ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.202.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 202/2019-642
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mannheimer Versicherung AG , se sídlem v Mannheimu, Augustsaanlage 66, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované České sběrné suroviny, a. s., se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Nademlejnská 600/1, PSČ 19800, IČO 60194162, zastoupené Mgr. Ondřejem Hamplem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, o zaplacení částky 151 875 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 255/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018. č. j. 72 Co 522/2017-608, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 29 379 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. června 2017, č. j. 18 C 255/2009-544, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím (výroky I a II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Jednalo se v pořadí již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 26. ledna 2011, č. j. 18 C 255/2009-196, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 72 Co 145/2012-277, a poté druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. září 2014, č. j. 18 C 255/2009-396, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 72 Co 320/2015-445. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Společnost Silingen GmbH (dále jen „Silingen“) dne 18. dubna 2006 vystavila doklady o přepravě XY, na základě kterých měli S. D. a R. K. provést přepravu mědi z XY do polského města XY s tím, že bližší údaje o přepravovaném zboží včetně doby nakládky byly uvedeny v dokladu o přepravě. Žalovaná v období od 18. srpna 2006 do 22. srpna 2006 vystavila celkem deset příjmových dokladů včetně dodacích listů, podle nichž žalovaná v uvedeném období přijala od R. K. měď v množství uvedeném v jednotlivých dodacích listech. Za dodanou měď vystavila ve prospěch R. K. výdajové pokladní doklady (v období od 22. srpna 2006 do 28. srpna 2006) v celkové výši 2 026 620 Kč. Žalovaná zakoupenou měď rozepsala jako drobný výkup, a to v období od 17. srpna 2006 do 22. srpna 2006, a vystavila souhrnný list. Společnost RRM Metallhandel GmbH (dále jen „RMM“) uzavřela dne 13. listopadu 2002 pojistnou smlouvu s pojišťovnou Allianz Versicherung AG (dále jen „Allianz“) o pojištění přepravy GTR č. 40/720/0052521/177. Společnost Silingen uzavřela se žalobkyní dne 4. července 2005 pojistnou smlouvu na pojištění přepravy a spedice, a to na dobu určitou (od 1. července 2005 do 1. ledna 2007). Společnost RRM dopisem ze dne 5. února 2007 potvrdila pojišťovně Allianz, že od pojišťovny obdržela dne 30. listopadu 2006 dvě akontace v celkové výši 240 000 EUR. Pojišťovna Allianz sdělila žalobkyni dopisem ze dne 9. května 2007 (doručeným žalobkyni dne 14. května 2007), že od ní přijala dne 25. dubna 2007 platbu v celkové výši 292 495,40 EUR jako náhradu za škodní událost XY.
Věc vyšetřovala Policie ČR a sdělila mimo jiné R. K., S. D. a M. S. obvinění pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, kterého se měli mimo jiné dopustit tím, že R. K. a S. D. převzali v XY dva kamiony mědi, kterou měli přepravit pro společnost Silingen, jejíž odvoz si u této společnosti objednala společnost RRM Metallhandel GmbH, tyto kamiony neodvezli na místo určení, ale odcizili je a R. K. náklad svého kamionu v rozsahu 25 000 kg mědi předal žalované v provozovně v XY, přičemž o původu mědi a následném nakládání s ní, včetně výplaty peněz K. byl informován i zaměstnanec žalované M. S. Uvedené osoby byly Policií ČR vyslechnuty a své jednání vyjma M. S. doznaly a podrobně popsaly. Městské státní zastupitelství v Praze podalo na uvedené osoby dne 30. prosince 2009 obžalobu pro podezření ze spáchání výše uvedeného trestného činu. Státní zástupce usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. února 2007 zrušil podle §149 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, usnesení policejního komisaře ze dne 4. ledna 2007, kterým bylo zahájeno trestní stíhání obviněného M. S., a policejnímu komisaři bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 47 T 2/2010, uznal obžalované J. Š., S. D., R. K., F. Z. a F. V. vinnými trestným činem podvodu dle §250 odst. 1,2,3 trestního zákoníku a odsoudil je k nepodmíněným trestům odnětí svobody.
Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu náhrady škody podle §415 a násl. obč. zák. Uvedl, že v řešené věci jde o regresní nárok žalobkyně jako pojišťovny na náhradu škody za pojistné (vyplacené jako náhrada za odcizený náklad mědi), které žalobkyně jakožto pojistitel vyplatila zasilateli – společnosti Silingen (pojištěné), která měla zajistit přepravu mědi z XY do XY. Tuto měď odkoupila žalovaná od R. K., který náklad mědi odcizil jako jeden z členů organizované skupiny pachatelů. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda byly naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Uvedl, že je sice pravda, že ke škodě došlo již samotným odcizením mědi R. K. a dalšími osobami, avšak bez toho, že došlo k prodeji mědi právě u žalované, by osoby zapojené do trestné činnosti neobdržely finanční plnění, neboť by bylo nereálné, aby k prodeji celého kamionu mědi došlo po částech. Soud prvního stupně proto uzavřel, že příčinou vzniku škody nebyla jen jediná událost (odcizení kamionu), ale i následné dohodnuté jednání žalované v její provozovně. Odcizení mědi tak bylo pouze jednou z řetězce příčin vedoucí ke škodě; další příčinou bylo podle soudu prvního stupně protiprávní jednání žalované, která neprověřila, kdo měď přivezl do provozovny, nezjistila původ mědi apod. Podle soudu prvního stupně se proto jednalo o řetězec příčin, které na sebe vzájemně navazují, a vynecháním jedné by škodlivý následek v uvedené podobě nenastal.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 72 Co 522/2017-608, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že v dosavadním řízení vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z názoru, že jednání žalované bylo jednou z příčin vzniku škody způsobené ztrátou předmětné mědi. Zdůraznil ovšem, že v mezidobí skutkově i právně téměř identickou věc rozhodl Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, dospěl k závěru, že škoda byla způsobena společnosti RRM již ve chvíli, kdy byla měď odcizena, a z pohledu poškozené společnosti se nic nezměnilo tím, že pachatelé měď dovezli do České republiky a prodali ji žalované. K újmě v majetkové sféře vlastníka mědi totiž došlo bez ohledu na to, komu ji osoby, které měď odcizily, prodaly. Nejvyšší soud proto uzavřel, že koupě mědi není okolností, bez jejíž existence by škodný následek nenastal, a jednání žalované tudíž není v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Odvolací soud uvedl, že uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou aplikovatelné i v řešené věci, a proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na řešení dvou právních otázek, z nichž jedna dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a u druhé požadovala, aby ji dovolací soud posoudil jinak, než ve své dosavadní rozhodovací praxi. Otázka, u níž dovolatelka požadovala změnu dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, se týkala toho, zda lze vykládat okamžik vzniku škody k tíži poškozeného tak, že by se poškozený nemohl domáhat náhrady škody po osobě, která věc poškozeného sice sama neodcizila, nicméně se na škodlivém následku podílela podstatným způsobem tím, že zbavila vlastníka (právního předchůdce žalobkyně) vlastnického práva dalším prodejem této věci a tím i možnosti se domáhat vydání věci po neoprávněném držiteli.
Podle názoru dovolatelky Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, vyložil k tíži poškozeného dosavadní judikaturu vztahující se k posuzování příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to tak, že škoda vznikla již odcizením mědi, aniž by vzal v úvahu další příčiny vzniku škody (jednání žalované). Dovolatelka ve své argumentaci vycházela z toho, že je právní nástupkyní společnosti RRM, v jejímž vlastnictví byla měď, a dovodila, že žalovaná jako neoprávněný držitel byla povinna vydat měď žalobkyni jakožto právní nástupkyni společnosti RRM. S ohledem na další prodej mědi žalovanou ovšem již žalobkyně nemůže požadovat vydání mědi a žalovaná je tak povinna žalobkyni nahradit škodu ve výši odcizené mědi. Dovolatelka poukázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu vztahující se k žalobě na vydání věci a možnosti vlastníka věci domáhat se náhrady škody v případě, že věc již nelze vydat. Podle dovolatelky tak škoda vznikla až okamžikem, kdy žalovaná prodala měď, která nebyla v jejím vlastnictví, čímž zbavila společnost RMM vlastnického práva k mědi a nároku na její vydání. Z tohoto důvodu dovolatelka považovala za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, který vznik okamžik škody vztáhl na odcizení mědi René Kuntem. Ze stejného důvodu dovolatelka požaduje změnu posouzení právní otázky řešené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož soud odvolací vycházel.
Druhá otázka, dle dovolatelky v rozhodovací praxi dosud neřešená, se vztahovala k bezdůvodnému obohacení; konkrétně k tomu, zda ten, kdo získal bezdůvodné obohacení dle §451 a násl. obč. zák. v podobě věci v cizím vlastnictví na základě neplatné kupní smlouvy a tuto věc dále prodal a zbavil tak vlastníka podle §446 obch. zák. jeho vlastnického práva, není již povinen vydat takto získané bezdůvodné obohacení vlastníku prodané věci, resp. jeho právnímu nástupci, ačkoliv samotnou věc, pokud by nedošlo k jejímu prodeji, by byl povinen vlastníkovi vydat. Dovolatelka poukázala na to, že v dosavadním řízení argumentovala, že její nárok je dán rovněž z titulu bezdůvodného obohacení, a že odvolací soud zamítnutím její žaloby dal najevo, že její žalobě nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, tedy ani z titulu odpovědnosti za škodu, ani z titulu bezdůvodného obohacení. Podle dovolatelky se žalovaná bezdůvodně obohatila tím, že převzala měď, která byla v době převzetí ve vlastnictví společnosti RRM. Žalovaná proto byla povinna vydat měď tomu, na jehož úkor se bezdůvodně obohatila, tedy nyní žalobkyni jakožto právní nástupkyni společnosti RRM. Vzhledem k tomu, že žalovaná měď již prodala, nemůže ji vydat a je povinna poskytnout peněžitou náhradu podle §458 odst. 1 obč. zák. ve výši odpovídající hodnotě ukradené mědi. Dovolatelka také polemizovala s argumentací odvolacího soudu v jeho dřívějších zrušovacích rozhodnutích v této věci a poukázala také ústavněprávní rozměr jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně na právo vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod a na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k bezdůvodnému obohacení a k nabytí od nevlastníka podle §446 obch. zák. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a žalované uloží povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, ani důvodné. Obě dovolací otázky podle jejího názoru totiž vychází z předpokladu, že vlastník byl svého vlastnického práva zbaven a že dovolatelka je právní nástupkyní vlastníka. Žalovaná uvedla, že dovolatelka nikdy do postavení vlastníka nevstoupila a rozhodnutí odvolacího soudu proto ani nevychází z toho, že by žalobkyně kdy byla v postavení osoby, která by mohla podat žalobu na vydání věci. Žalovaná v tomto ohledu rovněž odkázala na podobný závěr Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016. Podle žalované tak dovolatelka své dovolací otázky staví na nesprávném podkladu a jako takové nemohou založit přípustnost dovolání. Žalovaná uvedla, že odvolací soud sice stále neřešil některé otázky, které zůstavají mezi stranami sporné, ovšem podle ní výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu představuje dostatečný důvod k zamítnutí žaloby žalobkyně. Žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání (viz níže).
Dovolatelka svoji první otázku vztahující se k posuzování příčinné souvislosti jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu postavila na předpokladu, že je právní nástupkyní společnosti RRM Metallhandel GmbH (dále také „RRM“), která byla vlastníkem odcizené mědi. I veškerá další argumentace dovolatelky k této otázce vycházela z toho, že je právní nástupkyní poškozené společnosti RRM. Ze zjištěného skutkového stavu ovšem nevyplývá, že by dovolatelka (žalobkyně) byla právní nástupkyní společnosti RRM jakožto vlastníka odcizené mědi. Naopak ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že na žalobkyni přešel pouze nárok na náhradu vyplaceného pojistného plnění, který jakožto pojistitel společnosti Silingen vyplatila pojišťovně Allianz, která plnila na základě pojistné smlouvy společnosti RRM a měla tak regresní nárok vůči společnosti Silingen, resp. vůči žalobkyni jako pojistiteli společnosti Silingen. Dovolatelčina první otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť při její formulaci dovolatelka vycházela z toho, že je právní nástupkyní vlastníka odcizené mědi, což nebylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno. Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Argumentace dovolatelky k vydání věci a případné náhradě za věc, kterou nelze vydat, pak není vzhledem k výše uvedenému relevantní, neboť dovolatelka při ní vychází z vlastních skutkových tvrzení, nikoli ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Dovolací soud připomíná, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že jestliže dovolatelka u první otázky požadovala změnu dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně změnu závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, neuvedla relevantní důvody pro změnu dosavadní rozhodovací praxe vztahující se k posuzování příčinné souvislosti u vzniku odpovědnosti za škodu. Její argumenty pro změnu právního závěru vyjádřeného v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu totiž také vycházely z dovolatelčiných vlastních skutkových tvrzení odlišných od zjištěného skutkového stavu.
Druhá otázka rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť i při její formulaci dovolatelka vycházela z vlastních skutkových tvrzení odlišných od skutkového stavu zjištěného v řízení. I tuto otázku totiž dovolatelka postavila na předpokladu, že je právní nástupkyní společnosti RRM, která byla vlastníkem odcizené mědi. Pro tuto otázku proto rovněž platí výše uvedený odkaz na závěr judikatury vztahující se k nepřípustnosti dovolání v případě námitky nesprávného právního posouzení věci založené na vlastních skutkových tvrzeních dovolatelky. Ze stejného důvodu je irelevantní také odkaz dovolatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se bezdůvodného obohacení. Nadto je na místě uvést, že druhou otázkou dovolatelky vztahující se k posouzení bezdůvodného obohacení se odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval a na jejím řešení proto napadené rozhodnutí nespočívá.
Z výše uvedeného vyplývá, že zádná z otázek formulovaných dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka uvedené otázky a argumentaci k nim postavila na vlastním skutkovém tvrzení odlišném od skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů (viz již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu