ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.775.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 775/2017-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Družstvo integrovaného domu – Komenského, bytové družstvo , IČO 62739859, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 4437/27, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovanému 1) Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ , IČO 00042226, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Želivského 3993/13, zastoupenému JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, 2) TUZEX, a. s, v likvidaci , IČO 00000850, naposledy se sídlem v Praze 2, I. P. Pavlova 3, zaniklé 20. 9. 2016, o určení vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 144/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 11 Cmo 148/2010-379, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 11 Cmo 148/2010-379, se ve výroku II. mění tak, že se ruší rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101, ve výroku III. a ve výroku I. v části, ve které byla ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalobce k domu č. p. XY, který stojí na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. a obci XY, a to k 18. 7. 1995 jako dni vzniku žalobce, a řízení o určení vlastnického práva k domu č. p. XY, který stojí na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. a obci XY, a to k 18. 7. 1995 jako dni vzniku žalobce, se ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) zastavuje .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že byl ke dni 18. 7. 1995 jako dni svého vzniku vlastníkem domu č. p. XY, který stojí na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. a obci XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Žalobce uvedl, že vlastnické právo k domu č. p. XY, který stojí na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. a obci XY (dále rovněž jako „nemovitost“), nabyl dne 18. 7. 1995 podle §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. 6. 2000 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Žalobce vznikl 18. 7. 1995 jako nové družstvo vyčleněním ze žalovaného 1) jako dosavadního družstva (a vlastníka nemovitosti) podle §29 zákona o vlastnictví bytů a k tomuto dni rovněž přešlo na žalobce na základě §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů vlastnické právo k nemovitosti. Žaloba směřovala proti žalovanému 1) a žalované 2), kteří byli v době podání žaloby zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci.
Soud prvního stupně dovodil, že mělo-li dojít k účinku přechodu vlastnického práva na žalobce podle §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, muselo nejpozději k okamžiku přechodu vlastnického práva dojít ke splnění zákonné podmínky vzájemného majetkového vypořádání žalobce jako nového družstva a žalovaného 1) jako dosavadního družstva a původního vlastníka nemovitosti. Protože k žádnému majetkovému vypořádání mezi žalobcem a žalovaným 1) nedošlo, nepřešlo ani vlastnické právo k nemovitosti na žalobce.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 11 Cmo 148/2010-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 31 Cdo 1008/2011-232, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, č. j. 11 Cmo 148/2010-173, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové (vyčleňované) družstvo v souladu s §29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, není podmínkou přechodu vlastnického práva k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům, uvedeným v §29 odst. 1 téhož zákona, na nové (vyčleňované) družstvo. Protože odvolací soud vycházel z opačného názoru, Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2016, č. j. 11 Cmo 148/2010-358, zamítl návrh žalobce, aby do řízení vstoupil na místo žalované 2) žalovaný 1).
Žalobce návrh odůvodnil tím, že v průběhu řízení došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí a v současné době je jako výlučný vlastník nemovitosti evidován žalovaný 1). Odvolací soud návrhu nevyhověl z toho důvodu, že žalobce netvrdil a neprokazoval žádnou skutečnost, se kterou by byl spojen převod či přechod práva ze žalované 2) na žalovaného 1). Dále poznamenal, že pokud žalobce požaduje určit vlastnické právo k 18. 7. 1995 [v té době byl jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/3 na nemovitosti evidován žalovaný 1) a jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 evidována žalovaná 2)], nemůže mít pozdější změna vlastnictví (ke které došlo na základě kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2012) vliv na práva a povinnosti, jež jsou předmětem tohoto řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2016, č. j. 11 Cmo 148/2010-379, řízení o návrhu žalobce ze dne 15. 9. 2016, aby do řízení na místo žalované 2) vstoupil žalovaný 1), zastavil a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, č. j. 11 Cmo 148/2010-358, zrušil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu, v jakém byla ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) zamítnuta žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 na domu č. p. XY v k. ú. XY ke dni 18. 7. 1995, a ve výroku III. zrušil a řízení v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 na domu č. p. XY v k. ú. XY, postaveném na pozemku parc. č. XY, a to ke dni vzniku žalobce 18. 7. 1995, zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) (výrok III.).
Vrchní soud v Praze vyšel ze zjištění, že dne 20. 9. 2016 zanikla žalovaná 2) bez právního nástupce výmazem z obchodního rejstříku po provedení likvidace. Žalovaná 2) tak ztratila ve smyslu §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení. Jelikož k zániku žalované 2) došlo dříve, než nabylo právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, č. j. 11 Cmo 148/2010-358, odvolací soud toto „dílčí“ řízení podle §107 odst. 3 a 5 o. s. ř. zastavil a nepravomocné rozhodnutí zrušil. Ze stejného důvodu rovněž zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalované 2) určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 k domu č. p. XY v k. ú. XY, postaveného na pozemku parc. č. XY, a to k 18. 7. 1995 jako dni vzniku žalobce, a v této části řízení zastavil.
Poznamenal, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti mají účastníci řízení na straně žalované, kteří jsou zapsáni jako podíloví spoluvlastníci této věci, postavení samostatných společníků a vůči každému z těchto účastníků se spor týká jejich spoluvlastnického podílu. Jinými slovy žalobce podanou žalobou požadoval vůči žalované 2) určit, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 na nemovitosti. A jelikož žalovaná 2) zanikla bez právního nástupce, bylo nutné řízení v této části zastavit a zrušit rozhodnutí vydaná ve věci samé mezi žalobcem a žalovanou 2).
Proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který po zániku žalované 2) bez právního nástupce zastavil řízení v části, v níž se (podle odvolacího soudu) domáhal žalobce vůči žalované 2) určit své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti o velikosti id. 2/3. Namítá, že vždy požadoval určit, že je výlučným vlastníkem nemovitosti, a žaloba směřovala proti žalovanému 1) a žalované 2), jelikož byli v době podání žaloby oba zapsáni jako podíloví spoluvlastníci nemovitosti. Pokud během řízení převedla žalovaná 2) svůj spoluvlastnický podílu na žalovaného 1) a následně zanikla bez právního nástupce, neznamená to, že by žalobce nepožadoval i nadále určit, že je výlučným vlastníkem nemovitosti, a to vůči žalovanému 1), který je v současné době zapsán jako její výlučný vlastník v katastru nemovitostí. Odvolací soud svým postupem předmět řízení bez návrhu žalobce rozdělil („rozštěpil“) na dva samostatné nároky a řízení o jednom z těchto nároků zastavil. Toto řešení je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, na které odkázal odvolací soud, nejsou pro projednávanou věc přiléhavé. Postup odvolacího soudu považuje rovněž za překvapivý. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně. Má za to, že odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě však soud prvního stupně nesprávně rozhodl.
Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítá, že žalobcem nastolená právní otázka „rozštěpení“ nároků nemá potřebný judikatorní přesah a nemůže založit přípustnost dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nepovažuje za překvapivé a má za to, že odvolací soud žalobce (vzhledem k absenci zastoupení) dostatečně poučil na jednání konaném dne 15. 9. 2016 o možnostech změny žaloby a jejich důsledcích. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., protože se odvolací soud při řešení otázky účastenství v řízení o určení vlastnického práva zapsaného v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 9/97, dovodil, že „určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. (pozn. nyní §80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V usnesení ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti není dán, jestliže nesměřuje proti všem osobám (jež vlastnické právo žalobce popírají), které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci nepopírají vlastnické právo žalobce, měly by vystupovat na straně žalobce. Nechtějí-li vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001). Je tomu tak proto, aby soudní rozhodnutí mohlo odstranit nejistotu v právních poměrech a vytvořit pevný podklad pro vyjasnění právních poměrů mezi všemi osobami tvrdícími své vlastnické právo. Je totiž nutné zohlednit §159 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, závazný jen pro účastníky řízení. Bylo-li by totiž vyhověno žalobě v řízení, kterého by se neúčastnily všechny osoby zapsané jako vlastníci v katastru nemovitostí, pak v případě, že by katastrální úřad povolil vklad práva žalobce do katastru nemovitostí [jelikož proces odstranění nejistoty se v otázce vlastnického práva završí až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí učiněným na základě (eventuálně) žalobě vyhovujícího soudního rozhodnutí; viz §11 odst. 1 písm. c) a §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí], nemohl by současně vymazat právo dalších spoluvlastníků, kteří by nebyli rozsudkem vázáni; vznikl by tak duplicitní zápis práva vyvolávající další soudní spory (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4490/2016).
V posuzované věci je důležité zohlednit, že žalobce požadoval od počátku řízení určení, že je jediným vlastníkem nemovitosti, a to (v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) vůči osobám evidovaným jako spoluvlastníci v katastru nemovitostí. Předmětem řízení vymezeným žalobcem tedy bylo určení jeho výlučného vlastnického práva k nemovitosti, a nikoli určení jeho vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/3 na nemovitosti vůči žalovanému 1) a spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 na nemovitosti vůči žalované 2). Zanikla-li v průběhu řízení žalovaná 2) bez právního nástupce a před svým zánikem převedla spoluvlastnický podíl na žalovaného 1), postupoval odvolací soud nesprávně, zastavil-li řízení o určení vlastnického práva spoluvlastnického podílu o velikosti id. 2/3 na nemovitosti s tím, že žalovaní mají postavení samostatných společníků a žalobce se domáhal určení vlastnického práva ke každému z těchto spoluvlastnických podílů. V projednávané věci je totiž nezbytné přihlédnout k tomu, že žalobce - jak již bylo uvedeno - od počátku řízení požadoval (a stále požaduje) určit své výlučné vlastnické právo k nemovitosti a i nadále je splněna podmínka dovozená shora označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, že žalovaným je subjekt, který je jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí. Došlo-li v průběhu řízení k zániku žalované 2), která tak ztratila procesní způsobilost, mělo být rozhodnuto o zastavení řízení vůči této žalované, avšak předmětem řízení zůstává i nadále určení výlučného vlastnického práva žalobce k celé nemovitosti. Jestliže jedinou osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti zůstává žalovaný 1), je namístě pokračovat v řízení o určení vlastnického práva žalobce k celému předmětu vlastnictví pouze proti žalovanému 1). Postup odvolacího soudu je tak v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, ze kterého vycházel odvolací soud, není pro projednávanou věc přiléhavé. Ve věci vedené pod touto spisovou značkou žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět vůči jednomu ze spoluvlastníků zapsaných v katastru nemovitostí, protože tento spoluvlastník uznal vlastnické právo žalobce (a v tomto rozsahu příslušný soud řízení zastavil), a dále se domáhal určit své vlastnické právo pouze ke spoluvlastnickým podílům ostatních spoluvlastníků zapsaných v katastru nemovitostí. V projednávané věci ovšem požaduje žalobce i nadále určit, že je výlučným vlastníkem nemovitosti, a to vůči osobě, která je jako vlastník věci zapsána v katastru nemovitostí.
Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, postupoval dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a změnil výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.
Dovolací soud poznamenává, že toto konečné rozhodnutí mezi žalobcem a žalovanou 2) přijal při respektování práva na kontradiktorní řízení; každá ze stran měla možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považovala za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se a vznést připomínky ke všem důkazům a argumentům za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, dostupný na nalus.usoud.cz).
Protože Nejvyšší soud dovolání žalobce do výroku II. vyhověl, nezabýval se z důvodu procesní ekonomie dalšími námitkami žalobce směřujícími vůči tomuto výroku.
Důvodný ovšem není požadavek žalobce, aby Nejvyšší soud zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně, protože se v odvolacím řízení vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě soud prvního stupně nesprávné rozhodl. Dovolání žalovaného směřovalo pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) v důsledku zániku žalované 2) bez právního nástupce. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není na otázce skutkových zjištění vztahujících se k věci samé založeno, a proto se jí nemůže Nejvyšší soud zabývat a případně z tohoto důvodu rušit i rozhodnutí soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v konečném rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) změnil, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 a §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože řízení bylo zastaveno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu