ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3222.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3222/2018-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556/27, proti žalovaným 1) J. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, a 2) D. Č. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 69/2014, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2018, č. j. 25 Co 290/2016-518, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 442 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce JUDr. Františka Loskota, CSc.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 17 C 69/2014-371, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemku par. č. XY a pozemku st. par. č. XY (jehož součástí je budova č. p. XY), oběma zapsaným na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, a určil, že výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí se stává žalobce. Uložil žalobci, aby zaplatil každému z žalovaných vypořádací podíl 725 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Co 290/2016-416, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalovaného 2) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 22 Cdo 1236/2017-451, zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud následně rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 25 Co 290/2016-518, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 4. 2018 podává žalovaný 2) - dále „dovolatel“- dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce vlastní ideální ½ a každý z žalovaných ideální ¼ předmětných nemovitostí, jejichž obvyklá cena činí 2 900 000 Kč; nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Žalobce požaduje přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví; má vlastní finanční prostředky na vyplacení podílů žalovaných a je připraven vybudovat v objektu chráněné bydlení ve spolupráci s příspěvkovou organizací Královéhradeckého kraje Domov XY v XY. Žalovaný 1) o nemovitosti neprojevil zájem (nemá ani finanční prostředky na vypořádání), nicméně požaduje, aby je soud přikázal žalovanému 2), protože nabízí vyšší náhradu za přikázané podíly. Žalovaný 2) má o nemovitosti zájem, v současné době již disponuje finančními prostředky na vypořádání a nabídl vyšší náhradu za přikázané podíly; o dalším využití nemovitostí nemá konkrétní představu.
Nyní dovolatel namítá, že skutečná cena předmětných nemovitostí je vyšší, než obvyklá cena zjištěná nalézacími soudy; skutečná hodnota se totiž odráží v nabídce, kterou dovolatel učinil a kterou je připraven za nemovitosti zaplatit. Nicméně i v případě, že by cena nemovitostí odpovídala zjištěné obvyklé ceně, odvolací soud nevzal v úvahu všechna rozhodná kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví (v tomto případě právě vyšší nabízenou cenu ze strany dovolatele), čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Judikatura je již ustálena v názoru, že základem pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je obvyklá cena (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179). Dovolatel přitom netvrdí, že by měl dovolací soud dosavadní rozhodovací praxi přehodnotit, případně z jakého důvodu. Sám dovolací soud důvod k odklonu od ustálené rozhodovací praxe neshledal.
Určení obvyklé ceny v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je otázkou skutkovou, nikoliv právní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, nebo třeba usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1680/2010). Dovolací soud je však zjištěným skutkovým stavem vázán, neboť od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Ostatně již soud prvního stupně na základě výpovědi znalce vyloučil, že by skutečná hodnota předmětných nemovitostí dosahovala částky nabízené dovolatelem.
Účastníci jsou příbuzní, každý z nich má k nemovitostem citový vztah (ten ovšem jako kritérium pro posouzení, komu věc přikázat, přichází do úvahy jen, svědčí-li ostatní kritéria účastníkům stejným dílem), a i když nemovitosti užíval z větší části žalobce, na platbách a opravách se podle zjištění soudu prvního stupně podíleli všichni účastníci; uvedená hlediska tedy žádného z účastníků nefavorizují. Dům je starý přes 90 let, je ve špatném stavu a vyžaduje celkovou rekonstrukci.
Pro žalobce svědčilo, že je většinovým spoluvlastníkem a může bez problému vyplatit ostatní spoluvlastníky, a že má konkrétní projekt na další využití společné nemovitosti, a to ve veřejném zájmu (rekonstrukci pro potřeby zdravotně postižených dětí, a k tomu jej motivuje i to, že takto postižen je i jeho syn, který by nemovitost též užíval).
Žalovaný 2) v průběhu řízení nebyl schopen prokázat, že disponuje penězi potřebnými k výplatě podílů; teprve ke konci odvolacího řízení předložil smlouvu o advokátní úschově, ze které se podává, že třetí osoba složila v jeho prospěch částky potřebné k výplatě podílů, a to vyšší, než jaké by účastníkům patřily podle revizního znaleckého posudku. Nelze tedy vyjít z toho, že by byl nesolventní, a svědčilo mu to, že na výplatu podílů nabízel vyšší částku.
Samotná skutečnost, že žalovaný 2) navrhl zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, svědčila v jeho prospěch. „Je ovšem třeba zdůraznit, že při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016). Je třeba přihlédnout k tomu, že z vyšší vyplacené částky by měl prospěch žalobce, který však dává přednost přikázání věci, a žalovaný 1), ten však dovolání nepodal. Proti tomu stojí fakt, že žalobce je většinovým spoluvlastníkem, že měl po celou dobu řízení prostředky potřebné k vyplacení podílu, a je tudíž předpoklad, že bude moci potřebnou rekonstrukci finančně zajistit spíše, než žalovaný 2), který sice již solventní je, ale jen prostřednictvím zápůjčky od třetí osoby, kterou bude muset splácet. Žalovaný 2) má též projekt, jak dům nadále využít, a to jak v soukromém, tak i veřejném zájmu, a s pomocí veřejných prostředků provést jeho opravu. Lze přisvědčit dovolateli v tom, že tvrzená pomoc Královéhradeckého kraje není postavena najisto, nicméně je zřejmé, že žalobce se o realizaci projektu snaží, nechal pořídit projekt přestavby a jedná s Domovem XY v XY, který jeho záměr „předjednal“ se zřizovatelem, tj. krajem; žalovaný 2) oproti tomu plán na další využití nepředložil.
Za tohoto stavu nezbývá než konstatovat (na rozdíl od odvolacího soudu, který shledal jednoznačně převahu důvodů pro přikázání žalobci), že jsou dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci jak žalobci, tak i žalovanému 2). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že – stejně jako soud prvního stupně – se přiklonil k přikázání věci žalobci; jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, odvolací soud nepominul hodnotit nic, co by svědčilo ve prospěch či neprospěch každého z účastníků. Jeho rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Protože dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný 2) povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu