ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.511.2019.2
sp. zn. 22 Cdo 511/2019-645
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, proti žalované H. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 91/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 55/2018-601, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č. j. 15 Co 55/2017-601, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 53 C 61/2004-565, ze zaniklého společného jmění manželů („SJM“) přikázal do vlastnictví žalobce pozemek parc. č. XY, stavbu č. p. XY na pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, to vše zapsané na LV č. XY pro obec a k. ú. XY (a o tyto nemovitosti jde v dovolacím řízení), do vlastnictví žalované nemovitosti v obci a k. ú. XY (výrok I.), a uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vypořádání jejího podílu částku 178 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl dále o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků i jejich SJM zaniklo rozvodem dne 22. 5. 2003. Za trvání manželství účastníci kupní smlouvu uzavřenou 12. 7. 1996 koupili od L. N. předmětné nemovitosti v k. ú. XY; ve smlouvě jsou uvedeni oba manželé jako kupující a jako vlastníci nemovitostí v SJM jsou zapsáni v katastru nemovitostí. Za nemovitosti zaplatili celkem 208 600 Kč, z toho 200 000 Kč darovala žalobci jeho matka M. K., zbývající částka 8 600 Kč byla zaplacena ze společných prostředků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitosti v k. ú. XY a k. ú. XY nabyli účastníci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“), později transformovaného do SJM, podle §143 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), které zaniklo rozvodem podle §149 odst. 1 obč. zák. Protože nedošlo k vypořádání SJM dohodou účastníků, vypořádal je soud prvního stupně podle §150 odst. 3 obč. zák.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 15 Co 55/2017-601, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že do vlastnictví žalované přikázal nemovitosti v k. ú. a obci XY a uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vypořádání jeho podílu 80 827,11 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud provedl důkaz notářským zápisem kupní smlouvy ze dne 12. 7. 1996. Uvedl, že z této smlouvy vyplývá, že L. N. jako prodávající prodal manželům P. a H. K. nemovitosti v obci a k. ú. XY. Soud prvního stupně k tomu vycházel ze zápisu o koupi a prodeji sepsaného manžely L. N. a jeho manželkou A. N. a účastníky dne 11. 7. 1996, podle kterého manželé N. převzali od manželů K. částku 208 600 Kč za účelem prodeje domu č. p. XY v XY. Odvolací soud dovodil z finanční situace účastníků, která vyšla najevo v řízení o rozvod jejich manželství, že z výlučných prostředků žalobce (dar matky M. K.) byla zaplacena celá částka 208 600 Kč. Proto nemovitosti nenabyli účastníci do SJM, ale nabyl je výlučně žalobce. K námitce žalované, že kupní smlouvou účastníci projevili vůli nabýt nemovitosti do SJM, odvolací soud uvedl, že „ze zápisu o koupi nemovitosti 11. 7. 1996 a ani z kupní smlouvy z 12. 7. 1996 výslovná vůle žalobce jako poskytovatele finančních prostředků ze svých výlučných prostředků nevyplývá a z těchto listin nevyplývá ani společná vůle účastníků pořídit nemovitosti do SJM.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé otázky nebyly (údajně) dovolacím soudem dosud řešeny. Žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, které spatřuje v tomto:
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k rozdílnému zjištění, že také částka 8 600 Kč na zaplacení kupní ceny nemovitosti v k. ú. XY byly výlučně prostředky žalobce, aniž k tomu provedl jakýkoliv důkaz. Odvolací soud nedal žalobkyni ani možnost vyjádřit se k tomu, že nepovažuje 8 600 Kč za společné prostředky účastníků. Tím porušil §118a o. s. ř. a zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Opíral se také o důkaz, který sám neprovedl, a to důkaz spisem o rozvod manželství. Takový postup je v rozporu s judikaturou; Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, že má-li dojít ke změně skutkového stavu v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí odvolací soud takové důkazy opakovat, popřípadě doplnit jinými důkazy.
Odvolací soud dále uvedl, že „ze zápisu o koupi nemovitostí ani z notářského zápisu o kupní smlouvě výslovná vůle žalobce jako poskytovatele finančních prostředků nevyplývá. Z těchto listin nevyplývá ani společná vůle účastníků pořídit předmětnou nemovitost do SJM.“ Odvolací soud tak založil rozhodnutí na hodnocení důkazu – zápisu o koupi nemovitostí, který sám neprovedl. Navíc opomněl hodnotit důkaz provedený soudem prvního stupně, a to výpověď svědka J. Š., který při jednání 24. 10. 2017 uvedl, že byl přítomen zaplacení kupní ceny a že účastníci kupovali nemovitosti jako manželé. Ostatně sám žalobce nemovitosti také v žalobě jako společné navrhl vypořádat.
Konečně odvolací soud přehlédl, že i kdyby byly nemovitosti zaplaceny z výlučných prostředků žalobce, je závěr o výlučném vlastnictví nemovitostí žalobce na základě smlouvy z 12. 7. 1996 odklonem od dosavadní právní praxe. Žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008, ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1649/2000, a ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008. Účastníci uzavřeli smlouvu jako manželé a také v katastru nemovitostí bylo jejich vlastnictví jako SJM zapsáno. Odvolací soud také pochybil, pokud výslovně soudním výrokem vypořádání nemovitosti v k. ú. XY nevyloučil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Jde o otázku právního režimu věci, zakoupené z výlučných prostředků jednoho z manželů, jestliže jako kupující vystupují oba manželé společně.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2001 uvedl: „Jestliže kupní cena zakoupené věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví.“ V tomto rozsudku se též uvádí: „Pro posouzeni otázky, zda tyto nemovitosti patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků či nikoli, byl rozhodující jejich projev vůle vyjádřený v písemné a registrované kupní smlouvě, jejíž platnost nebyla nijak zpochybněna, bez ohledu na to, z jakých finančních prostředků byla kupní cena zaplacena. Skutečnost, že kupní cena byla zaplacena z finančních prostředků darovaných rodiči žalovaného jen žalovanému, tak sama o sobě bez dalšího nemohla vést k závěru, že nemovitosti v XY do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří. Žalovanému nic nebránilo, aby uzavřel takovou kupní smlouvu, podle které by jako kupující vystupoval jen on sám a nemovitosti tak nabyl do svého výlučného vlastnictví“.
Na citovaný rozsudek odkazují také rozhodnutí Nejvyššího soudu označená dovolatelkou v dovolání sp. zn. 22 Cdo 410/2008 a sp. zn. 22 Cdo 2279/2008, ze kterých také vyplývá, že uvedený závěr platí i pro vypořádání SJM, jak je majetkové společenství manželů označováno od 1. 8. 1998.
„Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví; to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné. Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují i v takovém případě jeho vnos do společného jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008).
Odvolací soud patrně vyšel z toho, že na projednávanou věc se tato judikatura nevztahuje, neboť „ze zápisu o koupi nemovitosti ani z notářského zápisu o kupní smlouvě výslovná vůle žalobce jako poskytovatele finančních prostředků…nevyplývá“ (viz bod 21 rozsudku odvolacího soudu). Tato úvaha je zjevně opřena o to, že v kupní smlouvě není právní termín „bezpodílové spoluvlastnictví manželů“ použit. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, jaké právní důsledky plynou ze skutečnosti, že ve smlouvě jsou jako nabývající uvedeni oba manželé, že prodávající nemovitosti prodává „manželům K.“, a že i intabulační doložka zní tak, že v katastru nemovitostí bude vyznačena změna, podle které nabyli vlastnické právo oba manželé, a to bez uvedení podílů.
Kupují-li dvě (nebo i více) osoby společně věc s tím, že ji obě nabývají do vlastnictví, je pro nabytí vlastnického práva nerozhodné, čí peníze budou na zaplacení kupní ceny použity; eventuální vypořádání je již věc vztahu mezi kupujícími. Není žádný důvod pro to, aby to stejné neplatilo i v případě, že kupujícími jsou manželé, jen s tím rozdílem, že platí-li mezi nimi obecný manželský majetkový režim (a nic jiného nebylo v této věci zjištěno), nabývají věc do bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění manželů, a výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění. To platí i v případě, že kupujícími jsou oba manželé, avšak v kupní smlouvě není výslovně uvedeno, že nabývají do bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění; i kdyby v takovém případě neměli manželé vůli nabýt do společného jmění, pak by v případě, že jejich manželský majetkový režim nebyl modifikován (např. zúžením BSM či SJM), a nebyla by tu zákonná výluka ze společného jmění, koupená věc připadla do jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
Protože odvolací soud měl na věc jiný právní názor, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka též vytýká odvolacímu soudu, že zatímco soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl k závěru, že na pořízení nemovitosti byla použita (kromě 200 000 Kč, které byly výlučným majetkem žalobce) i částka 8 600 Kč z BSM účastníků, odvolací soud, aniž v tomto směru opakoval či doplnil dokazování, učinil skutkový závěr, že i uvedená částka byla ve výlučném vlastnictví žalobce; to je podle ní v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, se uvádí: „Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy.“ - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.); nicméně vzhledem k tomu, co je uvedeno výše, může být původ této částky relevantní jen při případném rozhodování o vnosu žalobce do společného majetku.
Dovolatelka též uvádí, že odvolací soud také pochybil, pokud výslovně nevyloučil ve výroku rozhodnutí vypořádání nemovitosti v k. ú. XY (patrně to tvrdí pro případ, že by dovolací soud nezpochybnil závěr o tom, že tyto nemovitosti nejsou součástí SJM). Nicméně podle konstantní praxe, uplatňované pro vypořádání BSM i SJM v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., vycházející ze stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaného pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soud v případě, že některá věc navržená k vypořádání není součástí SJM (dříve BSM), ji do vypořádání nezahrne a v odůvodnění rozhodnutí uvede, proč; do výroku se tato skutečnost nepromítne. Dovolací soud nehodlá tuto praxi měnit, a to zejména proto, že jde o již zrušený právní předpis.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu