ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4013.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 4013/2019-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. P. , narozeného XY, bytem v XY, a b) P. P. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalované J. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Radimem Břenkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, o zaplacení 113 965 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 72/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2019, č. j. 72 Co 103/2019-725, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalobců je povinen nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované JUDr. Radima Břenka, advokáta se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 48 C 72/2013-680, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 26 872,19 Kč s příslušenstvím (výrok I. a II.), zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 30 110,31 Kč s příslušenstvím (výrok III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V.–VIII.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 72 Co 103/2019-725, změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 20 154 Kč, zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 6 718,19 Kč s příslušenstvím, a zamítl i požadavek každého z žalobců na zaplacení příslušenství z částky 20 154 Kč (výrok I.), dále potvrdil výroky VII. a VIII. o nákladech řízení státu (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Mají za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud nepřiznal žalobcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celé požadované výši proto, že další spoluvlastnice předmětných nemovitostí (matka žalobců) se svého nároku žalobou nedomáhala, když stejně jako žalovaná užívala předmětné nemovitosti v rozsahu překračujícím její spoluvlastnický podíl, přičemž nárok žalobců odvolací soud snížil o částku odpovídající nároku této čtvrté, nežalující spoluvlastnice. Žalobci pokládají otázku, zda je dána aktivní legitimace spoluvlastníka k vymáhání náhrady za užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu, pokud se tento spoluvlastník rovněž dopouští užívání společné věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Dále podrobně popisují průběh mimosoudních jednání s žalovanou a přibližují mnohaletý spor mezi účastníky. Nesouhlasí rovněž s posouzením míry úspěchu v řízení s ohledem na rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, a tomu odpovídajícím způsobem rozhodl o nákladech odvolacího řízení a přiznal žalobcům rovněž náklady dovolacího řízení, popřípadě, aby napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc správně právně posoudil. Aktivní ani pasivní legitimaci účastníků nepovažuje za spornou. Podrobně se vyjádřila ke znaleckému dokazování i dalším důkazům, rozebrala skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly v průběhu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, vyjádřila se také k dodržování uzavřené dohody mezi účastníky z její strany a odmítla výtku žalobců, že by se vyhýbala jakýmkoliv povinnostem spojeným se správou společných nemovitých věcí. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl, popřípadě odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Každý z žalobců se prostřednictvím společně podané žaloby po žalované původně domáhal zaplacení částky v celkové výši 56 982,50 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně každému z žalobců přiznal částku 26 872,19 Kč s příslušenstvím, ve zbývající částce 30 110,31 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala odvolání žalovaná, přičemž napadla pouze výroky ukládající jí povinnost zaplatit každému z žalobců částku 26 872,19 Kč s příslušenstvím a tři ze čtyř výroků o nákladech řízení; zamítavé výroky ohledně částky 30 110,31 Kč pro každého z žalobců nebyly odvoláním dotčeny, tudíž nebyly ani předmětem odvolacího přezkumu.
Předmětem odvolacího řízení byl k odvolání žalované tedy nárok na peněžité plnění již pouze v částce 26 872,50 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců. Protože ve vztahu k jistině u každého z žalobců odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu ohledně částky 6 718,19 Kč (ve zbylé části jistiny ohledně 20 154 Kč uložil žalované zaplatit tuto částku každému z žalobců – v této části se jedná fakticky o potvrzující rozsudek odvolacího soudu), bez ohledu na formulaci rozsahu napadení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že každý z žalobců je subjektivně legitimován k podání dovolání pouze do částky 6 718,19 Kč, ve vztahu ke které jim nebylo rozsudkem odvolacího soudu vyhověno.
S ohledem na to, že žalobci mají v řízení postavení samostatných společníků, nelze částky, jež prostřednictvím společně podané žaloby požaduje po žalované každý z žalobců pro sebe na základě svého spoluvlastnického podílu (nyní ve zbývající části, která byla předmětem přezkumu v rámci řízení před odvolacím soudem), sčítat. Ostatně ani součet odvolacím soudem nepřiznaných částek žalobcům dohromady nedosahuje částky 50 000 Kč.
Lze proto uzavřít, že nárok na peněžité plnění, jenž je předmětem dovolacího řízení, nepřesahuje ve vztahu k žádnému z žalobců zákonnou hranici 50 000 Kč jako minimální výši peněžitého plnění stanovenou §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K příslušenství pohledávky se přitom podle téhož ustanovení nepřihlíží a úrok z prodlení se tak k jistině nepřičítá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 3. 12. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu