ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3198.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3198/2018-483
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Česká unie sportu, z. s. , IČO 00469548, se sídlem v Praze 6 – Břevnov, Zátopkova 100/2, zastoupeného JUDr. Danielem Vidunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované Vítkovice, a. s. , IČO 45193070, se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 101, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 201/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 671/2016-464, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 671/2016-464, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 36 C 201/2013-377, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke stavbě bez č. p./č. e., občanská vybavenost, která stojí na pozemku p. č. st. 6159, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, na listu vlastnictví č. 4985, pro katastrální území Zábřeh nad Odrou (dále také jen „atletická hala“), nařízením prodeje nemovitosti (výrok I), s rozdělením výtěžku prodeje mezi účastníky podle velikosti podílů žalobce 55,85 % a žalované 44,15 % (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení „v rozsahu 50 %, přičemž výše těchto nákladů činí 1 000 Kč“, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III), a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí České republice, prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě, náhradu nákladů řízení, a to žalobci 635 Kč (výrok IV) a žalované 6 405 Kč (výrok V).
Soud prvního stupně dovodil, že mezi právním předchůdcem žalobce Ústředním výborem Českého svazu tělesné výchovy (dále jen „ÚV ČSTV“) a právním předchůdcem žalované Vítkovice Železárny a strojírny Klementa Gottwalda, k. p., byla dne 20. 6. 1989 uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků za účelem vybudování náhrady atletické přetlakové haly. Dne 25. 9. 1992 žalovaná a Československá konfederace sportovních a tělovýchovných svazů (dále jen „ČSKSTS“), rovněž předchůdce žalobce, uzavřeli dohodu, kterou projevili vůli nadále zachovávat účel a závazek z hospodářské smlouvy a její obsah transformovat na sdružení dle §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, s cílem výstavby atletické haly do spoluvlastnictví s podíly odpovídajícími výši investic každého z nich. Stavba byla zkolaudována k datu 25. 7. 1996. Do katastru nemovitostí byla zapsána jen žalovaná jako výlučný vlastník a dne 29. 5. 2002 vložila stavbu jako peněžní vklad do právnické osoby VÍTKOVICE ARÉNA, a. s., žalovanou založené. Žalobce k 30. 9. 2008 ze sdružení vystoupil, na vypořádání majetku sdružení se účastníci nedohodli. Rozhodující není zápis v katastru nemovitostí, ale skutečné vlastnictví, které vzniklo originárně výstavbou, s podílem žalobce 55,85 % a podílem žalované 44,15 %, odpovídajícím vynaložené částce žalobcem 25 300 000 Kč a žalovanou 20 000 173 Kč. Stavbu nelze reálně rozdělit, žádný spoluvlastník o ni nemá zájem, není schopen ji užívat, a nebylo prokázáno, že by některý z nich disponoval volnými finančními prostředky pro vypořádání. Proto nařídil prodej věci, která se s ohledem na rozdílné vlastnictví pozemku a stavby nestala k 1. 1. 2014 součástí pozemku. Podle soudu prvního stupně (bez bližšího zdůvodnění) společnosti VÍTKOVICE ARÉNA, a. s. platně spoluvlastnictví k nemovitosti nevzniklo, přestože je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 671/2016-464, rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované, a to „advokátu žalované“, na nákladech řízení 16 517 Kč (výrok II), na nákladech odvolacího řízení 8 534 Kč (výrok IV), a „státu“, na účet Okresního soudu v Ostravě, náklady řízení 7 040 Kč (výrok III), vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení se neúčastní všechny subjekty, které jsou podílovými spoluvlastníky předmětné nemovité věci. Pro určení okruhu spoluvlastníků není rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, který nemusí být v souladu se skutečností. Žalované bylo ke dni 15. 9. 2000 povoleno vyrovnání v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, v jehož průběhu vznikla společnost VÍTKOVICE ARÉNA, a. s. Žalovaná jako jediný zakladatel a akcionář společnosti učinila rozhodnutí ve formě notářského zápisu z 29. 5. 2002 o založení této společnosti a nepeněžitém vkladu (mimo jiné předmětné stavby) s právními účinky vkladu k 1. 7. 2002. Smlouvu uzavřenou mezi společníkem obchodní společnosti a touto obchodní společností, kterou se uskutečňuje vklad spoluvlastnického podílu k nemovitosti do obchodní společnosti, je třeba považovat za převod spoluvlastnického podílu. Odvolací soud v rozsudku uvedl, že se přiklání k názoru, že účast ve sdružení je nepřevoditelná a účastník sdružení proto za trvání sdružení nemůže převést svůj podíl na majetku získaném společnou činností na třetí osoby. Přesto (současně) uvedl, že při svém rozhodování s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 7. 2013 (správně 2016), sp. zn. IV. ÚS 405/16, řešící primárně nabytí vlastnictví od nevlastníka, vychází z názoru, že žalovaná svým podílem platně disponovat mohla. Smlouva o vložení věci do obchodní společnosti je neplatná pouze částečně (v rozsahu převodu spoluvlastnického podílu žalobce, neboť žalovaná převedla více, než kolik činil její ideální podíl), jelikož z povahy právního úkonu nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. „Minimálně“ v rozsahu (dřívějšího) spoluvlastnického podílu žalované je proto společnost VÍTKOVICE ARÉNA, a. s., podílovým spoluvlastníkem a žalovaná není v řízení pasivně legitimovaná. Při tomto právním názoru se odvolací soud nezabýval otázkou možného nabytí vlastnictví od nevlastníka a dalšími odvolacími námitkami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že žalovaná není pasivně legitimovaná, protože již není spoluvlastníkem atletické haly, neboť mohla se svým spoluvlastnickým podílem vzniklým v důsledku činnosti mezi účastníky založeného sdružení dle §829 obč. zák. platně nakládat. Mohla tedy svůj spoluvlastnický podíl platně převést na VÍTKOVICE ARÉNA, a. s., vložením svého podílu do této společnosti coby nepeněžního vkladu při jejím založení. Podle žalobce je třeba dospět k závěru, že členství (účast) ve sdružení je nepřevoditelné, účastník sdružení nemůže za trvání sdružení převádět svůj podíl k majetku získanému společnou činností na třetí osoby a aplikace ustanovení o podílovém spoluvlastnictví je za trvání účasti ve sdružení vyloučena. Takový převod je absolutně neplatný. Závěry nálezu Ústavního soudu o ochraně dobré víry nabyvatele vlastnického práva nelze aplikovat, neboť společnost VÍTKOVICE ARÉNA, a. s., byla založena žalovanou jako jediným zakladatelem a akcionářem. Žalovaná tak vkládala vlastnické právo k atletické hale do jí zakládané společnosti a musela si být vědoma, že jí výlučné vlastnické právo nesvědčí. Splacení nepeněžního vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti je ze své podstaty a povahy právním úkonem obsahově nedělitelným a v době založení společnosti bylo podmínkou zápisu do obchodního rejstříku. Tam, kde představuje povinnou výši základního kapitálu akciové společnosti, tedy nelze splacení nepeněžitého vkladu obsahově dělit, když „částečně platné splacení nepeněžitého vkladu nemá právní relevanci“. Napadené rozhodnutí tak závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to otázky možnosti nakládání s majetkem získaným při činnosti sdružení založeného dle §829 a násl. obč. zák. účastníkem sdružení za trvání sdružení, a otázky, zda při právním úkonu splacení nepeněžního vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti je možné považovat tento úkon jen za částečně absolutně neplatný. Tyto otázky podle žalobce v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny .
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud postupoval při rozhodování vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel vymezil otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno, a přípustnost dovolání spojil s tvrzením, že tyto otázky nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání obsahuje náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., je vymezeno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a jsou splněny podmínky dovolacího řízení (zejména v §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud přitom mohl přezkoumat napadené rozhodnutí jen z důvodů v dovolání uvedených (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), s přihlédnutím k vadám uvedeným v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř.
Dovolací soud v poměrech projednávané věci posuzoval otázky spojené se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví podle §1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a přihlédl k ustanovení §829 a násl. a §137 a násl. obč. zák. při posuzování vzniku spoluvlastnického vztahu, práv a povinností z něj vzniklých před 1. 1. 2014 (§3028 odst. 2 o. z.).
Podle §829 odst. 1 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu.
Podle §834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Podle §835 odst. 1 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, není-li smlouvou určeno jinak.
Podle §836 obč. zák. není-li ve smlouvě stanoveno jinak, rozhodují účastníci o obstarávání společných věcí jednomyslně (odst. 1). Má-li podle smlouvy rozhodovat většina hlasů, patří každému účastníku jeden hlas; velikost podílu nerozhoduje (odst. 2).
Podle §841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení, a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
V rozsudku ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4665/2016 (dostupném na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dovodil, že dojde-li k zániku sdružení, je třeba na majetkové vypořádání účastníků sdružení aplikovat ustanovení §841 obč. zák. (nikoli ustanovení §839 obč. zák., které řeší právo na majetkové vypořádání účastníka sdružení, který vystoupil nebo byl vyloučen, aniž by došlo k zániku sdružení). Zánikem sdružení nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních §833 a §834 obč. zák. Nedohodnou-li se účastníci sdružení na vypořádání podílového spoluvlastnictví (které může vzniknout podle §833 obč. zák. k poskytnutým penězům nebo jiným věcem určeným podle druhu a podle §834 obč. zák. i k majetku získanému při výkonu společné činnosti), může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení vypořádání u soudu. Podílové spoluvlastnictví k majetku získanému účastníky sdružení při výkonu společné činnosti zánikem sdružení nezaniká (ledaže se na tom účastníci dohodnou), ale trvá až do doby, kdy bude zrušeno podle právní úpravy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Obdobné závěry Nejvyšší soud vyjádřil i v dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001.
Nejvyšší soud se také vyjádřil k možnosti zápisu vlastnického práva k nemovité věci pouze jednoho účastníka vícečlenného sdružení v katastru nemovitostí, a to pokud nabude vlastnické právo pouze on, byť podle zákona všem zbývajícím členům sdružení svědčí spoluvlastnický vztah. Je tomu tak proto, že sdružení nemůže být samo účastníkem právních vztahů a pouze jeho účastníci, kteří v souvislosti s činností sdružení jednají, nabývají práva a odpovídají za závazky, přičemž majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků (§834 obč. zák.); nemůže být získán do vlastnictví sdružení, ale pouze jeho jednotlivých členů. Podíly na majetku získaném společnou činností jsou stejné, pokud smlouva neurčuje jinak (§835 odst. 1 obč. zák.). Do katastru nemovitostí se pak promítá pouze vlastní nabývací titul (např. kupní smlouva) a nikoli smlouva o sdružení reflektující obligační (nikoliv věcněprávní) vztah mezi členy sdružení. Při nabývání věcí „sdružením“ tedy vzniká spoluvlastnictví všech členů sdružení (jako obligační vztah v rozsahu podílu určeného smlouvou), opravňující je k užívání takové věci, přičemž pro vypořádání spoluvlastnictví v případě ukončení (vystoupení) jednoho ze členů vícečlenného sdružení (rozuměj nikoli jen dvoučlenného) nebo rozpuštění (zániku) takového vícečlenného sdružení, je rozhodující smluvně dohodnutý způsob vypořádání spoluvlastnictví k takové věci (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4261/2015, a ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 16/2016).
V usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1778/2017, Nejvyšší soud (s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyjádřenou v rozsudku ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 83/2001, a v rozsudku ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 1578/2005) dovodil, že osobní povaha sdružení „zásadně vylučuje, aby účastník sdružení mohl volně disponovat se svým vlastnickým právem ke spoluvlastnickému podílu na majetku účastníků sdružení“ [obdobný závěr je sdílen i v odborné literatuře, konkrétně v komentáři k §834 obč. zák. (srovnej Josef Fiala, Milan Kindl aj. Občanský zákoník. Komentář. Praha, Wolters Kluwer 2009, ISBN: 978-80-7357-395-9, převzato z ASPI)], nejde-li „o dohodu všech účastníků sdružení a současně s převodem spoluvlastnického podílu je založená účast nabyvatele na existujícím sdružení“, jako v jím projednávané věci. Za podmínky zachování jednomyslnosti, je totiž rozhodování o osobním substrátu sdružení věcí smluvní volnosti účastníků sdružení. Možnost jednomyslného ujednání účastníků sdružení, které má za následek převod majetku, k němuž vzniká spoluvlastnické právo účastníků sdružení, tedy Nejvyšší soud připustil.
Není tedy správné tvrzení dovolatele, že výše uvedená právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešená nebyla. Odvolací soud ale tuto otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, považoval-li převod spoluvlastnického podílu žalované za trvání sdružení formou nepeněžního vkladu do VÍTKOVICE ARÉNA, a. s. za platný.
Pokud odvolací soud svůj závěr dovozoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16 (ačkoli sám měl podle odůvodnění rozsudku názor opačný), pak je nutno upozornit na to, že věc projednávaná v uvedeném nálezu Ústavního soudu sice vykazuje obdobné znaky jako tato projednávaná věc, avšak otázka možnosti převodu podílu účastníka sdružení na společném majetku za trvání sdružení se v něm výslovně neřeší. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůraznil zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 350/19, dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 445/17). V nálezu citovaném odvolacím soudem přitom Ústavní soud ke stížnosti stěžovatelky toliko dovodil porušení jejích základních práv na ochranu majetku a na spravedlivý proces, když nebyla poskytnuta ochrana jejímu vlastnickému právu nabytému v dobré víře. Při nabývání nemovitostí evidovaných v katastru jednala v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako výlučný vlastník nemovitostí zapsán převodce, byť jím ve skutečnosti nebyl.
Jinak řečeno, Ústavní soud v uvedeném nálezu řešil pouze otázku dobrověrného nabývání vlastnictví od nevlastníka, která pro převod spoluvlastnického podílu žalované nemá význam. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu výslovně neřešil otázku možnosti účastníků sdružení převádět spoluvlastnický podíl na majetku sdružení za jeho trvání. Pro tuto otázku, významnou nejen pro převod spoluvlastnického podílu žalované, ale i spoluvlastnického podílu žalobce (zde tedy celé věci), se tudíž uplatní závěry Nejvyššího soudu uvedené výše. Nejvyšší soud přitom takový převod za trvání sdružení vyloučil, s výjimkou převodu majetku na základě jednomyslného ujednání všech účastníků sdružení. Závěr odvolacího soudu o platnosti převodu spoluvlastnického podílu žalované (formou nepeněžitého vkladu do VÍTKOVICE ARÉNA, a. s.) za trvání sdružení a o nedostatku její pasivní legitimace v řízení z tohoto důvodu, opírající se (chybně) o citovaný nález, není proto správný.
K otázce částečné neplatnosti právního úkonu splacení nepeněžitého vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti lze uvést následující:
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (znění do 29. 2. 2008). Podle §1 odst. 2 obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Obchodní zákoník neupravoval, mimo jiné, otázky vlastnictví a převodů nemovitostí a také úprava právních úkonů byla obsažena především v občanském zákoníku.
Nejvyšší soud se opakovaně zabýval otázkou, zda lze přezkoumávat soudem platnost právního úkonu, jehož prostřednictvím se splácí nepeněžitý vklad do společnosti v průběhu jejího založení, a tuto možnost připustil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 748/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5485/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4984/2009). Nejvyšší soud dovodil, že soudy správně rozlišují mezi přezkumem platnosti založení společnosti, jež soudům ve sporném řízení po vzniku společnosti nepřísluší vzhledem k úpravě obsažené v §69b obch. zák. (znění do 31. 12. 2000), a přezkumem platnosti právního úkonu, jehož prostřednictvím se splácí nepeněžitý vklad do společnosti v průběhu jejího založení. Jako příklad takového posouzení uvedl situace, kdy splaceným nepeněžitým vkladem byla kradená věc, jejíž vydání po založené společnosti požaduje skutečný vlastník. Poukázal též na skutečnost, že s možností, že založená společnost přijde o základní kapitál tvořený nepeněžitým vkladem, počítá (v rovině zákonné neúčinnosti právního úkonu, jímž se dlužník podílí na založení právnické osoby anebo ji sám zakládá) např. též zákon č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání, účinný do 31. 12. 2007 (srov. jeho §15 odst. 1 písm. a/). V usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4984/2009 (ve věci určení vlastnictví k nemovitým věcem), Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými dovolací námitky, podle kterých mohl soud „platnost vkladu“ sporných nemovitostí do žalované společnosti posoudit pouze v řízení vedeném podle ustanovení §131 obch. zák. či §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Možnost přezkumu platnosti tohoto právního úkonu ve sporném řízení vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1143/2000. Nejvyšší soud v něm s odkazem na dřívější judikaturu dovodil, že smlouva uzavřená mezi společníkem obchodní společnosti a touto obchodní společností, kterou se uskutečňuje vklad spoluvlastnického podílu k nemovitosti do obchodní společnosti, je převodem spoluvlastnického podílu ve smyslu §140 obč. zák. Obdobný závěr dovodil též v rozsudku ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2474/2000, a v rozsudku ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, v němž uvedl, že „smlouva uzavřená mezi společníkem obchodní společnosti a touto obchodní společností, kterou společník vkládá nemovitost do společnosti jako nepeněžitý vklad, je převodní smlouvou, svou povahou blízkou kupní smlouvě, když sjednaná cena představuje vklad společníka do obchodní společnosti a proto nedochází k jejímu proplacení“.
Částečnou neplatnost právního úkonu, jehož prostřednictvím dochází ke splacení nepeněžitého vkladu do společnosti v průběhu jejího založení, pak připustil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 280/2008, v němž dovodil neplatnost takového právního úkonu v části, v níž došlo ke vkladu pozemků v rozporu s blokačním ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o velké privatizaci“). Poukázal na ustanovení §59 odst. 5 obch. zák., ve znění účinném do 31. 5. 1996 (od 1. 1. 2001 je obdobná úprava v odst. 7), podle kterého nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím založení, může společnost požadovat rozdíl v penězích, nevyplývá-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného. Dovodil přitom, že zakladatel není povinen nahrazovat hodnotu (v jím řešeném případě) pozemků, které nepřešly do vlastnictví společnosti, ale je povinen doplnit částku vkladu v penězích tak, aby skutečná hodnota jeho vkladu do společnosti odpovídala jeho závazku uvedenému v zakladatelských dokumentech. Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 687/2018.
Uvedená právní otázka byla tedy Nejvyšším soudem již vyřešena a od jejího řešení se odvolací soud neodchýlil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce je zčásti přípustné a důvodné, neboť obě vymezené právní otázky byly sice dovolacím soudem již vyřešeny, avšak odvolací soud první z nich posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. (je třeba v odvolacím řízení vyřešit otázky a posoudit odvolací námitky obou účastníků, směřující zejména do vzniku a existence sdružení a spoluvlastnického vztahu, jakož i způsobu vypořádání spoluvlastnictví, jimiž se pro svůj odlišný právní názor odvolací soud nezabýval). Proto dovolací soud věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu