ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2840.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2840/2019-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Karla Hynka Máchy 758/8, proti žalovaným: 1) J. D. , narozenému XY, zastoupenému Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1597/174, 2) V. V. , narozenému XY, a 3) R. V. , narozené XY, všem bytem XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 226/2016, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2018, č. j. 20 Co 245/2018-175, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 4. 2018, č. j. 9 C 226/2016-159, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastníci přistoupili žalovaný 2) a žalovaná 3) – (výrok I.), a připustil změnu žalobního petitu (výrok II.).
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 8. 2018, č. j. 20 Co 245/2018-175, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Žalovaný 1) rozporuje přistoupení žalovaných 2) a 3) do řízení. Upozornil, že k rozšíření procesních subjektů na straně žalované mělo podle soudu prvního stupně dojít na základě návrhu žalobce ze dne 4. 10. 2016. V odvolacím řízení žalovaný 1) uvedl, že se žalobce podáním ze dne 4. 10. 2016 domáhal rozšíření žalobního petitu a navrhl vstup žalovaných 2) a 3) na stranu žalovanou a zároveň tvrdil své domnělé právo na solidární uspokojení i od jiných osob. Na druhé straně žalobce podáním učiněným dne 2. 11. 2016, tj. necelý měsíc po návrhu, na základě kterého bylo vydáno napadené rozhodnutí, navrhl rozšíření žalobního nároku, nikoliv již vstup dalších osob, a výslovně uvedl odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, podle něhož „žalobce nemůže vymáhat bezdůvodné obohacení vzniklé z titulu užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu po třetích osobách, které takto nemovitosti užívaly, tedy manželům V. Proto směřuje svůj návrh vůči žalovanému.“ Tímto podáním tedy žalobce svůj návrh na vstup žalovaných 2) a 3) vzal zpět; k rozhodnutí o přistoupení tedy nemělo vůbec dojít. Odvolací soud k této námitce vůbec nepřihlédl, přitom zde byla minimálně pochybnost o setrvání na návrhu na přistoupení. Odvolací soud mohl tuto situaci vyjasnit výzvou žalobci, aby svá zmatečná podání vysvětlil. V rozhodnutí však pouze uvedl, že se žalovaný 1) mýlí, neboť podle názoru odvolacího soudu přistoupení dalších účastníků žalobce navrhl až v podání ze dne 17. 10. 2017. Tento závěr však podle žalovaného 1) nekoresponduje s rozhodnutím soudu prvního stupně, který v odůvodnění uvedl, že návrh na přistoupení je ze dne 4. 10. 2016. Dále žalovaný 1) namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 130/2011), a sice v posouzení otázky hospodárnosti řízení. Přistoupení žalovaných 2) a 3) bude mít za následek rozsáhlé dokazování. Nebylo prokázáno, čí je majetek ve sporné nemovitosti, o němž žalobce tvrdí, že je žalovaných 2) a 3). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a změnil jej v napadeném výroku tak, že se návrh zamítá.
Žalobce ani žalovaní 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Zaprvé žalovaný 1) namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobce vzal svůj návrh na přistoupení žalovaných 2) a 3) ze dne 4. 10. 2016 zpět, a to podáním ze dne 2. 11. 2016.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání a je rovněž zjevně bezdůvodná.
Dovolateli je nutno dát za pravdu, že soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení, jímž připustil přistoupení žalovaných 2) a 3), odkázal na podání (návrh) žalobce s datem 4. 10. 2016, v němž žalobce jejich přistoupení navrhl. Jevilo by se proto jako logické, že žalobcovo podání s datem 2. 11. 2016, o němž dovolatel tvrdí, že v něm bylo obsaženo zpětvzetí návrhu žalobce, následovalo po jeho podání s datem 4. 10. 2016, a bylo by tak možné uvažovat o možnosti vzetí návrhu na přistoupení zpět. Tak tomu ovšem nebylo, a již proto je tato dovolací námitka zcela bezdůvodná.
Ze soudního spisu se podává, že do něj bylo dříve založeno podání žalobce ze dne 2. 11. 2016 (č. l. 16) a až později podání doručené soudu dne 17. 10. 2017, avšak označené – zřejmě mylně – datem 4. 10. 2016, namísto 2017 (č. l. 75). Už vzhledem k této časové souslednosti je argumentace dovolatele nesmyslná a uplatněná námitka zjevně bezdůvodná.
Již odvolací soud se s touto námitkou dovolatele vypořádal. Uvedl, že žalobce napřed podáním ze dne 2. 11. 2016 rozšířil žalobu o požadavek zaplacení 200 000 Kč proti žalovanému 1) a až potom, podáním došlým soudu dne 17. 10. 2017 (avšak označeným datem 4. 10. 2016), opětovně rozšířil žalobu o dalších 100 000 Kč a zároveň navrhl přistoupení žalovaných 2) a 3) do řízení. O tom také soud prvního stupně rozhodoval. Dovolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Vzhledem k tomu vyhodnotil dovolací soud polemiku dovolatele jako zjevně bezdůvodnou.
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že procesní reakce soudu se může vztahovat jen k tomu, co účastník objektivně vyjádřil; nikoli k tomu, co projevit toliko zamýšlel. Každý procesní úkon je vždy nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 716/2003 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Z uvedeného vyplývá, že procesní úkony je třeba vykládat na základě učiněného projevu, nikoliv na základě tvrzené vůle. Z citace podání žalobce ze dne 2. 11. 2016 uvedené v dovolání se pak jasný požadavek na zpětvzetí návrhu na připuštění přistoupení žalovaných 2) a 3)
– který v té době ostatně nebyl ani učiněn – nepodává. Žalobce totiž objektivně nevyjádřil, že by svůj návrh bral zpět a ostatně ho ani vzít zpět nemohl, když ještě nebyl podán. Ani při meritorním posouzení by proto tvrzená námitka nemohla obstát.
Zadruhé žalovaný 1) namítá jako důvod pro nepřipuštění přistoupení žalovaných 2) a 3) do řízení nutnost provádění rozsáhlého dokazování a s tím spojenou nehospodárnost řízení.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Podle judikatury Nejvyššího soudu je nehospodárnost připuštění dalšího účastníka dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud se v poměrech řešené věci nedomnívá, že by přistoupení žalovaných 2) a 3) bylo spojeno s prováděním neúměrného dokazování, když bylo – jak již ostatně ve svém usnesení uvedl soud prvního stupně – prokázáno, že předmětnou nemovitost žalovaní 2) a 3) užívají společně s dovolatelem, a to jednak svědecky a dále z centrální evidence obyvatel. Navíc, kdyby žalobce svůj nárok vůči žalovaným 2) a 3) musel uplatňovat v novém samostatném řízení, byl by takový postup vzhledem k vedení dvou řízení zjevně méně hospodárný, než pokud by v tomto řízení bylo třeba provést navíc jen několik důkazů ohledně toho, čí je majetek ve sporné nemovitosti, jak uvádí dovolatel ve svém dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu