zvolit se zástupce pro doručování písemností v České republice či zvážit zastupování zástupcem pro řízení s procesní plnou mocí).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a sice zda odvolací soud může potvrdit usnesení soudu prvního stupně, jímž byl účastnici ustanoven opatrovník, z jiných důvodů, než jak zní výrok usnesení soudu prvního stupně, a zda lze ustanovit opatrovníka účastnici, jejíž pobyt je znám, s odůvodněním, že pobyt není znám. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka žalované 1) založené na tom, že její pobyt není znám, i přesto, že mu byl pobyt žalované 1) znám. Své rozhodnutí o ustanovení opatrovníka odůvodnil tím, že se žalované 1) nepodařilo doručit na známou adresu v cizině. Tím byla odňata instance a možnost podat řádný opravný prostředek. Dále pokládá otázku, zda je povinností účastnice nechat se zastoupit či zvolit si zástupce pro doručování za předpokladu, že se jí dosud ani nepodařilo doručit žalobu, a zda spolužalovaná je povinna pomoci soudu při doručování písemností další účastnici řízení. Je otázkou, zda žalovaná 1) je v žalobě správně označena příjmením. Soud prvního stupně měl porovnat její příjmení napsané v azbuce s transkripcí do latinky. Ustanovení opatrovníka by nemělo být pouze formální. Navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí a jeho zrušení a vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ani žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná 2) v dovolání namítá, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka založené na důvodu neznámého pobytu, byť mu pobyt žalované 1) byl znám. V této souvislosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé.
Tato námitka je přípustná a zároveň i důvodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle judikatury Nejvyššího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým, takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017 (dostupné, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )].
Na projednávanou věc jsou přiměřeně aplikovatelné závěry, jež dovolací soud vysvětlil v usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněném pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření), musí i v případě uvedeném v ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o ․ s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§122 odst. 1, §123 a §129 odst. 1 o. s. ř.)“ – (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014).
Podle §29 odst. 3 o. s. ř. pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že soud prvního stupně usuzoval na splnění podmínek pro ustanovení opatrovníka z důvodu neznámého pobytu žalované 1) z toho, že pokus o doručení prostřednictvím dožádání dožádaným justičním orgánem (Ministerstvem spravedlnosti Ruské federace) nebyl úspěšný se zjištěním, že žalovaná 1) na adrese uvedené v žalobě není registrována. Faktické místo pobytu se soudu prvního stupně nepodařilo zjistit ani následným šetřením u příslušných českých úřadů a orgánů. Zjevně z tohoto důvodu – protože usnesení soudu prvního stupně neobsahuje odůvodnění – pak soud prvního stupně žalované 1) ustanovil opatrovníka z důvodu jejího neznámého pobytu. Soud prvního stupně rozhodl 6. 6. 2018.
Odvolací soud pak dále vyšel z toho, že k výzvě soudu prvního stupně sdělil žalobce v podání ze dne 23. 3. 2018, že podle jeho informací se žalovaná nenachází v České republice, ale měla by bydlet v Ruské federaci na adrese uvedené v žalobě. Žalovaná 2) podáním ze dne 27. 3. 2018 sdělila soudu, že jí není známo, že žalovaná 1) změnila v Ruské federaci adresu svého bydliště. Dne 26. 11. 2018 – tj. po rozhodnutí soudu prvního stupně – bylo soudu prvního stupně doručeno prohlášení žalované 1) datované 2. 7. 2018 sepsané před notářkou Notářského okruhu města Obninsk v Kalužské oblasti, v němž žalovaná 1) uvádí, že je registrována a fakticky bydlí na adrese XY, a na této adrese přebírá poštu.
V dané věci vzal odvolací soud, patrně i s přihlédnutím k prohlášení žalované 1) sepsanému notářem a doručenému dne 26. 11. 2018, na rozdíl od soudu prvního stupně za prokázané, nikoliv že pobyt žalované 1) není znám, nýbrž že její adresa v cizině je známá, toliko se jí nepodařilo doručit, a to aniž by ve věci nařídil jednání. Usnesení soudu prvního stupně tedy odvolací soud potvrdil, avšak z jiného důvodu – opatrovník měl být ustanoven z důvodu, že se žalované 1) nepodařilo doručit na známou adresu v cizině.
Dovolací soud s tímto postupem nesouhlasí. Závěr odvolacího soudu v této věci považuje za překvapivý, neboť při svém rozhodnutí přihlédl k novému důkazu [prohlášení žalované 1) sepsané notářem ze dne 2. 7. 2018], aniž by nařídil jednání a tento důkaz na něm provedl; a následně na podkladě takto nově učiněného skutkového závěru věc po právní stránce posoudil zcela odlišně. Dosavadní zjištění učiněná soudem prvního stupně, včetně závěrů zjištěných při dožádání, zjevně signalizovala, že pobyt žalované 1) není znám, a proto jí také soud prvního stupně ustanovil opatrovníka. To korespondovalo také s prohlášením žalobce a žalované 2), že by se žalovaná 1) měla zdržovat na adrese uvedené v žalobě. Odvolací soud naproti tomu vyšel z toho, že pobyt žalované 1) znám je, ale nepodařilo se jí doručit na známou adresu v cizině. Známý pobyt žalované 1) se však ze zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně nepodával.
V této souvislosti pak také dovolatelka důvodně namítá, že odvolací soud nesprávně potvrdil usnesení soudu prvního stupně, ač důvody pro ustanovení opatrovníka shledal zcela odlišné.
Podle §219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné.
Dovolací soud v této souvislosti vychází ze závěrů vyslovených v odborné literatuře potud, že správnost rozhodnutí poměřovaná zněním výroku se projevuje také při posuzování správnosti usnesení, které má jen procesní povahu. Usnesení soudu prvního stupně je pak věcně správné tehdy, jestliže odvolací soud při řešení určité procesněprávní otázky dospěl k závěru, že ve výroku má být vyjádřeno stejně, jak se již stalo v usnesení soudu prvního stupně (k tomu srovnej: Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1761).
Rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje ve výrokové části nejenom samotné ustanovení opatrovníka žalované 1), ale také důvod takového ustanovení, tj. její neznámý pobyt. Uvedení důvodu pro ustanovení opatrovníka ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně je zjevně důsledkem toho, že rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje odůvodnění.
Odvolací soud pak dospěl k závěru, že pobyt žalované 1) je znám, ale nepodařilo se jí doručit na známou adresu v cizině. Jestliže pak ve výroku usnesení soudu prvního stupně potvrdil, je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné, neboť potvrdil usnesení o ustanovení opatrovníka z důvodu neznámého pobytu žalované 1), ač ve skutečnosti je důvodem ustanovení opatrovníka známý pobyt žalované 1), ale nemožnost doručit jí na známou adresu v cizině. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potvrzující výrok odvolacím soudem by nebyl vyloučen ani za předpokladu, že by oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jsou dány jiné důvody pro ustanovení opatrovníka, než ke kterým dospěl soud prvního stupně; takový postup by nicméně předpokládal, že výroková část rozhodnutí soudu prvního stupně se omezí pouze na výrok o ustanovení opatrovníka a teprve v odůvodnění usnesení bude vysvětleno, z jakých konkrétních důvodů soud opatrovníka účastníku řízení ustanovil. Pak by bylo možné potvrdit usnesení soudu prvního stupně s tím, že je ve výroku věcně správné.
Bez ohledu na výše uvedené se však dovolací soud neztotožnil především s důvody, pro které shledal odvolací soud podmínky pro ustanovení opatrovníka žalované z důvodu, že se jí nepodařilo doručit na poslední známou adresu v cizině.
Odvolací soud v této souvislosti především zohlednil, že se žalované 1) nepodařilo doručit zásilku ze dne 16. 12. 2016, která se vrátila soudu nedoručená 4. 5. 2017. Tento pokus o doručení však nemohl sloužit jako podklad pro závěr o nedoručení na poslední známou adresu v cizině, jestliže odvolací soud sám výslovně uvedl, že soud prvního stupně zvolil doručovací postup, který předpisy mezinárodního práva soukromého nepřipouštějí, a i kdyby k faktickému doručení došlo, nebylo by způsobilé „dát vzniknout účinkům doručení.“
Dále pak měl odvolací soud k dispozici pouze pokus o doručení provedený na základě dožádání prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti Ruské federace. Závěry tohoto dožádání však také nemohly sloužit jako podklad pro závěr o nedoručení na známou adresu v cizině, jestliže dožádaný orgán výslovně uvedl, že žalovaná 1) nebyla k pobytu ve městě XY registrována a nebylo jím ani zjištěno, že by se na uvedené adrese fakticky zdržovala či pobývala. O známou adresu v cizině by pak mohlo jít pouze tehdy, pokud by navzdory zjištění o absenci registrace žalované 1) mohla být adresa žalované 1), uvedená v žalobě, považována za její známou faktickou adresu, na které se účastník zdržuje či alespoň zdržoval.
Dovolací soud pak v souvislosti s institutem ustanovení opatrovníka uvádí, že ustanovení opatrovníka účastníku řízení, které má zajistit výkon procesních práv a povinností, je opatřením, ke kterému má soud přistoupit až tehdy, jestliže účastník řízení nemůže sám svá práva a povinnosti v řízení vykonávat, tj. opatřením, ke kterému mají soudy přistoupit až v okamžiku, kdy je zřejmé, že účastník nemůže sám plnohodnotně procesně v řízení vystupovat. Dovolací soud nemohl přehlédnout, že doručovací pokusy v roce 2017 nebyly úspěšné s náznakem toho, že se žalovaná 1) na adrese uvedené v žalobě nezdržuje, resp. není na ní registrována a nebylo učiněno ani zjištění, že se na ní v minulosti zdržovala. Nicméně s časovým odstupem více než jednoho roku měl soud k dispozici prohlášení samotné žalované 1) sepsané před notářkou Notářského okruhu města Obninsk v Kalužské oblasti, že na adrese uvedené v žalobě fakticky bydlí a přebírá poštu. Takové zjištění jednak významně zpochybňuje závěr o tom, že pobyt žalované 1) není znám, ale také možnost ustanovit žalované 1) opatrovníka pro nemožnost doručení na známou adresu v cizině, jestliže po doložení tohoto prohlášení žalované 1) již žádný pokus o doručení na uvedenou adresu proveden nebyl. Nelze v této souvislosti totiž vyloučit, že zatímco v roce 2017 nebylo možné adresu žalované považovat za její známou adresu v cizině, na kterou se nepodařilo doručit, pak po uvedeném prohlášení již tuto adresu za známou považovat lze. Právě i časový odstup více než jednoho roku od pokusu o doručení a následného sdělení žalované 1) o aktuálnosti adresy uvedené v žalobě zpochybňuje aktuálnost před tím provedených šetření.
Dovolací soud dále dodává, že pokud sám účastník řízení předkládá prohlášení mající formu sepisu před notářem s tím, že na dané adrese bydlí a přebírá poštu, jde o závažnou okolnost zpochybňující podmínky nejenom pro ustanovení opatrovníka pro neznámý pobyt, ale také ustanovení opatrovníka pro nedoručení na známou adresu v cizině. Z ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ostatně vyplývá, že k ustanovení opatrovníka soud přistoupí tehdy, neučiní-li jiná vhodná opatření. Tím by byl v daném případě mimo jiné pokus o doručení, jakmile žalovaná 1) oznámila faktický pobyt na adrese XY a přebírání zásilek na této adrese. Jestliže totiž sám účastník sděluje adresu způsobilou k doručování, zjevně tím dává najevo, že má zájem se řízení účastnit. V takovém případě je namístě tuto možnost ověřit předtím, než je mu ustanoven opatrovník.
K celkovým souvislostem doručování v dané věci pak dovolací soud dodává, že v dalším řízení by se měl odvolací soud zaměřit na správné znění jména žalované 1) v azbuce. Dovolací soud ze spisu zjistil, že se liší znění v provedeném soudním překladu a znění na prohlášení žalované 1) sepsaném notářem ze dne 2. 7. 2018.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud shledal dovolání důvodným.
Další dovolací námitky však důvodné nejsou. I když je rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a tudíž další dovolací námitky již nemohou mít vliv na celkový výsledek dovolacího řízení a přinést tedy pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve věci, pro vypořádání se s dovolacími námitkami dovolací soud uvádí, že tyto námitky nepovažuje za důvodné. Žádá-li dovolatelka odpověď na otázku, zda lze ustanovit opatrovníka účastnici, jejíž pobyt je znám s odůvodněním, že pobyt není znám, pak odvolací soud takový závěr neučinil. Vyšel totiž z toho, že pobyt žalované 1) je znám a opatrovníka ustanovil pro to, že se jí nepodařilo doručit na známou adresu v cizině. Byť odvolací soud nesprávně potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který žalované 1) ustanovil opatrovníka z důvodu neznámého pobytu, z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je nepochybné, že důvodem pro ustanovení opatrovníka byla skutečnost, že se žalované 1) nepodařilo doručit na známou adresu v cizině.
Pokud pak dovolatelka považuje za právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, zda „je povinností účastnice nechat se zastoupit či zvolit si zástupce pro doručování za předpokladu, že se jí dosud ani nepodařilo doručit žalobu, a zda spolužalovaná je povinna pomoci soudu při doručování písemností další účastníci řízení“, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání již proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. To, co označuje dovolatelka jako „povinnost“ účastníka řízení, odvolací soud vůbec jako povinnost neformuloval. Zjevně pro úplnost odůvodnění jeho rozhodnutí pak pouze podotkl, že pokud jsou žalované v kontaktu, zakládá to možnost , aby žalovaná 1) byla vyrozuměna o probíhajícím řízení s tím, že chce-li se ho aktivně účastnit, může využít k tomu příslušné procesní možnosti (např. zvolit si zástupce). To však žádnou vazbu k ustanovení opatrovníka za podmínek uvažovaných odvolacím soudem nemá.
Jelikož usnesení odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalované 2) na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )].
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2019
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu