ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3057.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3057/2019-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Dobrovského 1179, proti žalovanému M. T. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 142/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 95 Co 46/2019-159, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne 31. 8. 2017 (č. l. 137v.) přerušil řízení o vypořádání společného jmění manželů (SJM) – účastníků řízení. Na pokyn soudu, znějící „K! na maily advokátům zašli protokol“, byl 13. 9. 2017 protokol o jednání doručen právním zástupcům účastníků; písemné rozhodnutí však nebylo vyhotoveno.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 11. 2018, č. j. 10 C 142/2016-143, zastavil řízení o vypořádání společného jmění účastníků podle §111 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že při jednání dne 31. 8. 2017 řízení k návrhu obou účastníků přerušil podle §110 o. s. ř., a žádný z nich nepodal do jednoho roku návrh na pokračování řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 3. 2019, č. j. 95 Co 46/2019-159, k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Uvedl, že soud prvního stupně při jednání dne 31. 8. 2017 usnesení o přerušení řízení pouze vyhlásil, ale neodůvodnil a nepoučil účastníky o opravném prostředku, resp. o možnosti pokračování řízení a jeho zastavení, nebude-li návrh podán do jednoho roku. Usnesení účastníkům nedoručil, ačkoliv k tomu byl podle §168 odst. 2 o. s. ř povinen. Zástupcům účastníků doručil 13. 9. 2017 pouze kopii protokolu o jednání. Usnesení tak nenabylo právní moci a předpoklad pro zastavení řízení podle §111 odst. 4 o. s. ř. nebyl naplněn.
Soud prvního stupně poté doručil účastníkům písemné vyhotovení usnesení o přerušení řízení vyhlášené při jednání dne 31. 8. 2017 a usnesení nabylo právní moci dne 21. 6. 2019.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 95 Co 46/2010-159, podal žalovaný dne 24. 6. 2019 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že „právní otázka, která je podstatou podaného dovolání, přitom rozhodovací praxí soudů dosud nebyla jednoznačně vyřešena“. Tuto otázku však dovolatel výslovně nevymezuje, z obsahu dovolání lze však dovodit, že má jít o otázku, zda přerušení řízení podle §110 o. s. ř. nastane jen, je-li účastníkům doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí o přerušení řízení, a zda doručení protokolu o jednání, ve kterém je zachycen výrok rozhodnutí o přerušení řízení, lze považovat za doručení rozhodnutí samého, byť neúplného a tudíž vadného.
Pod bodem V. dovolání ještě tvrdí, že „z dřívějších rozhodnutí“ je „zjevné, že tyto případy nebyly řešeny jednotně“. Tato rozhodnutí však neuvádí, a v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř. poukazuje na dřívější podání, učiněná v nalézacím řízení; ani neuvádí, v čem má tento rozpor spočívat. Takto nedostatečně vymezeným důvodem přípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl zabývat; jen na okraj proto poznamenává, že mu rozporná judikatura Nejvyššího soudu, týkající se přerušení řízení za stejné situace, jaká byla v této věci, není známa.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné; napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K doručení a účinkům rozhodnutí o přerušení řízení:
V usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 21 Co 233/2007, publikovaném pod č. 47/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: „Podle ustálené soudní praxe jednoroční lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení počne běžet od právní moci usnesení o přerušení řízení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 2 Cz 10/79 publikované ve Sborníku IV, str. 733)“. V dalším judikátu se uvádí: „Usnesení, kterým se přerušuje řízení, se doručuje účastníkům, i když se po jeho vyhlášení vzdali práva na odvolání“ (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 5 Co 1176/2012, publikované pod č. 27/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I když jde o rozhodnutí krajských soudů, nelze pominout, že k publikaci byla určena rozhodnutím občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (viz §24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů); z §19 odst. 1 tohoto zákona se poddává, že i rozhodnutí kolegia je rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že proti usnesení o přerušení řízení je přípustné odvolání, je logické, že jednoroční lhůtu pro podání návrhu na pokračování v řízení je třeba počítat od okamžiku, kdy je najisto postaveno, že řízení bylo přerušeno, tj. od okamžiku právní moci usnesení o přerušení řízení. Stejně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, a dále Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2010, sp. zn. Cpjn 203/2007, publikované pod č. 49/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výkladu ustanovení §111 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, o zastavení řízení po jeho přerušení. Viz též Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer 2016, s. 828.
Z judikatury i ze zákona tak jasně vyplývá závěr, že usnesení o přerušení řízení, proti kterému je odvolání přípustné, je třeba doručit účastníkům (§168 odst. 2 o. s. ř.), a takové usnesení nabude právní moci (a řízení je tak přerušeno) až poté, co je již nelze napadnout odvoláním (§167 odst. 1 ve spojení s §159 o. s. ř.), tedy marným uplynutím lhůty k odvolání anebo proto, že účastníci se odvolání vzdali. I když v dané věci usnesení bylo vydáno na základě shodného návrhu účastníků přítomných při jednání a bylo jim též při jednání vyhlášeno, ze zákona se nepodává možnost zaujmout názor, že jeho doručení a nabytí právní moci nebylo potřebné.
Tato otázka tak byla judikaturou dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud postupoval v souladu s ní.
K otázce, zda lze doručení protokolu o jednání, obsahující výrok o přerušení řízení, považovat za doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, byť vadného:
Z pohledu standardní judikatury Nejvyššího soudu lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, publikované pod č. 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který formuluje závěr, podle kterého „každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven“. Již z pokynu soudu kanceláři citovaného výše je zjevné, že soud nedoručoval písemné vyhotovení rozhodnutí, ale protokol o jednání.
Úkony, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, se zaznamenávají ve formě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu (dále jen „záznam“). Záznam se uchovává na trvalém nosiči dat, který je součástí spisu (§40 odst. 1 o. s. ř.). Není-li pořízení záznamu možné nebo stanoví-li tak zákon, sepisuje se o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, protokol (§40 odst. 2, věta první o. s. ř.). V protokolu se označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů, poučení poskytnutá účastníkům, výroky rozhodnutí a vyjádření účastníků o tom, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí; nahrazuje-li protokol podání, musí mít též jeho náležitosti (§40 odst. 6 o. s. ř.).
Nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Usnesením se rozhoduje zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o vzetí návrhu zpět, o smíru, o nákladech řízení, jakož i o věcech, které se týkají vedení řízení (§167 odst. 1 o. s. ř.). Není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku (§167 odst. 2 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení (§169 odst. 1 o. s. ř.). Vyhotovení každého usnesení, kterým se – mimo jiné - zcela vyhovuje návrhu jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§169 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí je procesním úkonem soudu, zatímco protokol je prostředkem k zachycení obsahu jednání a procesních úkonů (viz Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. vydání. Praha: Leges, 2015, s. 174 a násl.). Jde tedy o dvě různé skutečnosti; i když protokol zachycuje obsah výroku vyneseného rozhodnutí, nelze jej ani formálně, ani obsahově ztotožňovat s rozhodnutím.
Z výše uvedených ustanovení je zjevné, že zákon předepisuje pro protokol o jednání a pro rozhodnutí jiné formální náležitosti; v této věci jde o usnesení, ovšem pokud by argumentace dovolatele byla správná, pak by bylo třeba připustit, že účinky doručeného rozsudku nastanou v důsledku doručení protokolu o jednání, obsahujícím výrok o rozhodnutí ve věci samé; pak by ovšem v případě, že by po předání kopie protokolu o jednání před soudem účastníkovi – a to je běžná praxe – bylo třeba považovat za doručení rozhodnutí, a to i ve věci samé, byť i podle okolností vadného, neobsahujícího všechny náležitosti (arg. ad absurdum). Tím by byly znejistěny účinky později doručeného písemného vyhotovení rozhodnutí.
Zákon též stanoví, že nahrazuje-li protokol podání, musí mít též jeho náležitosti (§40 odst. 6 o. s. ř.). Pokud by zákonodárce připustil možnost, že protokol může nahrazovat rozhodnutí, které je třeba doručit účastníkům, pak by nepochybně stanovil, že protokol musí mít jeho náležitosti; takové rozhodnutí je totiž přinejmenším stejně závažné jako podání účastníka, a není důvod pro to, aby úprava jeho náležitostí byla mírnější. Zákon též stanoví jinak a samostatně náležitosti protokolu (§40 o. s. ř.) a písemného vyhotovení rozhodnutí (§157, §169 odst. 3 o. s. ř.).
O tom, že jde o dvě různé skutečnosti s různými účinky, nebyly v soudní praxi nikdy pochybnosti; výslovně věc nebyla řešena právě proto, že takové pochybnosti nikdy nevznikly a věc je jasná. Dovolací soud tak ohledně této otázky považuje za nutné dovolání odmítnout pro jeho zjevnou bezdůvodnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, soud prvního stupně rozhodne i o nákladech řízení dovolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu