ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1657.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1657/2017-377
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, PSČ 160 00, proti žalované MarS a.s., se sídlem v Jevíčku, Okružní II 239, PSČ 569 43, IČO 48152366, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, PSČ 615 00, o zaplacení částky 3 121 466,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 65/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 11. 2016, č. j. 18 Co 157/2016-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 11. 2016, č. j. 18 Co 157/2016-299, se ve výroku pod bodem I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 6 C 65/2015-207, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 613 884 Kč se 7,05% úrokem z prodlení z částky 613 884 Kč od 13. 5. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 2 507 582,72 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 13. 5. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a o zaplacení soudního poplatku (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 10. srpna 2010 uzavřena smlouva, v níž se žalovaná zavázala dodat žalobkyni 400 souprav osobních padáků umožňujících seskoky s nuceným otevřením, tj. padákových kompletů skládajících se z hlavního padáku s kruhovým vrchlíkem a záložního padáku s kruhovým vrchlíkem, včetně příslušné dokumentace. V dodatku ke smlouvě ze dne 28. 11. 2001 se účastnice dohodly, že prvních 80 souprav zboží bude dodáno do 30. 6. 2012, dále sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně za každý započatý den prodlení s dodáním zboží z jeho celkové ceny včetně DPH. Celková cena díla činila 44 164 320 Kč. Žalovaná dodala prvních 60 souprav dne 15. 11. 2012, dalších 20 souprav dne 19. 11. 2012; zbývajících 320 souprav bylo dodáno ve sjednaných termínech. Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a dospěl k závěru, že žalovaná byla v prodlení a má povinnost zaplatit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu. Ujednání o smluvní pokutě neshledal neplatným, dospěl však k závěru, že výše smluvní pokuty byla nepřiměřená, neboť byla určována z ceny celého díla i přesto, že došlo k prodlení pouze u dílčího plnění. Soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyni nevznikla včasným nesplněním zakázky žádná majetková újma, a využil svého moderačního oprávnění podle §301 obch. zák. a snížil smluvní pokutu tak, že vyšel pouze z ceny plnění, s nímž byla žalovaná v prodlení – u 60 kusů souprav činilo prodlení 138 dní a u dodávky 20 kusů potom 143 dní. Při ceně za jednu padákovou soupravu 110 410,80 Kč činí pokuta ve výši 0,05 % denně celkem 613 884 Kč.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 18 Co 157/2016-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrdil ve správném znění, že se žaloba na zaplacení částky 2 507 582,72 Kč se 7,05% úrokem z prodlení z částky 2 485 600,56 Kč od 13. 5. 2013 do zaplacení zamítá (výrok pod bodem I), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III a IV zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením vztahu účastníků podle obchodního zákoníku, když byla platně uzavřena smlouva o dílo a platně sjednána i smluvní pokuta – písemně, určitě a srozumitelně, včetně stanovení výše smluvní pokuty. Nejednalo se však podle odvolacího soudu o nepřiměřenou výši smluvní pokuty s možností jejího snížení podle §301 obch. zák. Smluvní pokuta ve výši 0,05 % není nepřiměřeně vysoká, neboť její přiměřenost je třeba posuzovat k datu uzavření smluvního ujednání. V dané věci došlo k navýšení smluvní pokuty poměrně dlouhým prodlením ze strany žalované. Dodávka vojenského materiálu, jakým jsou zde padáky, představuje podle odvolacího soud důležitý prvek státní bezpečnosti a bylo tedy na místě, aby dodávka byla zajištěna odpovídajícími sankcemi tak, aby nedocházelo k ohrožení bojeschopnosti armády. Žalobkyní požadovaná smluvní pokuta však již nyní plní primárně funkci sankční, nikoliv preventivní, a to s ohledem na skutečnosti, které nastaly až po sjednání smluvní pokuty - všechny padákové soupravy byly dodány, prodlení nastalo pouze s dodáním prvních 80 ks souprav, a to z důvodu oprav a úprav prototypů padáků tak, aby vyhovovaly požadavkům žalobkyně. Odvolací soud odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 1136/2005, a ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, a dospěl k závěru, že v okamžiku sjednání byla smluvní pokuta přiměřená, její přiznání ve výši požadované žalobkyní by však bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák. Výše požadované smluvní pokuty dosahuje 35 % ceny nedodaného zboží. V dané věci nebylo prokázáno, že by žalobkyni vznikla nějaká škoda nebo došlo k ohrožení bojeschopnosti armády, nebylo tvrzeno, že by plnění mělo vady, a žalovaná následně celé dílo provedla. Smluvní pokuta tedy nemohla plnit svou zajišťovací funkci ani funkci preventivní, když dílo bylo splněno.
Podle odvolacího soudu lze částečně odepřít výkon subjektivního práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, neboť je vymáhána způsobem a v rozsahu, který je vůči žalované zneužívající, tedy v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Za této situace hodnotil odvolací soud závěr soudu prvního stupně, který sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,05 % stanovil z ceny díla, s nímž byla žalovaná skutečně v prodlení, tedy 613 884 Kč, za odpovídající sankci, to ovšem pouze za předpokladů, které soud dále rozvedl. Rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým zamítl zbývající požadavek žalobkyně na zaplacení částky 2 507 582,72 Kč spolu s úrokem z prodlení, je tak podle odvolacího soudu správný; pouze základ pro výpočet úroků z prodlení ve výši 7,05 % upřesnil na částku 2 485 600,56 Kč.
Odvolací soud dále soudu prvního stupně (ve zrušující části rozsudku) vytkl, že se nezabýval námitkami žalované o tom, jakým způsobem žalobkyně poskytovala žalované součinnost při plnění předmětu díla, zda doba pro zajištění provedení vojskových zkoušek a doplňkových vojskových zkoušek byla přiměřená, který útvar tyto zkoušky prováděl a v jakém čase je bylo možné provést, jak zkoušky probíhaly, popř. jak závažné vady byly na padácích zjištěny a jaké úpravy nakonec žalovaná provedla, aby padáky splňovaly požadavky žalobkyně, a zda došlo ke změně předmětu plnění.
Proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného práva, když uzavřel, že přiznání smluvní pokuty v žalobkyní požadované výši by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. s odůvodněním, že „v tomto případě byla cena padáků, s jejichž dodáním byla žalovaná v prodlení, 8 832 864 Kč (80 souprav). Výše požadované smluvní pokuty dosahuje cca 35 % z ceny nedodaného zboží, přičemž je nutné přihlédnout i k dalším okolnostem případu. Nebylo prokázáno, že by žalobkyni vznikla nějaká škoda, nebo by skutečně došlo k ohrožení bojeschopnosti armády. Naopak žalovaná následně celé dílo provedla, tedy dodala zbývajících 320 ks padákových souprav ve sjednaných termínech a nebylo ani potvrzeno, že by toto plnění mělo vady. Smluvní pokuta tedy nemohla plnit svou zajišťovací funkci ani preventivní funkci, když dílo bylo již splněno.“
Dovolatelka se neztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu, když ze soudem zjištěného stavu je zřejmé, že smluvní pokuta plnila svůj účel a to jak funkci preventivní, tak funkci zajišťovací, která byla v případě prvního dílčího plnění taktéž aktivována. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, podle nějž, „pokud odvolací soud odůvodnil aplikaci §265 obch. zák. pouze tím, že žalovaný svůj dluh na základě soudního rozhodnutí již splnil, a smluvní pokuta v době rozhodování soudu proto neplní své základní funkce, není rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru správné“.
Skutečnost, že smluvní pokutou zajišťovaný závazek již byl splněn, je podle dovolatelky pro posouzení účelu smluvní pokuty zcela irelevantní. Ohledně účelu smluvní pokuty odkázala dovolatelka také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009, a ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4281/2011.
Dovolatelka dále odkázala na závěry, které Nejvyšší soud přijal v již citovaném rozsudku ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, a rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 330/2012, podle nichž v případě, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje tato skutečnost aplikaci ustanovení §265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle §301 obch. zák. Takto však odvolací soud nepostupoval. Podle názoru dovolatelky nelze bez dalšího uzavřít, že by vymáhání ve smlouvě sjednané smluvní pokuty bylo učiněno způsobem, který by byl vůči žalované zneužívající (šikanózní). Závěrem dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2309/2016, resp. sp. zn. 23 Cdo 2333/2013, od nějž se měl odvolací soud rovněž odchýlit.
Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem I a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení nebo změnu napadeného rozsudku.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry přijatými odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, které hodnotí jako věcně správné i správně právně odůvodněné. Žalovaná je přesvědčena, že dovolatelka nenapadá rozsudek odvolacího soudu právně relevantním způsobem, postrádá v něm dostatečné vymezení přípustnosti dovolání a také jeho dostatečné odůvodnění. Navrhla odmítnutí dovolání, event. v případě jeho přípustnosti zamítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v posouzení otázky, zda je možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, a to v době, kdy již byl závazek splněn.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při aplikaci §265 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, či ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008.
Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Podle §301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
V nyní posuzované věci odůvodnil odvolací soud aplikaci §265 obch. zák. jednak tím, že výše smluvní pokuty dosahovala 35 % z ceny nedodaného zboží, nebylo prokázáno, že by žalobkyni vznikla nějaká škoda nebo by došlo k ohrožení bojeschopnosti armády a konečně také tím, že smluvní pokuta nemohla plnit svou zajišťovací funkci, ani funkci preventivní, když dílo již bylo splněno.
Na úvod je třeba připomenout základní východiska institutu smluvní pokuty, která Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Cdo 131/2003, tak, že „smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoli jiné smluvní povinnosti. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě.“
Otázkou výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty z hlediska dodržení pravidel poctivého obchodního styku se pak Nejvyšší soud opakovaně zabýval ve své rozhodovací praxi. Např. již v rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, publikovaném pod č. 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil smysl a účel ustanovení §265 obch. zák. a také jeho vztah k ustanovení §301 obch. zák. Dospěl v něm k závěru, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení §265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle §301 obch. zák. Samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností vykonává věřitel svá práva na smluvní pokutu a zda jde o výkon jeho práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, kterým se rozumí takový výkon práva, který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní).
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, dospěl k závěru, že skutečnost, že v době rozhodování o smluvní pokutě již byl zajišťovaný závazek splněn, a proto neplní své základní funkce – preventivní a zajišťovací, je nerozhodná a uplatňování nároku na smluvní pokutu za této situace není v rozporu s poctivým obchodním stykem. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, podle kterého není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku. Soud však musí hodnotit samo toto jednání a musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015).
Ačkoliv odvolací soud pomocí odkazů na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu správně předestřel obecná východiska, která je třeba zohledňovat při zkoumání porušení zásad poctivého obchodního styku, vlastním odůvodněním svého závěru o potřebě (částečně) odepřít výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty však těmto požadavkům nevyhověl. Samotná skutečnost, že věřitel se po dlužníku domáhá výkonu práva na zaplacení podle názoru soudu přiměřené smluvní pokuty, není zneužitím práva. Odvolací soud vyhodnotil výši ujednané smluvní pokuty jako přiměřenou, následně však bez bližšího odůvodnění poukázal na skutečnost, že výše smluvní pokuty dosahuje cca 35 % z ceny nedodaného zboží, což se v kontextu napadeného rozhodnutí jeví jako jeden z důvodů, proč soud přistoupil k odepření výkonu práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, když měl za to, že smluvní pokuta je vymáhána (způsobem a) v rozsahu, který je vůči žalované zneužívající. Samotná výše smluvní pokuty však nemůže vést k závěru o aplikaci §265 obch. zák., jak vyplývá z výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu; v případě splnění podmínek §301 obch. zák. může vést pouze k její moderaci (v této souvislosti srov. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, jenž byl publikován pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejný závěr je třeba přijmout též v souvislosti s argumentací odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno, že došlo k vzniku nějaké škody. Smluvní pokutu je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, na níž se smluvní pokuta vztahuje, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti dlužníka vznikla věřiteli škoda. Už jen proto skutečnost, že nebyl prokázán vznik škody, nemůže vést k závěru, že věřitel vymáhá smluvní pokutu zneužívajícím způsobem a tedy v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud odvolací soud dovodil, že uplatňování práva na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s poctivým obchodním stykem, protože smluvní pokuta již neplní svoji preventivní a zajišťovací funkci, když dílo již bylo splněno, rozhodl rovněž v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v napadeném rozsahu z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku pod bodem I zrušil a věc mu v tomto rozsahu podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu