ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4489.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4489/2018-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o ochranu rušené držby, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 232/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2018, č. j. 17 Co 7/2018-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 6. 2017, č. j. 5 C 232/2015-118, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zakázat žalovanému provádět stavbu zdi a základů zdi podél společné hranice pozemků parc. č. XY a XY na jedné straně a pozemků parc. č. XY, XY a XY na straně druhé, všechny v k. ú. a obci XY (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zakázat žalovanému provádět na pozemcích parc. č. XY nebo XY v k. ú. XY terénní úpravy zvyšováním výškové úrovně terénu (nivelety) nad úroveň 203,18 m. n. m. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. 17 Co 7/2018-156, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena, resp. odvolací soud se od ustálené praxe rozhodování takové otázky podstatně odchýlil. Soudy věc posoudily jako žalobu z rušené držby (§176 – §180 o. s. ř. a §1004 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen o. z.), nevěnovaly se však ochraně vlastnického práva žalobce (podle §1004 a §1020 o. z.). Nebyl tak vyčerpán celý rozsah předmětu sporu. Soudům především vytýká, že vyšly z rozhodnutí Ústavního soudu, která na věc nedopadají, nerozlišily úpravu „definitivní“ a „provizorní“ ochrany držby (vlastnického práva) a chybně vyložily aplikovaná ustanovení. Dále soudům vytýká nesprávné hodnocení zjištěných skutečností. Navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a vráceno k dalšímu řízení.
Žalovaný spatřuje dovolání nepřípustným podle §238 o. s. ř. Veškerá tvrzení a návrhy žalobce směřovaly k ochraně držby. Úvahu o rozlišování „definitivní“ a „provizorní“ ochrany považuje za lichou. Soudy správně uzavřely, že stavba již musela být v době podání žaloby dokončena, a proto žalobci nemohla být ochrana poskytnuta. To by bylo důvodem i pro zamítnutí petitorní žaloby podle §1020 o. z. Práva žalobce navíc byla dostatečně chráněna ve stavebním řízení. Navrhuje odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby.
V daném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že soudy věc posoudily jako řízení o ochraně rušené držby (§1003 a násl. o. z., §176 a násl. o. s. ř.). V těchto věcech je přitom dovolání podle §238 odst. 1 písm. g) nepřípustné.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že námitka dovolatele, že v žalobě uplatnil nejenom nárok na ochranu rušené držby, ale také nárok na ochranu vlastnického práva žalobce „jako definitivní ochranu ve smyslu §1004 občanského zákoníku a ve smyslu §1020 občanského zákoníku“, není z hlediska dovolacího přezkumu důvodná. Dovolatel soudům vytýká, že pokud nerozhodly také o ochraně vlastnického práva, „nevyčerpaly celý rozsah předmětu řízení“.
V této souvislosti dovolací soud dodává, že ustanovení §1004 o. z. je odbornou literaturou jednotně pojímáno jako ustanovení, kterému je poskytována ochrana žalobou na ochranu rušené držby (k tomu srovnej např. Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 1014 nebo Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 118).
I kdyby bylo možné uvažovat o tom, že soudy měly žalobu projednat i podle §1020 o. z., na věci by to nemohlo nic změnit, neboť rozhodnutí jsou postavena na rozhodujícím skutkovém závěru, který dovolací soud nemůže nikterak zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), že stavba zdi již byla ke dni podání žaloby vybudována. Proto by i při aplikace tohoto ustanovení směřujícího taktéž ke zdržení se budování stavby nemohla být žaloba úspěšná.
Pokud by uvedenou dovolací námitku posuzoval dovolací soud i z hlediska pro dovolatele nejvíce příznivého tak, že skutečně v žalobě uplatnil i nárok na ochranu vlastnického práva, o kterém – jak uvádí sám dovolatel – nebylo vůbec rozhodnuto, šlo by o námitku, že soudy nerozhodly o části uplatněného nároku; nápravou takového stavu by bylo vydání doplňujícího rozhodnutí. V takovém případě by však nemohlo být dovolání opodstatněné již proto, že by se jednalo o námitku vady řízení; proti absentujícímu výroku, který by měl vystihnout chybějící část uplatněného nároku, však dovolání podat nelze právě proto, že by soudy o této části žaloby vůbec nerozhodly. Pak ani absentující výrok nemůže být založen z povahy věci na nesprávném právním posouzení věci, které je jediným přípustným dovolacím důvodem.
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002 (uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 2. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu