ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1476.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1476/2019-1150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce ART A. PINDÓR, R. KORPANTY, T. KORPANTY Spólka Jawna , se sídlem 43-300 Bielsko – Biala, Sikornik 3, Polská republika, IČO (Regon) 002431052, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem Hrabinská 498/19, 737 01 Český Těšín, proti žalované BOCO PARDUBICE machines, s.r.o. , se sídlem Čepí 1, 533 32, IČO 60931655, zastoupené JUDr. Jiřím Netíkem, advokátem se sídlem Sukova třída 1556, 530 02 Pardubice, o zaplacení částky 49 050 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 193/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 117/2018
-1082, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 117/2018-1082, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 10. 2017, č. j. 55 Cm 193/2007-1033, kterým byla výrokem I. žaloba zamítnuta a výroky II. a III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že byl důvod pro zamítnutí žaloby, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno, jež na něm leželo, jakožto poškozeném ve vztahu k prokázání naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu podle §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Z provedeného dokazování, zejména z revizního znaleckého posudku Ing. Kudělky, jeho doplnění, výpovědi tohoto znalce, a po zhodnocení ostatních provedených důkazů ve vzájemné souvislosti oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalobce beze vší pochybnosti neprokázal, že na straně žalované došlo k porušení povinnosti vyplývající pro žalovanou ze smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky, že by v důsledku žalovanou prováděné opravy došlo k poškození filtrační jednotky. Soudy pak shodně dovodily, že žalobce neprokázal důvody pro odstoupení od smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), konkrétně od rozsudku ze dne 30. 11. 2004. sp. zn. 29 Odo 1146/2003, a to při řešení otázky důkazního břemene ve věci prokázání odpovědnosti za škodu a existence důvodů odstoupení od smlouvy s ohledem na skutečnost, že žalovaná poskytla záruku na opravu věci. Žalobce má za to, že oba soudy nesprávně dovodily, že žalobce neunesl důkazní břemeno, protože je přesvědčen, že s ohledem na poskytnutou záruku podle §563 ve spojení s §429 obch. zák. je to žalovaná, kterou důkazní břemeno tížilo. Namítá, že nesprávným přenesením důkazního břemene na žalobce se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle dovolatele to měla být žalovaná, kdo je povinen s ohledem na uplatněnou reklamaci v záruční době prokázat naplnění liberačních důvodů podle §431 obch. zák. Poukazuje na to, že odpovědnost žalované, která záruku na opravovanou část věci poskytla, je odpovědností objektivní, kdy na základě poskytnuté záruky byla žalovaná odpovědná za funkčnost opravených částí věci po dobu záruční doby, přičemž je lhostejné, zda vady existovaly v době převzetí opravené věci (díla), anebo vznikly až po převzetí. Žalobce má za to, že postačilo, že prokázal existenci ujednání o záruce a že u žalované uplatnil vadu díla v záruční době, nebyl proto povinen prokazovat, že žalovaná je za vzniklé vady odpovědná. Jelikož žalovaná v řízení neprokázala existenci jakéhokoli liberačního důvodu, který by ji její odpovědnosti zbavoval, bylo nutné považovat za důvodné i odstoupení žalobce od smlouvy. Dovolatel dále namítá, že byl postupem soudu zkrácen na svých právech, když mu nebylo soudem umožněno účinně znalce konfrontovat s jeho závěry. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 a též ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, s tím, že ač v posuzovaném případě soud od výslechu znalce neupustil, jeho výslech omezil na nepřípustné minimum. Dovolatel je tedy přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dané věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v zákonné lhůtě pro podání dovolání své dovolání doplnil a učinil návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 117/2018-1082, a to s ohledem na jeho poměry.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalobcem vymezená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť soudy neposuzovaly otázku naplnění liberačních důvodů podle ustanovení §431 obch. zák., na čemž dovolatel staví své dovolání, ale posuzovaly předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody podle §373 obch. zák., vycházejíce ze závěru, že v řízení nebylo po zhodnocení všech důkazů prokázáno, že by žalovaná porušila nějakou smluvní nebo zákonnou povinnost mající za následek vznik škody, resp. že by žalobce prokázal jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu. Nelze tedy dovodit, že by právní posouzení otázky, na kterém z účastníků leží důkazní břemeno, posoudil odvolací soud v rozporu s dovolatelem uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu, která řešila otázku naplnění liberačních důvodů. Dovolatelem předestřená právní otázka je zcela irelevantní k otázce posuzované odvolacím soudem, resp. k otázce, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, tj. posuzování předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu podle §373 obch. zák. Dovolatel navíc pomíjí, že oba soudy v dané věci vyšly ze závěru, že ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by žalovaná, jako zhotovitel, porušila nějakou povinnost ze závazkového vztahu, která by zapříčinila vznik škody.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání není pro řešení dovolatelem předestřené otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dále žalobce v dovolání, že byl postupem soudu zkrácen na svých právech, nebylo-li mu soudem umožněno účinně konfrontovat znalce s jeho závěry, směřuje jeho námitka do vad řízení, nezahrnuje však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Taková námitka ovšem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného procesního pochybení dopustil. Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a že samotné hodnocení důkazů nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Není-li tedy dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K návrhu žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu