ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1155.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1155/2019-1357
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně IRP Krejčí, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Bělský les, Jiřího Herolda 1564/2, PSČ 700 30, IČO 25855557, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti žalované BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Nusle, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, IČO 25147048, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, o zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 347/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 58 Co 120/2018-1296, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 48 600 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. září 2017, č. j. 39 C 347/2003-1024, zamítl žalobu, kterou se původní žalobkyně domáhaly zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím a částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obě původní žalobkyně, ovšem odvolání žalobkyně Caraf Investment Establishment bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2018, č. j. 58 Co 120/2018-1158, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. V průběhu odvolacího řízení vstoupila na místo druhé původní žalobkyně společnost IRP Krejčí, s. r. o., a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2018, č. j. 58 Co 120/2018-1278. Městský soud v Praze poté rozhodl o odvolání rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. 58 Co 120/2018-1296, a to tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že jejich výše činí 2 114 343,60 Kč, jinak výrok o nákladech potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky týkající se posouzení, zda se právní vztah ze smlouvy o prodeji podniku řídí obchodním zákoníkem a zda se aplikuje úprava promlčení dle obchodního zákoníku, a namítala, že se odvolací soud při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka ovšem při formulaci uvedené otázky vycházela z vlastních skutkových tvrzení, které se liší od skutkových závěrů soudů obou stupňů. Dovolatelka svoji argumentaci postavila na tom, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná částka byla poukázána za účelem zajištění budoucí koupě podniku ČKD Blansko, a. s., a proto se jednalo o vztah ze smlouvy o prodeji podniku, která je tzv. absolutním obchodem. Naproti tomu soud prvního stupně i soud odvolací dospěl ke skutkovému závěru o tom, že nebyla prokázána skutková verze žalobkyně o tom, že by žalovaná částka byla poskytnuta jako plnění na základě smlouvy o spolupráci, která měla být uzavřena mezi žalovanou a právními předchůdci žalobkyně, přičemž existence takové smlouvy nebyla v řízení prokázána. Další argumentace dovolatelky pak směřovala proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů.
K uvedenému dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
K námitkám dovolatelky, které založila na vlastních skutkových tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka své námitky formulovala na základě vlastních (neprokázaných) skutkových tvrzeních a veškerá její další argumentace směřovala proti skutkovému stavu zjištěnému v předchozím řízení, kterým je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu