ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3105.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3105/2017-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce statutárního města Ostrava, městského obvodu Vítkovice , IČO 00845451, se sídlem úřadu městského obvodu v Ostravě – Vítkovicích, Mírové náměstí 1, zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, proti žalovaným 1) R. E. , narozenému XY, bytem v XY, 2) E. T. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Radmilou Eškovou, advokátkou se sídlem v Kunčicích pod Ondřejníkem 360, o zaplacení 2 580 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalovaných o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 33/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2017, č. j. 71 Co 401/2016-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných 2 104 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Radmily Eškové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 21 C 33/2015-83, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 2 580 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 8. 7. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. určil, že každý ze žalovaných je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále též jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Žalobci uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku ve výši 37 089 Kč (výrok III.).
Žalobce tvrdil, že žalovaní se bezdůvodně obohatili, když bez právního důvodu užívali předmětné pozemky, které jsou v jeho vlastnictví. Žalovaní namítali, že pozemky jsou v jejich vlastnictví, a své vlastnické právo požadovali určit vzájemnou žalobou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemkům vydržením, proto vyhověl jejich vzájemné žalobě na určení a zamítl žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 2. 2017, č. j. 71 Co 401/2016-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.). Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 38 432 Kč k rukám jejich zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 22 958 Kč k rukám jejich zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva, a akcesorických výroků o nákladech řízení, podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Předně namítá, že odvolací soud vyhověl žalobě na určení vlastnického práva, jež směřovala proti městskému obvodu XY, který je pouze „vnitřní součástí statutárního města XY“ bez vlastní právní subjektivity, a nemůže tak být v řízení pasivně legitimován. V této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, a ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že městská část hlavního města Prahy není aktivně ani pasivně legitimovaná v řízení o určení vlastnického práva.
Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že ve vzájemné žalobě byl žalobce správně označen jako statutární město XY, namítá, že v řízení o určení vlastnického práva nebyl řádně zastoupen, neboť zástupce JUDr. Pavel Jařabáč byl zmocněn starostou městského obvodu XY pouze ve věcném rozsahu oprávnění podle čl. 9 odst. 3 vyhlášky statutárního města XY č. 14/2013, statutu města XY, tedy pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Takto zmocněný zástupce však nebyl oprávněn zastupovat statutární město XY v řízení o určení vlastnického práva.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného i procesního práva, na nichž je jeho rozhodnutí založeno, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mají za to, že ze samotné plné moci udělené zástupci žalobce vyplývá, že zastupuje jak statutární město XY, tedy vlastníka nemovitostí, tak i městský obvod XY, kterému byly tyto nemovitosti svěřeny do správy. Plná moc udělená zástupci žalobce starostou městského obvodu XY je dostatečná i pro zastupování ve sporu o určení vlastnického práva. V tomto řízení tak vystupoval pasivně legitimovaný subjekt, jenž byl řádně zastoupen. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce pasivní legitimace žalobce v řízení o určení vlastnického práva:
Žalobce namítá, že vzájemná žaloba o určení vlastnického práva směřovala proti městskému obvodu XY, který však nemá právní osobnost a je toliko vnitřní součástí statutárního města XY, jinými slovy proti někomu, kdo nemá vlastní procesní způsobilost (nemůže před soudem samostatně jednat).
Tak tomu však podle obsahu spisu nebylo:
V projednávané věci je důležité zohlednit, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vystupovalo od počátku jako žalobce statutární město XY, za které jednal městský obvod XY, potažmo zástupce zmocněný starostou městského obvodu, a to na základě generální plné moci. Statutární město XY se jako žalobce označilo přímo v žalobním návrhu. V rámci tohoto řízení podali žalovaní vzájemnou žalobu, která směřovala proti statutárnímu městu XY jako žalobci v původním řízení, jehož jménem jednal městský obvod XY.
Při jednání soudu prvního stupně konaném dne 30. 5. 2016 žalobce namítl, že v řízení o určení vlastnického práva není pasivně legitimován, protože žaloba nesměřuje proti vlastníku věci (statutárnímu městu XY), ale proti správci majetku (městskému obvodu XY). Na výzvu soudu směřující k odstranění neurčitosti původní žaloby sám uvedl, že žalobcem je statutární město XY, nikoliv městský obvod XY. A proti statutárnímu městu XY, zapsanému v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, rovněž směřovala žaloba na určení vlastnického práva žalovaných.
Z uvedeného je zřejmé, že označení stran sporu bylo určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, že statutární město XY (jež jednalo prostřednictvím městskému obvodu XY), a nikoliv městský obvod samotný, je účastníkem řízení o určení vlastnického práva.
Z těchto důvodů není důvodná námitka žalobce o nepřesném označení své osoby v intencích řízení o určení vlastnického práva (a z toho pramenící nedostatek jeho pasivní věcné legitimace).
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje následující:
Podle §4 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, území statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy.
Podle §130 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném od 28. 4. 2004, územně členěná statutární města upraví své vnitřní poměry ve věcech správy města statutem, který je vydáván formou obecně závazné vyhlášky obce. Ve statutu stanoví zejména majetek města, který se svěřuje městským obvodům a městským částem, a rozsah oprávnění městských obvodů a městských částí při nakládání s tímto majetkem a při výkonu s tím souvisejících práv.
Podle §134 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném od 28. 4. 2004, městské obvody a městské části jednají za statutární město v záležitostech jim svěřených zákonem a v mezích zákona statutem.
Na základě statutu, který upravuje vnitřní poměry statutárního města jako veřejnoprávní korporace, jsou městské obvody a části oprávněny jednat při nakládání se svěřeným majetkem (v rozsahu stanoveném zákonem a statutem) za město jako právnickou osobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, dostupný na nalus.usoud.cz). Samy však nejsou způsobilé být účastníkem soudního řízení a nedisponují aktivní ani pasivní věcnou legitimací v takovém řízení, jsou pouze oprávněni v rozsahu stanoveném zákonem a statutem jednat v těchto řízeních jménem města (srov. také KOPECKÝ, Martin, PRŮCHA, Petr a kol. Zákon o obcích. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015).
Z obecně závazné vyhlášky č. 14/2013, statutu města XY (dále jen „statut“), potom přímo vyplývá, že městský obvod je oprávněn jednat jménem statutárního města XY v soudním řízení o určení vlastnického práva k majetku, jež byl městskému obvodu svěřen statutárním městem XY ve smyslu čl. 9 statutu.
Podle čl. 8 odst. 1 věty druhé statutu jednají městské obvody jménem města i ve všech řízeních, vedených zejm. soudy, správními i jinými orgány či oprávněnými osobami, které se týkají svěřeného majetku. V rámci zmíněných oprávnění jsou městské obvody jménem města oprávněny podávat k soudům, správním či jiným orgánům nebo oprávněným osobám potřebné návrhy (včetně všech druhů žalob).
Podle čl. 9 odst. 3 písm. g) a h) statutu plní městské obvody povinnosti ve vztahu ke svěřenému majetku plynoucí z právních předpisů, tedy jsou povinny využívat všechny právní prostředky na ochranu proti tomu, kdo zasahuje neoprávněně do vlastnického práva a podávat potřebné návrhy k soudům či jiným orgánům.
Podle čl. 7 odst. 18 statutu orgány městského obvodu nejsou oprávněny osvědčovat jakákoliv práva jiných osob k nemovitým věcem ve vlastnictví města, např. formou notářského zápisu, s výjimkou uzavírání soudního smíru.
Z citovaných ustanovení statutu plyne, že městské obvody statutárního města XY jsou oprávněny jednat jménem statutárního města ve všech soudních řízeních, která se týkají jim svěřeného majetku, a podávat potřebné návrhy včetně všech druhů žalob. Městské obvody mohou „osvědčovat“ v rámci soudního smíru jakákoliv práva jiných osob k nemovitým věcem ve vlastnictví města, tedy i právo vlastnické (čl. 7 odst. 18 statutu). V takovém případě ovšem jsou městské obvody oprávněny jednat jménem města také v řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem ve vlastnictví města, které byly svěřeny příslušnému obvodu.
Pro posuzovanou věc není přiléhavá ani žalobcem uvedená ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které nejsou městské části hlavního města Prahy aktivně ani pasivně legitimovány v řízení o určení vlastnického práva k majetku ve vlastnictví hlavního města Prahy, který byl svěřen těmto městským částem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003).
Postavení městských částí hlavního města Prahy je totiž odlišné od postavení městských částí či městských obvodů územně členěných statutárních měst. Městské části hlavního města Prahy mají podle §3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, právní subjektivitu, a tudíž jsou oprávněny vystupovat v právních vztazích svým jménem a nést z těchto vztahů vyplývající odpovědnost. Dovolací soud však dovodil, že z důvodů uvedených ve výše uvedených rozhodnutích nejsou aktivně ani pasivně legitimované v řízení o určení vlastnického práva k majetku ve vlastnictví hlavního města Prahy, jenž jim byl svěřen. Avšak městské obvody či městské části územně členěných statutárních měst nemají podle příslušných ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, právní subjektivitu, ale jednají v právních vztazích za statutární město jeho jménem. Městské obvody či městské části územně členěných statutárních měst tedy nejsou způsobilé být účastníkem civilního soudního řízení ve smyslu §19 o. s. ř. (přičemž i v tomto řízení nebyl účastníkem řízení městský obvod XY, ale statutární město XY, jehož jménem jednal městský obvod XY). Jinými slovy postavení městských částí hlavního města Prahy a městských obvodů či městských částí územně členěných statutárních měst při posuzování jejich způsobilosti být účastníkem civilního soudního řízení ve smyslu §19 o. s. ř., resp. jejich aktivní a pasivní legitimace v řízení o určení vlastnického práva, je zcela odlišné. Již jen proto nelze ani závěry ustálené rozhodovací praxe vztahující se k legitimaci městských části hlavního města Prahy v řízení o určení vlastnického práva aplikovat na postavení městských částí či městských obvodů ostatních statutárních měst.
K otázce, zda žalobce zastupoval v řízení o určení vlastnického práva řádně zmocněný advokát:
Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na otázce procesního práva, zda mohl v řízení o určení vlastnického práva zastupovat žalobce (statutární město XY, městský obvod XY) zástupce na základě plné moci udělené tomuto zástupci starostou městského obvodu XY.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1293/2004, přijal a odůvodnil závěr, že „k udělení plné moci advokátovi k zastupování statutárního města v soudním řízení týkajícím se majetku ve správě městského obvodu či části je - umožňuje-li to statut města - oprávněn starosta městského obvodu či části bez nutnosti dalšího zmocnění primátorem.“
Podle §5 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, statutární město je spravováno zastupitelstvem města; dalšími orgány statutárního města jsou rada města, primátor, magistrát a zvláštní orgány města. Městský obvod územně členěného statutárního města je spravován zastupitelstvem městského obvodu; dalšími orgány městského obvodu jsou rada městského obvodu, starosta, úřad městského obvodu a zvláštní orgány městského obvodu.
Podle §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, rada obce rozhoduje v ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo. Na základě §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, starosta zastupuje obec navenek. Podle §146 tohoto právního předpisu platí shora uvedené pro statutární města, jejich městské obvody a městské části.
Podle čl. 7 odst. 9 písm. n) statutu ve znění účinném do 14. 5. 2015 rada městského obvodu zabezpečuje dle §102 odst. 3 zákona o obcích rozhodování o uzavření smlouvy o právní pomoci advokáta v záležitosti spadající do působnosti městského obvodu nebo o právním zastoupení města advokátem ve sporných nebo nesporných věcech týkajících se záležitostí svěřených do působnosti městského obvodu.
Podle čl. 7 odst. 9 písm. n) statutu ve znění účinném do 14. 5. 2015 starosta zvolený zastupitelstvem městského obvodu plní úkoly stanovené zákonem o obcích a jinými předpisy.
Jestliže je s ohledem na výše uvedené oprávněn jednat městský obvod XY jménem statutárního města XY v řízení o určení vlastnického práva k majetku ve vlastnictví statutárního města, jež byl městskému obvodu svěřen, a rada tohoto městského obvodu je oprávněna uzavřít smlouvu o právním zastoupení města advokátem ve sporných věcech týkajících se záležitostí svěřených do působnosti městského obvodu, byl oprávněn podepsat plnou moc k zastupování statutárního města XY, městského obvodu XY, starosta příslušného městského obvodu, jenž jej zastupuje navenek. Ostatně starosta městského obvodu XY udělil zástupci žalobce generální plnou moc (viz č. l. 2) již na počátku řízení o vydání bezdůvodného obohacení, kterou žalobce žádným způsobem nezpochybňuje (a na jejím základě jednal zástupce žalobce rovněž i v řízení o určení vlastnického práva).
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu