ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.6038.2017.3
sp. zn. 22 Cdo 6038/2017-956
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalovanému K. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 27/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 12 Co 263/2017-912, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 12 Co 263/2017-912, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 4. 2017, č. j. 13 C 27/2006-875, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j.
13 C 27/2006-875, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně budovu č. p. XY postavenou na pozemku parc. č. st. XY, pozemek parc. č. st. XY, pozemky parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.). Dále přikázal žalobkyni k úhradě neuhrazený zůstatek jistiny a příslušenství úvěru vzniklého na základě smlouvy č. 0657101893/0800, uzavřené s Českou spořitelnou, a. s. (výrok II.). Žalovanému přikázal ze zaniklého společného jmění do jeho výlučného vlastnictví podíl ve výši id. ½ na budově č. p. XY postavené na pozemku parc. č. st. XY, podíl ve výši id. ½ na budově bez č. p./č. e. postavené na pozemku parc. č. st. XY a podíl ve výši id. ½ na pozemcích parc. č. st. XY a pozemcích parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY [výrok III. písm. a)]; žalovanému rovněž přikázal do jeho výlučného vlastnictví budovu bez č. p./č. e. postavenou na pozemku parc. č. st. XY a pozemek parc. č. st. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY [výrok III. písm. b)], a podnik žalovaného K. K., IČO XY [výrok III. písm. c)]. Ve výroku IV. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 75 000 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok V. – VII.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společné jmění účastníků řízení zaniklo 3. 11. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 10. 2005, č. j. 12 C 159/2005-16, kterým bylo rozvedeno manželství žalobkyně a žalovaného. Vzal za prokázané, že účastníci řízení nabyli do společného jmění manželů shora uvedené nemovitosti, přičemž nemovitosti v k. ú. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a nemovitosti v k. ú. XY do výlučného vlastnictví žalovaného. Za trvání manželství uzavřeli účastníci řízení s Českou spořitelnou, a. s., smlouvu o úvěru č. 0657101893/0800, přičemž zůstatek z tohoto úvěru přikázal k úhradě žalobkyni.
Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal jeho podnik (IČO XY). Při stanovení obvyklé ceny podniku vyšel ze znaleckého posudku ze dne 13. 9. 2013 vypracovaného společností KPMG Česká republika, s.r.o., a jeho dodatku ze dne 3. 7. 2015, v nichž byla cena stanovena pomocí výnosové metody na částku 1 800 000 Kč. Nalézací soud nepovažoval za vhodné ocenit podnik žalovaného na základě analýzy majetku (tedy jako součet cen jednotlivých druhů majetku snížený o ceny dluhů).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 12 Co 263/2017-912, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci a rozsudek nalézacího soudu ve věci samé jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se při vypořádání společného jmění účastníků řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání cituje. Nesprávně zahrnul do masy vypořádávaného společného jmění podnik žalovaného, přestože ten sloužil k výkonu povolání jen jednoho z manželů (odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). Chybně stanovil i cenu podniku vzhledem k použití tzv. výnosové metody. Odvolací soud pochybil, když nezohlednil při vypořádání společného jmění manželů, že žalovaný po zániku společného jmění prodal nemovitosti náležející do jeho podniku a z částky takto získané zaplatil žalobkyni 1 000 000 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň důvodné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K vypořádání podniku žalovaného – K. K., IČO XY :
Žalovaný v prvé řadě namítá, že podnik žalovaného není součástí společného jmění manželů. Žalovaný začal podnikat na základě živnostenského oprávnění v roce 1994 a žalobkyně v podniku působila pouze jako spolupracující osoba od roku 1996, tedy nikoliv jako podnikatelka. Podnik žalovaného jako věc hromadná tak sloužil k výkonu povolání jen jednoho z manželů (žalovaného), proto nebyl ve smyslu §143 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“) a nestal se ani po 1. 8. 1998 součástí společného jmění manželů. V této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004.
Podle §143 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
V rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Nejvyšší soud k vypořádání podniku uvedl, že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako ‚soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ‚obch. zák.‘) provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v §5 odst. l obch. zák., jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. §476 obch. zák. upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§11 odst. l obch. zák.). Není tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM.“
V usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 194/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pokud druhý z manželů působil jako osoba s podnikajícím manželem spolupracující, nečinilo to z ní osobu podnikající, resp. osobu vykonávající podnikatelskou činnost (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000). V takovém případě nenáležel podnik před 1. 8. 1998 do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale pouze do výlučného vlastnictví podnikajícího manžela.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014, dovodil, že „jestliže tedy podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů, a předmětem vypořádání tak nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele.“
V poměrech projednávané věci začal žalovaný podnikat jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění v roce 1994, žalobkyně působila v podniku žalovaného pouze jako spolupracující osoba od roku 1996, nikoliv jako osoba vykonávající podnikatelskou činnost. S ohledem na výše uvedené se tedy nejednalo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům, nýbrž sloužil pouze k výkonu povolání žalovaného. Proto podnik žalovaného nebyl podle §143 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998 v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků řízení a nestal se ani po 1. 8. 1998 součástí jejich společného jmění. Uzavřel-li odvolací soud, že podnik žalobce je součástí společného jmění manželů, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak v této části přípustné a důvodné.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že i pokud podnik žalovaného není součástí společného jmění manželů, je nutné při jeho vypořádání zohlednit výnosy z podnikání, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů (srov. R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 243). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, přijal a odůvodnil závěr, že „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM (resp. SJM), z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 obč. zák. vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé obč. zák. Ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujímá názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela).“
V rozsudku ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015, ke shora uvedenému Nejvyšší soud doplnil, že částku, kterou je povinen podnikající manžel nahradit do společného jmění manželů, lze určit podle ceny podniku ke dni zániku společného jmění. Uvedl, že „výše prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů sloužící k jeho podnikání se tak rovná obecně ceně jeho podniku ke dni zániku SJM.“
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, vysvětlil, „při určení ceny podniku se soud zpravidla neobejde bez provedení důkazu znaleckým posudkem. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.“
I když v posuzované věci netvoří podnik žalovaného společné jmění manželů, je nezbytné zohlednit na základě výše uvedeného podnikání žalovaného při vypořádání společného jmění manželů, neboť podnikající manžel je povinen nahradit do společného jmění manželů částku rovnající se ceně podniku ke dni zániku společného jmění. Proto není přiléhavá námitka žalovaného, že cena podniku by měla být stanovena na základě rozdílu tržní hodnoty aktiv a pasiv podniku, nikoliv na základě výnosové metody, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může být stanovena cena podniku pro účely vypořádání společného jmění manželů rovněž na základě výnosové metody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016).
V projednávané věci další námitky žalovaného ohledně stanovení ceny podniku fakticky směřují k hodnocení znaleckého posudku jako důkazu ze strany soudů nižších stupňů.
Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13).
Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku vypracovaného KPMG Česká republika, s.r.o., řídil, proč jeho závěry považuje za správné a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalovaného. Soud prvního stupně rovněž řádně odůvodnil, proč byl podnik žalovaného oceněn na základě výnosové metody, a nikoliv součtem cen jednotlivých druhů majetků sníženým o ceny dluhů. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dovolací soud je taktéž považuje za správné.
Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších stupňů při stanovení ceny podniku žalovaného a hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
K částce 1 000 000 Kč, kterou žalovaný zaplatil po zániku společného jmění manželů žalobkyni a kterou měly podle žalovaného soudy obou stupňů zohlednit při vypořádání společného jmění manželů:
Žalovaný uvádí, že po zániku společného jmění manželů prodal dne 26. 9. 2008 nemovitosti náležející do jeho podniku a z částky takto získané zaplatil žalobkyni 1 000 000 Kč. Nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které tuto částku žádným způsobem nezohlednily při vypořádání společného jmění manželů. Namítá, že pokud tyto nemovitosti tvořily jeho podnik ke dni zániku společného jmění účastníků řízení, musela mít tato skutečnost rovněž vliv na ocenění podniku.
V projednávané věci podnik žalovaného netvořil společné jmění manželů a neměl být v rámci rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů žádnému z účastníků přikázán, ale byl a je ve výlučném vlastnictví žalovaného jako podnikajícího manžela. Pro účely vypořádání společného jmění manželů je však nutné ze shora uvedených důvodů stanovit částku, která aproximuje výši prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů (sloužící k jeho podnikání) a kterou je povinen podnikající manžel do společného jmění v důsledku svého podnikání nahradit. Tato částka se rovná ceně podniku podnikající manžela ke dni zániku společného jmění manželů. Jakým způsobem však podnikající manžel naloží s podnikem jakožto s jeho výlučným majetkem po zániku společného jmění je pro stanovení výše této částky irelevantní. Jinými slovy na stanovení výše vnosů ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů (která je v tomto případě aproximována cenou podniku) nemůže mít bez dalšího vliv, pokud jeden z manželů tento výlučný majetek po zániku společného jmění prodá a polovinu takto získané částky zaplatí druhému z manželů.
Jinou otázkou však zůstává, jaký byl důvod platby žalobkyni. Soud prvního stupně pouze uvedl (a odvolací soud plně na jeho závěr odkázal), že „nelze uzavřít, že by vyplacením části kupní ceny žalobkyni bylo ze strany žalovaného plněno (zálohově) na vypořádání zaniklého společného jmění účastníků“. Tuto úvahu však soudy obou stupňů nijak blíže neodůvodnily ani neuvedly, co bylo skutečným důvodem zaplacení 1 000 000 Kč.
Podle Nejvyššího soudu bude v dalším řízení nezbytné zkoumat okolnosti přenechání peněz žalovaným žalobkyni. Kdyby důvodem této platby byla snaha o vyrovnání zaniklého společného jmění, musel by soud rozhodující o jeho vypořádání k takové platbě přihlédnout. Opačný postup by přinejmenším odporoval dobrým mravům ve smyslu §2 odst. 3 o. z.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně vypořádání podniku žalovaného založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle §237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu