ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1176.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1176/2018-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Šuranovou Traplovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Přístavní 531/24, proti žalovanému D. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Milošem Hrdinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Trojská 69/112, o určení původce k užitnému vzoru a patentu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 15/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 3 Cmo 278/2016-528, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je původcem užitného vzoru č. DE29823492, vystaveného Německým patentovým úřadem dne 27. 5. 1999, užitného vzoru FR2765782, zapsaného Národním úřadem pro duševní vlastnictví Francouzské republiky dne 15. 1. 1999, a evropského patentu č. EP0925003, vystaveného Evropským patentovým úřadem dne 10. 10. 2001 a validovaným v několika vyjmenovaných evropských státech. Žalobce tvrdil, že jako vlastník a původce uvedených užitných vzorů a patentu je nesprávně zapsán žalovaný, byť původcem chráněného technického řešení – pilníku na nehty, jehož tělo je vyrobeno ze skla a opatřeno brusným povrchem – je on sám.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 19 Cm 15/2010-477, zamítl žalobu na určení, že žalobce je původcem užitného vzoru č. DE29823492, vystaveného Německým patentovým úřadem dne 27. 5. 1999 (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu na určení, že žalobce je původcem užitného vzoru FR2765782 zapsaného Národním úřadem pro duševní vlastnictví Francouzské republiky dne 15. 1. 1999 (výrok II rozsudku soudu prvního stupně), dále zamítl žalobu na určení, že žalobce je původcem patentu č. EP0925003 vystaveného Evropským patentovým úřadem v Mnichově dne 10. 10. 2001 a validovaného v Belgii, Dánsku, Finsku, Itálii, Nizozemí, Německu, Rakousku, Slovinsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku a Velké Británii (výrok III rozsudku soudu prvního stupně), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému částku 50 820 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně). Usnesením ze dne 25. 9. 2016, č. j. 19 Cm 15/2010-486, pak Městský soud v Praze rozhodl, že žalobce je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 24 259,70 Kč.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 3 Cmo 278/2016-528, opravil zjevné nesprávnosti ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalobci zaplatit žalovaného náhradu nákladů odvolacího řízení, a konečně potvrdil i usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2016, č. j. 19 Cm 15/2010-486, ve znění, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení České republice a účet soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Otázka, zda je soud oprávněn odmítnout pro nezákonnost důkaz audiozáznamem hlasového projevu žalovaného pořízeným bez jeho vědomí v průběhu obchodního (pracovního) jednání, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který důkaz audiozáznamem odmítl provést z toho důvodu, že se váže k nerozhodným skutečnostem nastalým až v roce 1998, a jde tedy o důkaz pro věc nerozhodný, který nemůže směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani otázka, zda je možné založit rozhodnutí ve věci určení původcovství ke chráněnému technickému řešení výlučně na svědecké výpovědi a písemném záznamu patentového zástupce jednoho z účastníků, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a potažmo vyjadřuje nesouhlas s jeho skutkovými závěry v dané věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž námitka žalobce týkající se způsobu hodnocení důkazů, jež se vztahovaly ke skutkovému stavu po datu prvního přihlášení chráněného technického řešení, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ve skutečnosti směřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, které nelze s úspěchem v dovolacím řízení zpochybňovat, když skutkové okolnosti dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu nepodléhají. Námitka žalobce v daném směru je tak námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li žalobce, že soud odmítl hodnotit provedený důkaz s tím, že obsahuje odborné otázky, aniž by následně zadal vypracování znaleckého posudku, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
Žalobci rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež bylo založeno na tom, že žalobce neprokázal, že je původcem technického řešení chráněného v předmětných užitných vzorech a patentu, žalobci nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto opravě zjevné nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), když žalobce v daném rozsahu nevymezil ani dovolací důvod, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). V dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat¸ a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části rovněž odmítnout.
Nákladový výrok není nutno odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu