ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1669.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1669/2019-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Hornochovou a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D, ve věci žalobkyně WOODCOTE CZ, a. s., se sídlem v Praze 8 – Libni, U Pekařky 281/3, PSČ 180 00, IČO 61860085, zastoupené Mgr. Lukášem Fialou, advokátem se sídlem v Praze, Na Křivce1562/18, PSČ 101 00, PSČ 100 00, proti žalovaným 1) MARKBAU, s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Nuslích, Oldřichova 247/5, PSČ 128 00, IČO 45536805, 2) T. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem, v Olomouci, Pavelčákova 441/14, PSČ 779 00, o zaplacení částky 241 543 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 252/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2018, č. j. 17 Co 406/2016 – 207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2018, č. j. 17 Co 406/2016 – 207, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 2. května 2016, č. j. 9 C 252/2015 – 109 ve výroku o věci samé ve vztahu ke druhé žalované (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod bodem II až IV)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. které z výslovně uvedených kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má za splněné. Vymezení přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu; žalobkyně v dovolání pouze uvádí důvody, nesprávného právního posouzení věci, že „ujednání o ručení je dostatečně určité, vyjadřuje projev vůle všech smluvních stran a nevznikají pochybnosti, za co byl závazek ručení převzat“ a dále se nesprávně vypořádal s procesní otázkou nepřípustnosti možnosti vznést nově námitku započtení v odvolacím řízení.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu