ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3329.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3329/2019-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ladislavy Lebedové , advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, správkyně konkursní podstaty úpadce P. Ř., narozeného XY, proti žalované H. Ř. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 30/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2019, č. j. 19 Co 131/2019-321, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně podala dne 30. 3. 2011 žalobu o vypořádání společného jmění manželů žalované a jejího manžela P. Ř. (dále „SJM“). Žalobu odůvodnila tím, že na majetek P. Ř. byl prohlášen konkurz usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2010, č. j. 40 K 26/2007-400, a žalobkyně byla ustanovena správkyní konkursní podstaty úpadce. Prohlášením konkurzu zaniklo SJM a žalobkyně je legitimována k podání žaloby na jeho vypořádání.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále soud prvního stupně) pak řízení o vypořádání SJM usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 C 30/2012-282, přerušil do pravomocného skončení odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze o odvolání úpadce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o prohlášení konkurzu.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 11. 1. 2019, č. j. 10 C 30/2012-308, rozhodl, že v řízení přerušeném usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 C 30/2012-282, se pokračuje. Usnesení nebylo odůvodněno a v poučení bylo uvedeno, že odvolání proti němu není přípustné.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované, které shledal přípustné, usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 19 Co 131/2019-321, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Považoval za formalistické zrušit usnesení soudu prvního stupně jen proto, že v jeho výroku nebylo ve smyslu §162 odst. 2 o. s. ř. uvedeno ustanovení zákona, podle kterého rozhodl, a rozhodnutí nebylo odůvodněno. Soud prvního stupně zjevně vycházel z toho, že rozhoduje usnesením o vedení řízení. Současně je zřejmé, že jediným důvodem jeho rozhodnutí bylo pravomocně skončení přezkumného řízení týkajícího se prohlášení konkurzu, pro které bylo řízení o vypořádání SJM přerušeno. Protože byl konkurz pravomocně prohlášen, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z řešení právních otázek, které nebyly dosud dovolacím soudem řešeny a které odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou „a právní vědou“. Za dovolacím soudem dosud neřešenou otázku považuje obsah usnesení o pokračování řízení podle §169 odst. 2 o. s. ř. Také otázku postupu soudu, je-li podáno odvolání, které není odůvodněno, podle §209 o. s. ř. považuje za dosud neřešenou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963. Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (čl. II odst. 1 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V usnesení ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1435/2017, dovodil nejvyšší soud (s odkazem na judikaturu tam uvedenou)“ Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí soudu prvního stupně je „ nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, resp. neobsahuje některé náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř.“… nezpochybňuje právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít - kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tzv. vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné (tj. přípustné z jiného důvodu).
Tak tomu je i v dané věci“ dovolatelka sice žádá, aby dovolací soud vymezil „obsah usnesení o pokračování řízení podle §169 odst. 2 o. s. ř.“, takto vymezená otázka však neobstojí, neboť obecný obsah usnesení vyplývá ze zákona (§167 a násl. o. s. ř.), v podrobnostech se musí přizpůsobit okolnostem konkrétní věci a nelze jej judikatorně vymezovat.
Dále: Dovoláním lze napadnout jen rozhodnutí odvolacího soudu (§236 o. s. ř.), a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vadou naznačenou v dovolání netrpí, argumentace žalované se vztahuje k usnesení soudu prvního stupně. O tom, že toto usnesení je vadné, není pochyb, jeho vady však byly napraveny v odvolacím řízení a ostatně nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
To platí i o dalším uplatněném důvodu přípustnosti dovolání – výkladu §209 o. s. ř. I kdyby bylo možno přisvědčit tomu, že odvolací soud měl odstraňovat vady odvolání, nebylo by tu nic, co by způsobilo, že toto případné pochybení mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když o odpadnutí překážek pro pokračování v řízení není sporu.
V usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2376/2018, dovolací soud konstatoval: „V usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018, Nejvyšší soud uvedl, že jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, soud pokračuje, resp. musí pokračovat, v tomto přerušeném řízení; jeho rozhodnutí tento (zákonem předvídaný postup) pouze deklaruje“. Z toho se podává závěr, že po odpadnutí překážky, pro kterou bylo řízení přerušeno, soud musí v řízení pokračovat, jiný postup nepřichází do úvahy.
Protože řízení v této věci bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení u Vrchního soudu v Praze o odvolání úpadce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o prohlášení konkurzu, bylo povinností soudu po rozhodnutí o odvolání v řízení pokračovat; dovolatelka ostatně neuvádí nic relevantního, co by mělo v pokračování bránit. Rozhodnutí soudu prvního stupně, trpící formálními vadami, tak bylo věcně správné; odvolací soud pak vysvětlil, proč je třeba v řízení pokračovat, a s tím dovolatelka ostatně ani nepolemizuje, namítá jen vady řízení. Protože tu není nic, co by bránilo v pokračování, nemohly tyto vady mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a už vůbec nemohly založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu