ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.701.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 701/2019-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Červeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 20, proti žalovanému P. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 251/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2018, č. j. 20 Co 120/2018-432, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 5 C 251/2015-372, a doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 5 C 251/2015-381, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zdržet se obtěžování a ohrožování žalobce hlukem, prachem, výfukovými plyny a vibracemi z pozemků žalovaného parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, pronikajícími na pozemky žalobce parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zejména obtěžování a ohrožování žalobce hlukem, prachem, výfukovými plyny a vibracemi způsobovanými provozem žalovaného (zpracování dřeva, výroba dřevěných, korkových, proutěných a slaměných výrobků a silniční motorová doprava nákladní) (výrok I.). Ve výroku II. zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se obtěžování a ohrožování žalobce hlukem, prachem, výfukovými plyny a vibracemi z místních komunikací nacházejících se na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, způsobovanými provozem žalovaného (zpracování dřeva, výroba dřevěných, korkových, proutěných a slaměných výrobků a silniční motorová doprava nákladní), pronikajícími na pozemky žalobce parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, vše v k. ú. XY. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III. a výrok I. doplňujícího rozsudku).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 20 Co 120/2018-432, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2018, č. j. 20 Co 120/2018-441, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a o výši náhrady nákladů řízení přiznaných státu (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Předně nesouhlasí s postupem soudů obou stupňů, které při zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení toho, zda jde v konkrétní věci o relevantní imisi podle soukromého práva, přihlédly především ke skutkovým zjištěním vyplývajících z místního šetření a svědeckých výpovědí, avšak řádně nezohlednily znalecký posudek vypracovaný Ing. Josefem Křížem. Jsou-li stanoveny hygienické limity pro hluk ve veřejnoprávních předpisech (v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů), měl soud vyjít především ze závěrů znaleckého posudku, porovnat naměřené hodnoty s těmito limity a na základě takového postupu dospět k závěru o důvodnosti žaloby. V souvislosti se znaleckým posudkem vypracovaným v této věci dále namítá, že soudem ustanovený znalec „nesplňoval zákonem č. 258/2000 Sb. vymezené předpoklady pro provedení a interpretaci výsledku měření hladiny hluku“. Znalec také nepředložil soudu kalibrační protokol, v posudku uvedl chybné hodnoty a nedoložil ani výstupní protokol měřicího přístroje k potvrzení naměřených hodnot. Ze všech těchto důvodů považuje posudek za zcela chybný, a proto k němu nemělo být vůbec přihlédnuto. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), „vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.“
V usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu
– www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vyložil, že „nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. ‚Především ustanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení‘ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005).“ Podotknul, že „vzhledem k §1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícím relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014).“
Z uvedeného plyne, že překročení limitů stanovených veřejným právem je pouze jedním z hledisek připadajících k zohlednění při úvaze, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou místním poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, tedy relevantní imisi z hlediska soukromého práva. Avšak rozhodnutí soudu o tom, zda se o takovou imisi jedná, je především věcí soudcovského uvážení založeného na posouzení všech relevantních skutkových zjištění učiněných v konkrétní věci. Proto není opodstatněná námitka žalobce, že soudy musí vždy v takových věcech vycházet především ze znaleckého posudku a svůj závěr o tom, zda se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva, založit na porovnání naměřených hodnot s limitem stanoveným veřejným právem. Soudy jsou povinny při své úvaze zohlednit veškerá související skutková zjištění učiněná v dané věci.
V posuzované věci dospěl soud k závěru, že se nejedná o imisi z hlediska soukromého práva, na základě hodnocení všech relevantních důkazů. Zohlednil svědecké výpovědi, výsledky místního šetření a přihlédl i ke znaleckému posudku zpracovanému Ing. Josefem Křížem. Postup odvolacího soudu tak byl v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Není důvodná ani námitka žalobce, že soudy obou stupňů význam znaleckého posudku „marginalizovaly“ a k poznatkům získaným na základě znaleckého posudku nepřihlédly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že zjištění získaná na základě znaleckého posudku jsou v souladu s ostatními provedenými důkazy (výslechy svědků a zjištěními získanými na základě místního šetření) a opodstatňují skutkový závěr o míře vnikání imisí z pozemků žalovaného na pozemek žalobce. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že ani na základě znaleckého měření nebylo prokázáno, že by žalovaný svou činností vyvolával hluk, jehož hladina by překračovala povolenou (limitní) hodnotu hladiny hluku stanovenou veřejnoprávními předpisy, především zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.
Opodstatněná není také námitka žalobce, že k závěrům znaleckého posudku zpracovaného Ing. Josefem Křížem by nemělo být přihlédnuto, protože znalec nesplňoval kvalifikační předpoklady pro provedení a interpretaci výsledku měření hladiny zvuku stanovené zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.
Zjišťuje-li znalec hladinu hluku jakožto skutkové zjištění nezbytné pro posouzení toho, zda se jedná o imisi relevantní z hlediska soukromého práva, neprovádí měření hladiny hluku pro účely veřejnoprávních předpisů, především zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. V případě měření hladiny hluku pro účely soukromého práva je tak nezbytné, aby soud ustanovil jako znalce osobu, která je zapsána v seznamu znalců pro příslušný obor, konkrétně v oboru stavebnictví, specializaci akustika, měření hluku, výpočty hluku a návrhy protihlukových opatření. Není však nutné, aby znalec byl také držitelem příslušného osvědčení či autorizace ve smyslu zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, neboť se nejedná o měření pro účely veřejnoprávní. I když znalec není držitelem příslušného osvědčení či autorizace, je schopen stanovit hladinu naměřeného hluku a porovnat ji s veřejnoprávními limity. V této souvislosti je vhodné také připomenout výše uvedený závěr, že rozhodnutí soudu o tom, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je především věcí soudcovského uvážení založeného na všech relevantních skutkových zjištění v dané věci, přičemž překročení limitů stanovených veřejným právem je pouze jedním z hledisek při úvaze soudu.
Důvodné nejsou rovněž další námitky žalobce směřující do postupu znalce při zpracování znaleckého posudku, a to absence kalibračních protokolů, chybné přenesení výsledků měření do znaleckého posudku či skutečnost, že znalec nedoložil výstupní protokol měřicího přístroje.
V rozsudku ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, Nejvyšší soud uvedl, že „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.“ V rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, Nejvyšší soud poznamenal, že některá pochybení v náležitostech posudku lze odstranit při vysvětlení postupu znalce během jeho výslechu před soudem.
V projednávané věci znalec pochybení uváděná žalobcem odstranil při vysvětlení svého postupu při výslechu konaném před soudem prvního stupně dne 2. 11. 2017 a v přípisu znalce doručeném soudu prvního stupně dne 16. 11. 2017. Znalec tak řádně zodpověděl na otázky formulované soudem v zadání znaleckého úkonu, určitě a srozumitelně vyložil svůj závěr, který má oporu v podkladových materiálech a odpovídá pravidlům logického myšlení. Tento závěr rovněž není v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Postup soudu při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem byl proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu