ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3365.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3365/2019-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. M. , narozeného XY, a b) O. M. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované M. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Markem Janstou, LL. M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 86/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 11. 2018, č. j. 30 Co 100/2018-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Marka Jansty, LL. M.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se zásahů do jejich vlastnického práva k nemovitým věcem, a to pozemku par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku par. č. XY, zapsaným na listu vlastnictví XY, v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, snímáním těchto nemovitostí kamerami umístěnými na nemovitých věcech žalované, a to pozemku par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku par. č. XY, vše zapsané na listu vlastnictví XY. Nemovitosti stojí přímo naproti sobě, mezi nimi se nachází pozemní komunikace. Žalovaná v roce 2014 na svůj dům nainstalovala kamery, které jsou nasměrovány tak, aby snímaly nemovitosti žalobců.
Žalovaná s žalobou nesouhlasí a tvrdí, že žalobci s rodinou po zakoupení nemovitostí začali vyvolávat spory. Kamerový systém nainstalovala v reakci na fyzické napadání ze strany žalobce a) a jeho matky; kamery monitorují hlavně prostor mimo pozemek žalobců. Žalobci oplotili své nemovitosti betonovým plotem, takže na ně není vidět.
Okresní soud v Liberci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2017, č. j. 15 C 86/2016-77, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 30 Co 100/2018-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil jej co do náhrady nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, které opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Přípustnost spatřují v tom, že „odvolací soud řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a dále řeší právní otázku v rozporu s procesním právem.“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, žalobci nijak nekonkretizovali a nepodává se ani z obsahu dovolání; proto se přípustnost dovolání o tento důvod nemůže opírat. Dovolací soud se tedy zabýval druhým tvrzeným důvodem přípustnosti dovolání, a to zda je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ani tomuto tvrzení však nelze přisvědčit.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními v nalézacím řízení.
Dovolatelé s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tvrdí nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a uvádějí, že dotčená rozhodnutí nesou prvky libovůle; toto tvrzení však blíže nezdůvodňují. K založení přípustnosti dovolání však nestačí obecná tvrzení a odkazy na rozsáhlou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; v dovolání je třeba jasně a konkrétně uvést, v čem se takový extrémní rozpor, resp. libovůle, spatřuje. Dovolací soud ostatně neshledává v postupu nalézacích soudů v dokazování porušení základních práv žalobců. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud řádně zjistily skutkový stav a dospěly k právnímu závěru, který adekvátně odůvodnily.
V další části dovolání žalobci vytkli nalézacím soudům to, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v dovolání uvedenou věc neposuzovaly z hlediska, zda tvrzená imise nepřekračuje míru přiměřenou poměrům a zda neomezuje obvyklé užívání pozemku.
Dovolatelé tvrdí rozpor s judikaturou dovolacího soudu, která se obecně týká imisí. Nicméně tzv. obtěžování pohledem, jehož specifickou verzí je sledování prostoru kamerou, je specifickou, tzv. imateriální imisí, pro jejíž posouzení judikatura vytýčila speciální pravidla; rozhodnutí odvolacího soudu není s těmito pravidly v rozporu.
Judikatura k §130a odst. 1, resp. §127 odst. 1 zákona 40/1964 Sb. (obč. zák.), ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle §1013 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“ [(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V usnesení ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2251/2005, dovolací soud s odkazem na svou předchozí judikaturu [zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 1, str. 44), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99 (publikovaný tamtéž, 2001, č. 7, str. 337)], vyložil a odůvodnil právní závěr, že obtěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zda jde o mimořádnou situaci, která by umožnila poskytnout ochranu, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení; tuto úvahu by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011 (uveřejněném pod č. 48/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že uvedené pravidlo platí i pro fotografování a filmování osob; v takovém případě jde totiž v jistém smyslu o „obtěžování pohledem“, umocněné tím, že tento pohled je zachycen technickými prostředky. Lze proto konstatovat, že je-li fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti, jde o imisi ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák. Ochrany proti takovému jednání se lze domáhat i žalobou na ochranu osobnosti podle §11 a násl. obč. zák., nicméně v závažných případech se tato ochrana částečně překrývá s ochranou poskytovanou ustanovením §127 odst. 1 obč. zák. proti jednání vlastníka věci (fotoaparátu, kamery či jiného podobného zařízení).
Z uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že připouští v režimu §127 odst.1 obč. zák., resp. §1013 odst. 1 o. z., obranu i proti tzv. imateriálním imisím v podobě obtěžování pohledem, fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu, zdůrazňuje však výjimečnost takového postupu pouze v mimořádných případech, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Musí tak jít o případy svou intenzitou a rozsahem výrazně a neodůvodněně zasahující do soukromí vlastníka, který se proti takovým imateriálními imisím brání. Zda tomu tak je, je nutno posoudit vždy s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu.
Odvolací soud vyšel z takto zjištěného skutkového stavu: „První kamera vůbec nesnímá nemovitost žalobců. Ono místo rozvětvení stromu, na něž poukazoval žalobce, je zcela nepatrné a neumožňuje žádný ucelený záběr konkrétního místa v majetku žalobců. Druhá kamera zabírá komunikaci, dub, ze šikmého úhlu (nikoliv čelně) dům žalobců a za ním malou část (trojúhelníkový výsek) pozemku žalobců. Zjevně se jedná toliko o vstupní rohovou část do domu. V nejvzdálenější části záběru se objevuje porost u zděného plotu, který obíhá kolem nemovitostí žalobců a kopíruje komunikaci. Pokud žalobce uvedl, že v této části je umístěn balkon žalobců, který žalobci nemohou užívat, pak tato jeho námitka se nejeví přijatelnou. Identifikace toho, co je v této části pozemku umístěno, je pro vzdálenost snímané situace v prostoru oslabena, ne-li dokonce nemožná. Bylo-li tvrzeno, že koupelna nemůže být používána matkou žalobce k určeným účelům, neboť do koupelny zasahuje možný úhel záběru kamery, pak takový závěr o zasahování pohledem kamery do domu skrz koupelnové okno z provedeného dokazování nelze učinit, neboť z žádných důkazů nevyplývá“.
Na základě tohoto skutkového zjištění odvolací soud uzavřel, že nedochází „k monitorování veškerého dění na pozemku (zahradě) žalobců, případně v jejich domě, a tím k podstatnému omezení či k podstatnému zasahování do jejich soukromí“. K tomu dodal: „Obě účastnické strany mají na svých domech umístěné kamery, což je zcela zřejmým odrazem skutečnosti (podávající se z provedeného dokazování), že obě strany mají historicky velmi neutěšené sousedské vztahy, vzájemně nepřátelsky („hostilně“) nastavené. Je pak logické, že kamerové snímky slouží žalované především pro účel ochrany jejího majetku (viz například kamerou zachycené jednání žalobce, jak boří zábranu z hranolů sloužící žalované k ochraně proti stékající vodě či odřezávání větví dubu žalované bez jejího souhlasu). Dále monitorování kamerami slouží k opatření důkazů pro správní řízení, vedená v souvislosti s opakovaným ohlašováním přestupků proti občanskému soužití“.
Za této situace není zjevně nepřiměřená úvaha o tom, že vůbec nejde o „podstatné omezení či podstatné zasahování“ do soukromí žalobců, a tudíž ani o relevantní imisi; pak ovšem není třeba zkoumat, zda imise (o kterou tu nejde) vniká na pozemek žalobců „v míře nepřiměřené místním poměrům“.
Ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 2 As 140/2017, neobstojí; toto rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, zejména v této věci nebylo zjištěno, že by vzhledem ke konkrétní situaci měl stěžovatel na umístění kamery legitimní zájem.
Dovolatelé sice tvrdí, že jejich soukromí je narušováno závažným a soustavným způsobem, jde o však o jejich výklad, který není v souladu se skutkovými zjištěními, jimiž je dovolací soud vázán, a přehlíží i to, že soudy zjistily, že žalovaná má spravedlivé důvody (legitimní zájem) na umístění kamer, plynoucí ze vzájemných vztahů mezi účastníky, a že soukromí žalobců není závažným způsobem narušováno.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, odmítl je podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu