ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4148.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4148/2017-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 52, proti žalovaným 1) městu Šenov , IČO 00297291, se sídlem v Šenově, Radniční náměstí 300, zastoupenému Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, 2) M. V. , 3) V. V. , oběma bytem XY, a 4) A. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jindřichem Sobotkou, advokátem se sídlem v Brně, Trnitá 491, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 15/2013, o dovolání žalobce a žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2017, č. j. 15 Co 190/2014-185, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
III. Žalobce a žalovaní 1), 2) a 3) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného 4) Mgr. Jindřicha Sobotky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. 32 C 15/2013-53, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem částí kanalizačních stok specifikovaných ve výroku I. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 105 996 Kč (výrok II.) a žalovanému 4) částku ve výši 66 792 Kč (výrok III.). Dále rozhodl, že žalobce a žalovaní 2) a 3) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně přiznal žalovaným 1) a 4) jako plně procesně úspěšným účastníkům řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Výši náhrady nákladů řízení stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 15 Co 190/2014-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé (výrok II.) a v nákladových výrocích III. a IV. (výrok III.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 84 797 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 42 398 Kč (výrok IV.) a žalovanému 4) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 45 594 Kč (výrok V.). Ve výroku VI. stanovil, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádná ze stran právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně z toho důvodu, že žalovanému 1) nepřiznal právo na náhradu nákladů za jeden úkon právní služby spočívající v první poradě advokáta s klientem. Náhradu nákladů odvolacího řízení stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ( advokátní tarif ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 22 Cdo 4211/2014-165, odmítl jeho dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu o věci samé a do nákladových výroků VI. a části výroku III., v níž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.). Zrušil rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích I., IV., V. a v části výroku III., v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.).
Žalobce v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení namítal, že výše této náhrady měla být stanovena na základě vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), jelikož žaloba byla podána za účinnosti této vyhlášky. Proto legitimně očekával v případě neúspěchu ve sporu stanovení výše náhrady nákladů řízení na základě tohoto právního předpisu.
Dovolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, dovodil, že postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací §151 odst. 2, věta první před středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nelze pro absenci přísudkové vyhlášky (vyhláška č. 484/2000 Sb.) výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je na místě, aby odvolací soud vycházel z ustanovení, jež určuje jeho postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určil výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy. Uzavřel, že odvolací soud může vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky ze zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to obzvlášť v případech, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 15 Co 190/2014-185, změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů nalézacího řízení 25 652 Kč (výrok I.) a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů nalézacího řízení 28 484 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 37 389 Kč (výrok III.) a žalovanému 4) 28 122 Kč (výrok IV.).
Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že řízení u soudu prvního stupně bylo zahájeno dne 18. 1. 2013, tj. před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., a účastníci řízení legitimně očekávali, že při rozhodování o nákladech právního zastoupení bude postupováno podle sazeb uvedených v tomto právním předpisu, konkrétně §5 písm. b) této vyhlášky. Proto stanovil odměnu advokáta v řízení v jednom stupni na částku ve výši 20 000 Kč.
V souladu se shora uvedeným uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů vzniklých před soudem prvního stupně 25 652 Kč a žalovanému 4) 28 484 Kč.
Dále přiznal žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího a předchozího dovolacího řízení v této věci částku ve výši 37 389 Kč a žalovanému 4) částku ve výši 28 122 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobce i žalovaný 1).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalovaného 1) a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
K dovolání žalobce:
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Podle žalobce měla být sazba odměny za zastupování účastníka advokátem v řízení v jednom stupni stanovena podle §5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. na částku 10 000 Kč, a nikoliv 20 000 Kč podle §5 písm. b) této vyhlášky (jako to učinil odvolací soud), neboť v poměrech projednávané věci se nejedná o určení, zda tu právní vztah nebo právo k nemovitosti je či není [srov. §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb.].
Dále namítá, že odvolací soud přiznal žalovanému 4) mimo jiné náhradu cestovních výdajů zástupce žalovaného 4) k jednání soudu prvního stupně konaném dne 29. 8. 2013 z Třebíče do Ostravy a zpět. Tyto náklady však neměly být účtovány, neboť z Třebíče do Ostravy cestoval na jednání nalézacího soudu pouze zástupce žalobce, nikoliv zástupce žalovaného 4).
Žalobce rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací soud přiznal žalovanému 1) náhradu nákladů dovolacího řízení, i když byl žalobce v dovolacím řízení částečně úspěšný.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhuje dovolání žalobce odmítnout s tím, že není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Žalovaný 4) navrhuje dovolání žalobce zamítnout. Uvádí, že respektuje předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto dovolateli podle dovolání odepřely (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy, v poměrech posuzované věci je pro určení hodnoty sporu v souvislosti s posouzením bagatelní hranice přípustnosti dovolání u výroků o nákladech řízení rozhodující rozdíl mezi částkou, kterou je povinen dovolatel na náhradě nákladů řízení zaplatit, a částkou, kterou má podle svého tvrzení zaplatit.
Jelikož v projednávané věci jsou účastníci řízení na straně žalované samostatnými společníky ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř., je třeba překonání bagatelního limitu ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzovat ve vztahu mezi žalobcem a každým ze žalovaných zvláště (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2887/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 25 652 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 37 389 Kč. Podle žalobce měla být sazba odměny stanovena na základě §5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 10 000 Kč pro řízení v jednom stupni, nikoliv ve výši 20 000 Kč podle §5 písm. b) této vyhlášky.
Z uvedeného se podává, že podle žalobce měla být výše náhrady nákladů řízení vzniklých žalovanému 1) před soudem prvního stupně nižší o 12 100 Kč (10 000 Kč jako rozdíl sazeb paušální odměny a 1 210 Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty), před odvolacím soudem rovněž o 12 100 Kč a v rámci dovolacího řízení i v případě (hypotetického) plného úspěchu žalobce ve věci by byla náhrada nákladů řízení nižší o 12 463 Kč (10 000 Kč jako sazba paušální odměny za dovolací řízení, 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů a náhrada za daň z přidaného hodnoty), celkem tedy 36 663 Kč. Jelikož rozdíl mezi částkou, kterou byl povinen dovolatel na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) zaplatit (63 041 Kč), a částkou, kterou má podle svého tvrzení zaplatit (26 378 Kč), činí 36 663 Kč, a nedosahuje tak 50 000 Kč, není dovolání žalobce v této části podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovanému 4) byl žalobce povinen na základě rozhodnutí odvolacího soudu zaplatit na náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně částku ve výši 28 484 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 122 Kč. Podle žalobce měla být výše náhrady nákladů nalézacího řízení nižší o 15 295,60 Kč (10 000 Kč jako rozdíl sazeb podle §5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 2 641 Kč jako cestovné za cestu Třebíč – Ostrava a zpět a náhrada za daň z přidané hodnoty) a výše náhrady nákladů odvolacího řízení nižší o 12 100 Kč, celkem tedy o 27 395,60 Kč. Jelikož rozdíl mezi částkou, kterou byl povinen dovolatel na náhradě nákladů řízení žalovanému 4) zaplatit (56 606 Kč), a částkou, kterou má podle svého tvrzení zaplatit (29 210,40 Kč), činí 27 395,60 Kč a nedosahuje tak 50 000 Kč, není dovolání žalobce ani v této části podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle §243 odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalovaného 1):
Proti usnesení odvolacího soudu podává dovolání i žalovaný 1), v kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (dostupný na nalus.usoud.cz).
Především namítá, že odvolací soud měl stanovit výši náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, neboť převážná část úkonů byla v řízení před jednotlivými soudy učiněna po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a tudíž nebylo nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání žalobce stejný důraz jako v případech, kdy ke zrušení této vyhlášky došlo až ve fázi, kdy většina úkonů již učiněna byla (srov. bod 36. nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání žalovaného 1) odmítnout. Poukazuje na skutečnost, že i kdyby měla být výše náhrady nákladů řízení stanovena na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., je třeba vycházet z tarifní hodnoty věci ve výši 35 000 Kč podle §9 odst. 3 písm. a) tohoto právního předpisu, nikoli z částky 2 220 180 Kč, se kterou kalkuluje žalovaný. Částka 2 220 180 Kč totiž představuje cenu celého díla (zhotoveného na základě smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností Římstav, s. r. o.), avšak žalobce se domáhal v posuzované věci určení vlastnického práva pouze k části tohoto díla, která nebyla v řízení oceněna. Pokud by vyšel soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 35 000 Kč, byla by žalovanému 1) přiznána náhrada nákladů řízení v nižší výši než v případě stanovení této náhrady na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Dovolání žalovaného 1) není přípustné.
Dovolací soud má za to, že v rámci nalézacího řízení před soudem prvního stupně byla správně stanovena výše náhrady nákladů řízení žalovaného 1) na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 7. 5. 2013. Je důležité zohlednit, že žaloba byla podána za účinnosti této vyhlášky a převážná část úkonů v rámci nalézacího řízení učiněna taktéž před jejím zrušením. Za těchto okolností je nutné poskytnout ochranu legitimnímu očekávání účastníků řízení ohledně výše náhrady nákladů řízení.
Za opodstatněnou považuje námitku žalovaného 1), že v rámci odvolacího i dovolacího řízení (které byly zahájeny po zrušení přísudkové vyhlášky) měl odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v příslušném znění. V této souvislosti je ovšem také nezbytné přihlédnout k námitce žalobce, že nelze při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty 2 280 180 Kč (což je částka představující celou cenu díla), avšak je nutné zohlednit, že žalobce se domáhal vůči žalovanému 1) určení vlastnického práva pouze k části tohoto díla, která však nebyla v řízení oceněna. Proto je nutné vyjít z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.
Zástupce žalovaného 1) učinil v rámci odvolacího řízení dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu) a v rámci dovolacího řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobce). Tudíž kdyby odvolací soud vyšel z tarifní hodnoty předmětu řízení 50 000 Kč [srov. §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v příslušném znění], činila by výše náhrady nákladů odvolacího a dovolacího řízení 12 342 Kč (tři úkony právní služby – každý za 3 100 Kč jako sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, 900 Kč jako náhrada hotových výdajů vynaložených v souvislosti s poskytnutím jednoho úkonu právní služby a náhrada za daň z přidané hodnoty). Žalovanému 1) však odvolací soud přiznal na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 25 652 Kč.
Za těchto okolností je nezbytné zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1454/99).
Odvolací soud přiznal žalovanému 1) právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 25 652 Kč. Byla-li by výše náhrady nákladů odvolacího a dovolacího řízení stanovena na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., v příslušném znění , byla by žalovanému 1) přiznána částka 12 342 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutím odvolacího soudu nenastala v poměrech žalovaného 1) újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Proto není dovolání žalovaného 1) subjektivně přípustné. Nejvyšší soud jej tedy podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu