ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1509.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1509/2018-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně TAX MANAGEMENT, spol. s.r.o., se sídlem v Poděbradech, Husova 145, PSČ 290 01, IČO 27085465, proti žalované AGROTOL s.r.o. v likvidaci , se sídlem ve Vrbové Lhotě 21, okres Kolín, IČO 61679844, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, o zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 185/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. 21 Co 180/2017-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 19 C 185/2016-107, zamítl žalobu na zaplacení částky 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve výroku pod bodem II.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 21 Co 180/2017-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
V posuzované věci soudy zjistily, že účastnice dne 1. 4. 2008 uzavřely mandátní smlouvu, jejímž předmětem byla příprava dokladů pro zaúčtování a přípravné práce pro účetní závěrku žalované za sjednanou úplatu v celkové roční výši 75 000 Kč. Žalobkyně činnosti, k nimž se zavázala, provedla a na sjednanou úplatu vystavila žalované faktury za období let 2008 – 2010 v celkové výši 180 000 Kč. Žalovaná tuto částku nezaplatila ani přes písemné uznání tohoto závazku, které jejím jménem podepsal dne 15. 12. 2010 tehdejší jednatel žalované L. T. V tomto uznání závazku žalovaná zároveň prohlásila, že prodlužuje promlčecí dobu do 31. 12. 2015. Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem jejího podniku byl žalované doručen dne 30. 7. 2010. V exekučním řízení nedošlo k prodeji podniku, protože žalovaná dne 4. 4. 2012 vymáhanou pohledávku zaplatila.
Odvolací soud připustil, že tím, že žalovaná uznala vůči žalobkyni závazek a prohlásila, že prodlužuje promlčecí dobu, až poté, co jí soudní exekutor doručil exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem podniku, dopustila se porušení zákazu vysloveného v §47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“) a §338h odst. 1 písm. c) o. s. ř., z nějž vyplývá, že povinný může činit právní úkony vztahující se k podniku jen se souhlasem ustaveného správce podniku. Tento zákaz přitom vůči povinnému působí již od doručení exekučního příkazu.
Odvolací soud uvedl, že generální inhibitorium slouží k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů, nikoliv však dalších osob či dokonce povinného, který tak může účinně zpochybnit své vlastní úkony v časově neomezené lhůtě. Důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením §44 odst. 7 exekučního řádu) se neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Není žádného důvodu pojit s příslušným úkonem povinného, porušujícím v době, kdy byl učiněn, generální inhibitorium, sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce (v závislosti na podobě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem) úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu formulovaného generálním inhibitoriem) došlo k zastavení exekuce (§55 exekučního řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. c/ nebo h/ o. s. ř.) proto, že povinný po pravomocném nařízení exekuce uspokojil oprávněného mimo exekuci; jinak řečeno, dojde-li k zastavení exekuce, aniž byl exekucí postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné. Je tomu tak proto, že tzv. generální inhibitorium slouží (v mezích zahájeného exekučního řízení) k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany (je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných). Tam, kde oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci uspěje bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), není žádných příčin dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu §44 odst. 7 exekučního řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4545/2008).
Odvolací soud s odkazem na závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uzavřel, že v projednávané věci došlo k uspokojení pohledávky oprávněného, aniž by byl postižen majetek povinné (žalované), a proto není důvod dovozovat neplatnost právního úkonu, učiněného v rozporu s generálním inhibitoriem i poté. Odvolací soud shledal platným jak uznání závazku, tak i prodloužení promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle žalované přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je dána i tím, že obdobná věc v praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena; jde o vyřešení otázky, zda se bude posuzovat platnost právního úkonu povinného, kterému byl ustanoven správce podniku podle §44 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2010, o porušení generálního inhibitoria (jak jej aplikoval odvolací soud) nebo zda se aplikují speciální ustanovení §338h odst. 1 písm. c) a §338k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, která upravují právní úkony správce podniku a povinného (jak jej aplikoval soud prvního stupně).
Dovolatelka se po zopakování právních závěrů soudu prvního stupně a právních závěrů odvolacího soudu ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Za nepřijatelné označila závěry odvolacího soudu spočívající na argumentu „ratione legis“, kterým podle jejího názoru snažil odvolací soud odůvodnit své nesprávné závěry o tom, proč nelze aplikovat speciální a výslovnou právní normu zcela jednoznačně stanovící příkazově absolutní neplatnost právního úkonu. Zdůraznila, že obecný soud není nadán normotvornou kompetencí, je povinen právní normu aplikovat a vykládat pouze v případě její nejasnosti.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolání žalované není přípustné.
Otázka, kterou žalovaná ve svém dovolání formulovala, již byla opakovaně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, nejedná se tedy o otázku neřešenou, jak se žalovaná mylně domnívala. Odvolací soud posoudil otázku (ne)platnosti kupní smlouvy, jejímž uzavřením došlo k porušení zákazu obsaženého v §47 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „exekuční řád“), resp. zákazu obsaženého v §338h odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále „o. s. ř. 2010“), resp. §338k odst. 2 o. s. ř. 2010 ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, rozsudek ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 249/2011, či usnesení ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3935/2015). Ačkoliv odvolací soud argumentoval předně výkladovou praxí k §44 odst. 7 exekučního řádu, uvedené závěry se plně prosadí jak v souvislosti s platností právních úkonů, které povinný učinil v rozporu se zákazem obsaženým v §47 odst. 4 exekučního řádu, tak i v souvislosti s posouzením platnosti právních úkonů, jež povinný učinil v rozporu se zákazem formulovaným v §338h odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §338k odst. 2 o. s. ř. (jak ostatně vyplývá z obou později citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu). Důvod odchýlit se od těchto závěrů Nejvyšší soud neshledává, což platí tím spíše, že dovolání žalované nesměřuje proti nosným argumentům obsaženým v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia vedeného pod sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, když zde obsažené důvody zcela pomíjí, namísto toho se snaží obhájit izolované posouzení otázky platnosti postupu podle §338h odst. 1 písm. c) a §338k odst. 2 o. s. ř. od ustanovení týkající se generálního, resp. speciálního inhibitoria, a to ve prospěch svého vědomého jednání, které učinila přes zákaz obsažený ve výše citovaných ustanoveních exekučního řádu i občanského soudního řádu. Porušení zákazu činit právní úkony v rozporu s ustanovením §47 odst. 4 exekučního řádu se pojí se zcela stejnými účinky, jaké vyvolávalo porušení §44 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009, přičemž argumenty obsažené v odůvodnění výše citovaných rozhodnutí se bez dalšího prosadí též v případě porušení §47 odst. 4 exekučního řádu. Odvolací soud tak pro rozhodnutí ve věci stěžejní otázku rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle§243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu