ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2109.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2109/2019-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Obaly Adamec a.s. , se sídlem Pavlovova 3073/36, 700 30 Ostrava, IČO 27820611, zastoupené Mgr. Pavlem Otipkou, advokátem se sídlem Poštovní 1794/17, 702 00 Ostrava, proti žalovanému J. C. , podnikateli se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Opatrným, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 293, 272 01 Kladno, o zaplacení částek 3 520 923,99 Kč s příslušenstvím, 3 564,24 Kč, 3 054,76 Kč a 221,32 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 57/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 21 Co 166/2018-534, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 21 Co 166/2018-534, výrokem I. potvrdil výrok I a III. rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2017, č. j. 18 C 57/2014-435, jenž výrokem I. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 3 153 550,21 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 564, 24 Kč a ve výši 221,32 Kč a částku 1 200 Kč, jako úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a kdy výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok II. soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení co do částky 366 803,69 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 054,74 Kč nebyl odvoláním napaden, proto nebyl odvolacím soudem přezkoumáván.
Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že všechny zakázky podle uzavřených smluv o dílo, jejichž zaplacení je předmětem tohoto řízení, byly žalobkyní vyrobeny, žalovanému dodány společně s doručením faktur vydaných žalobkyní a že žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni sjednané ceny dodaného zboží. Žalovaný ale tak v plném rozsahu neučinil a plnil před podáním žaloby jen částečně. Svoji obranu proti žalobě založil žalovaný na tvrzení, že uplatněné pohledávky žalobkyně zanikly započtením proti pohledávkám žalovaného vůči žalobkyni, případně jejich částečnou úhradou správci daně.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že z dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 31. 12. 2013, kterou žalovaný předložil k důkazu, vyplynulo, že na základě dohody účastníků došlo k vzájemnému započtení pohledávek (vzniklých převážně v roce 2013) v celkové výši 1 577 074 Kč, a že tyto platby, včetně plateb správci daně na základě různých exekučních příkazů, nebyly mezi účastníky sporné a provedené platby žalobkyně promítla do částečného zpětvzetí žaloby. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný vůbec neunesl břemeno tvrzení o svých pohledávkách, které měl mít za žalobkyní. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že v jednostranném započtení, které měl žalovaný podle svého tvrzení učinit listinou ze dne 2. 5. 2014, je jeho pohledávka nejistou nebo neurčitou, a to s ohledem na ustanovení §1987 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně neztotožnil, a to s ohledem na to, že žalovaný vůbec neunesl břemeno tvrzení o svých pohledávkách, které měl mít za žalobkyní. Odvolací soud uvedený závěr soudu prvního stupně považoval za předčasný. Za procesní situace, kdy nebyla pohledávka žalovaným vůbec specifikována, resp. kdy k její existenci chyběla potřebná tvrzení, nebylo totiž možno učinit relevantní závěr o nejisté nebo neurčité pohledávce. Dovolával-li se žalovaný svých návrhů učiněných v jeho podání ze dne 11. 10. 2016 s tím, že bylo dodáno ve lhůtě určené soudem prvního stupně při ústním jednání dne 6. 10. 2016, tak odvolací soud této jeho argumentaci nepřisvědčil, když v tomto podání žalovaný pouze velice obsáhle popisoval toliko předchozí obchodní spolupráci účastníků, k níž navrhoval nejrůznější důkazy, ale již v uvedeném podání neuvedl to podstatné, co mu bylo uloženo soudem prvního stupně při uvedeném ústním jednání ohledně prokázání jeho tvrzení o započtení pohledávek, tj. aby doplnil tvrzení a označil důkazy ke svému tvrzení o započtení vzájemných pohledávek a doložil důvod a výši svých započítávaných pohledávek za žalobkyní. Odvolací soud neshledal nesprávnost v postupu soudu prvního stupně, který neprovedl dokazování určitými navrženými důkazy, neboť podle §120 odst. 1 o. s. ř. není soud prvního stupně povinen provést všechny navržené důkazy. Soud prvního stupně přitom ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil, proč některé navržené důkazy neprovedl. Předložil-li žalovaný další doplnění skutkových tvrzení až dne 10. 1. 2017 a spolu s tím i listinné důkazy, soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže uzavřel, že vzhledem k tomu, že toto doplnění bylo učiněno po koncentraci řízení (a po marném uplynutí poskytnuté lhůty), tak již k novým skutečnostem a důkazům s ohledem na ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. nemohl přihlížet. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), konkrétně od rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3787/2011 a 23 Cdo 2942/2009, řešících otázku započtení proti pohledávce uplatněné žalobou v rámci obrany žalovaného proti žalobě. Z uvedené judikatury dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu, jestliže potvrdil správnost postupu soudu prvního stupně, který podle dovolatele neodůvodněně zamítl návrhy na dokazování, a v řízení o odvolání se odvolací soud vůbec nezabýval vznesenou námitkou započtení. Odůvodnění odmítnutí provedení některých navržených důkazů považuje dovolatel za nedostatečné. Toto pochybení soudu prvního stupně a následně i odvolacího soudu, který pochybení soudu prvního stupně nenapravil, podle dovolatele vedlo k přijetí nesprávného závěru, že pohledávky žalovaného za žalobkyní jsou neexistující, a to přesto, že k nim dokazování nebylo nejen provedeno, ale ani připuštěno. Dovolatel poukazuje na to, že existence pohledávek žalovaného vůči žalobkyni, které byly předmětem započtení, byla prokázána před finančním úřadem. Za opomenutý a zásadní důkaz považuje dovolatel doklad o zavedeném postupu vypořádání pohledávek závazků stran sporu v předchozím období a doklady o vypořádání rozhodnutí o zastavení exekuce Finančním úřadem v Ostravě. Soudy tyto důkazy, které by pravdivost skutkových tvrzení žalovaného o započtení pohledávek prokázaly, však ignorovaly s odkazem na nesplnění povinnosti tvrzení o započtení pohledávek, aniž by odůvodnily, jak nad rámec již tvrzených skutků a předložených listinných důkazů by mělo být započtení prokázáno. Podle dovolatele se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nezabýval a nevyrovnal s tím, proč je započtení pohledávek dovolatele neplatné a neurčité, proč je tvrzení žalovaného odmítáno, resp. nepřipuštěno jako jeho obrana proti žalobě na úhradu již započtených pohledávek, tedy uhrazených. Dovolatel namítá, že odvolací soud umožnil zneužití práva s odkazem na údajné neunesení důkazního břemene žalovaným a zcela uvěřil tvrzením žalobkyně, založených na tom, že její pohledávky existují, jestliže byly žalovaným potvrzeny jako započtené. Dovolatel je tedy přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nebylo možno dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelem poukazované judikatury. Soudy v přezkoumávané věci vyšly ze závěru, že žalovaný neprokázal jednostranný zápočet, nedoplnil svá tvrzení a neoznačil rozhodné důkazy k započtení vzájemných pohledávek, nedoložil důvod a ani výši pohledávek, které měly být předmětem zápočtu. V poukazovaném rozsudku ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, avšak Nejvyšší soud neřešil otázku unesení břemene tvrzení a důkazního břemene, ale řešil otázku předpokladů zániku závazku započtením a požadavky na obsah jednostranného právního úkonu směřujícího k započtení pohledávky. V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, pak Nejvyšší soud řešil otázku vznesené námitky započtení uplatněné v odvolacím řízení, nebyla v něm tedy též řešena procesní otázka unesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Uvedená judikatura Nejvyššího soudu se netýká otázky řešené odvolacím soudem, resp. závěru soudu, že žalovaný přes výzvu soudu nedoplnil tvrzení a nepředložil důkazy o zániku pohledávky jednostranným zápočtem. Dovolatel svými námitkami ve skutečnosti namítá vadu řízení, která má spočívat v tom, že soudy odmítly listinné důkazy, které žalovaný předložil, což se však z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu nepodává. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud shledal, že soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy navržené žalovaným, avšak dospěl k závěru, že soud prvního stupně v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. vysvětlil, proč tyto důkazy neprovedl. Navíc k případné procesní otázce tvrzené vady řízení dovolatel ani žádnou přípustnost dovolání nevymezil.
Namítá-li žalovaný v dovolání, že byl postupem soudu zkrácen na svých právech, směřuje jeho námitka opět do vad řízení, nezahrnuje však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Taková námitka ovšem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného procesního pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 275/2014 – veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
Není-li tedy dovolání žalovaného podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K návrhu žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu