ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1464.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1464/2019-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně OldCo, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, PSČ 110 02, IČO 17047595, vymazané z obchodního rejstříku ke dni 2. 2. 2009, proti žalovanému P. Ch. , se sídlem XY, IČO XY, o zaplacení částky 85 156 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 242/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005, č. j. 3 Cmo 266/2004-54, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2000, č. j. 33 Cm 242/2000-13, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 85 156 Kč a částku 3 408 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I) a zastavil řízení o zaplacení 17% úroku z prodlení (výrok pod bodem II).
Po podání odvolání proti shora označenému rozsudku žalovaný požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků za odvolání, Městský soud v Praze však usnesením ze dne 7. 9. 2001, č. j. 33 Cm 242/2000-26, osvobození od soudních poplatků žalovanému nepřiznal.
Žalovaný se proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze odvolal a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání tohoto odvolání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2004, č. j. 33 Cm 242/2000-43, zmeškání lhůty žalovanému neprominul.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2005, č. j. 3 Cmo 266/2004-54 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2005, č. j. 3 Cmo 266/2004-54, žalovaný napadl dovoláním, v němž uvedl, že odvolací soud věc a důkazy nesprávně věcně i právně posoudil, nevypořádal se s odvolacími důvody, neprovedl navrhované důkazy a také žalovaného opožděně poučil o jeho právech. Žalovaný navrhl zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu i usnesení Městského soudu v Praze a následné vrácení věci k řízení soudu prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (článek II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání vypočteným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je však společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí soudu o tom, zda podané žalobě soud vyhoví nebo ji zamítne. Usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž nebylo prominuto zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, není rozhodnutím ve věci samé.
Dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu tedy není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání není přípustné ani podle §238 o. s. ř., neboť se nejedná o usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí po povolení obnovy řízení.
V dalších taxativně vymezených věcech (např. ve věci konkurzu a vyrovnání, ve věci výkonu rozhodnutí, apod.) je dovolání přípustné podle §238a o. s. ř. O takový případ se však v dané věci nejedná.
V ustanovení §239 občanský soudní řád vyjmenovává další případy, kdy lze podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Z žádného z uvedených ustanovení občanského soudního řádu však nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž nebylo prominuto zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Za této situace je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného – aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu