ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2885.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2885/2019-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 10, proti žalované M. J., narozené XY, bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 131/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 17 Co 44/2018-506, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 17 Co 44/2018-506, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 30. 6. 2017, č. j. 5 C 131/2008-447, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobce dům č. p. XY, který se nachází na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví třetí osoby, přičemž dům je zapsán na LV č. XY pro obec a k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Žalobci dále přikázal k úhradě dluh vůči Československé záruční a rozvojové bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, IČO 44848943, vzniklý na základě smlouvy o bezúročné půjčce na bytovou výstavbu č. 98-3809-BP, uzavřené dne 24. 3. 1999, jehož výše ke dni 21. 12. 2007 činila 199 986,90 Kč (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu částku 950 006,60 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV.-VI.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 17 Co 44/2018-506, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu vztahujícími se k ocenění domu č. p. XY v k. ú. XY. Má za to, že soudy při stanovení ceny domu pro účely vypořádání společného jmění nezohlednily skutečnost, že se nachází na pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, a dalších rozhodnutí, na které žalobce v dovolání odkazuje. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nachází-li se stavba ve společném jmění manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví) na pozemku ve vlastnictví jednoho z manželů či třetí osoby, je obecná cena této stavby pro účely vypořádání společného jmění manželů dotčena právě touto skutečností. Soud musí přihlédnout k tomu, že se stavba nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tuto skutečnost zohlednit při stanovení výše náhrady za vyloučení jednoho z manželů z majetkového společenství k této stavbě. V takovém případě je totiž majetková újma tohoto z manželů, který je vylučován ze spoluvlastnictví k této stavbě, nižší, než by byla v případě, že by šlo o stavbu na pozemku, ke kterému by měl i tento manžel (spolu)vlastnické právo. Jinak řečeno jde o to nahradit to, o co jeden z manželů přichází, nikoliv rozdělit výhodu, kterou faktický získává druhý z manželů tím, že jde o dům na jeho pozemku či např. na pozemku jeho rodičů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, dále vyložil, že výše uvedené znamená, že „při stanovení ceny společného domu stojícího na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, kterému má být dům přikázán, nestačí, že se od obvyklé ceny celého objektu (tedy domu s pozemkem), odečte cena pozemku; to, že vlastnictví domu a pozemku není zcela totožné, je totiž právní závadou (i když nejde o stavbu neoprávněnou, právní pozice vlastníka domu je tím nesporně dotčena). I tato skutečnost musí být při ocenění domu zohledněna.“ Lze podotknout, že tyto závěry jsou aplikovatelné i v případě, že se stavba domu jakožto součást společného jmění manželů nachází na pozemku ve vlastnictví třetí osoby.
V poměrech projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé (především s přihlédnutím k výslechu zástupce znaleckého ústavu J. H. konaného při jednání soudu prvního stupně dne 19. 1. 2017, č. l. 373 a násl., a znaleckého posudku č. ZU 4436-070/2016 zpracovaného znaleckým ústavem ZNALCI A ODHADCI – znalecký ústav, spol. s r. o., ze dne 1. 9. 2016, č. l. 265 a násl.), že soud při stanovení ceny stavby (domu č. p. XY v k. ú. XY) ve společném jmění manželů, jež se nachází na pozemku ve vlastnictví třetí osoby, nevybočil ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud nejenže od obvyklé ceny celého objektu (tedy domu s pozemkem) odečetl cenu samotného pozemku, ale zohlednil i právní závadu spočívající v tom, že vlastnictví domu a pozemku není totožné, a to prostřednictvím ocenění služebností, jež jsou nezbytné pro existenci a užívání domu na pozemku ve vlastnictví jiné osoby. Cenu těchto služebností taktéž odečetl od ceny domu upravené o cenu pozemku. Tímto postupem dospěl k výsledné ceně domu pro účely vypořádání společného jmění účastníků řízení.
V takovém případě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto není dovolání v této části přípustné.
Žalobce v dovolání také uvádí, že soudy obou stupňů se při ocenění domu odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže „vypořádací podíl stanovily ve výši 50 % ceny stavby, co by nemovité věci, aniž by zohlednily, že stavba stojí na pozemku jiného vlastníka, což nevede k vypořádání 50 na 50, ale vypořádání odlišnému zohledňujícímu to, že stavba stojí na pozemku jiného vlastníka.“
Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, v projednávané věci soudy obou stupňů při ocenění domu č. p. XY v k. ú. XY přihlédly k tomu, že se tato nemovitost nachází na pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Chtěl-li žalobce prostřednictvím této námitky vyjádřit, že odlišné vlastnictví stavby a pozemku, na němž se nachází, je důvodem pro tzv. disparitu podílů při vypořádání společného jmění manželů, není tato námitka opodstatněná. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se oceňování takových nemovitostí pro účely vypořádání společného jmění manželů ani z judikatury řešící právní otázky spojené s tzv. disparitou podílů při vypořádání společného jmění manželů totiž nevyplývá, že by důvodem pro rozdílnou výši vypořádacích podílů bývalých manželů měl být odlišný vlastnický režim stavby a pozemku. Dovolací soud neshledává žádný důvod odchýlit se od tohoto závěru ani v poměrech projednávané věci. Ostatně žalobce ani na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se tzv. disparity podílů při vypořádání společného jmění neodkazuje a v dovolání ani neuvádí a nezdůvodňuje, proč by tato skutečnost měla být důvodem pro odlišnou výši podílů bývalých manželů na vypořádaném společném jmění.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, protože nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu