ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2138.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2138/2019-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem náměstí Kinských 76/7, 150 00 Praha 5, proti žalované H. K. , podnikatelce se sídlem XY, IČO XY zastoupené JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D. advokátem se sídlem Baškirská 1404/1, 101 00 Praha 10, o zaplacení 127 759 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 329/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 21 Co 308/2017-249, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 21 Co 308/2017-249, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 1. 2016, č. j. 4 C 329/2013-135, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 127 759 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši a za dobu specifikovanou ve výroku I., a jímž bylo rozhodnuto náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobkyní uplatněném nároku na vrácení části provizí vyplacených žalované z ukončeného smluvního vztahu, který byl založen smlouvou o výhradním zastoupení ze dne 1. 4. 2003 (dále jen „smlouva“). Žalovaná se proti žalobě bránila námitkou, že je nemožné, aby se mohla platně zříci nároku, který by měl vzniknout teprve v budoucnu – po ukončení výhradního zastoupení, a vznesla též kompenzační námitku, když proti žalobou uplatněné pohledávce započetla část svého nároku na odškodné ve výši odpovídající žalované částce.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná se v čl. VI. odst. 2 smlouvy mimo jiné zavázala k tomu, že je povinna se řídit vnitropodnikovými normami a v čl. X smlouvy prohlásila, že se seznámila se způsobem stanovení provizí, jejich výší a strukturou a vzala na vědomí, že tyto záležitosti jsou upraveny příslušnou vnitropodnikovou normou, která je k nahlédnutí na každé organizační složce a zpřístupněna v elektronické podobě v počítačové síti žalobkyně, a současně vzala na vědomí právo žalobkyně sazby provizí měnit v souladu s obchodní politikou. Vnitropodniková směrnice č. 3114 žalobkyně upravovala parametry pro výplatu provizí, ale i pro jejich vrácení v souvislosti s ukončením sjednaných pojistných smluv v závislosti na době ukončení, resp. tzv. storna pojištění (v 1. roce od počátku pojištění – žádná provize, v 2. roce 20 % provize, v 3. roce 40 % provize a po 3. roce 100% provize). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně má nárok na vrácení části provizí s ohledem na ukončení spolupráce mezi účastníky dohodou dnem 30. 11. 2010. Pokud se žalovaná v dohodě o ukončení smlouvy výslovně zřekla nároku na odškodnění, nejednalo se podle závěru odvolacího soudu o absolutně neplatný právní úkon, jak se žalovaná snaží dovozovat, neboť toto ujednání není nepřípustným vzdáním se práv, jež mohou teprve v budoucnosti vzniknout. Odvolací soud vzal z dokazování před soudem prvního stupně za prokázané, že části vyplacených provizí, které je žalovaná povinna ve smyslu čl. VI. odst. 2 a čl. X. smlouvy a směrnice č. 3114 žalobkyni vrátit, činí celkem 127 759 Kč, a to s ohledem na data počátku a ukončení konkrétně uvedených pojistných smluv klientů, a od toho se odvíjející se procentní podíl provize v závislosti na ukončení pojistné smlouvy od počátku pojištění. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení se zaplacením požadované částky, soud uzavřel, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit uvedenou částku společně se zákonnými úroky z prodlení. Odvolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu odmítl dovolací námitku žalované, že by jí byla odňata možnost jednat před soudem. Žalovaná byla, pokud jde o námitku započtení, vznesenou žalovanou, na jednání konaném dne 12. 11. 2015 vyzvána podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby v určené lhůtě doplnila skutková tvrzení týkající se vyplacených či dobíhajících provizí u jednotlivých smluv a označila rozhodné důkazy s ohledem na uplatněnou námitku započtení. Vzhledem k tomu, že ani po výzvě soudu nebylo doplnění skutkových tvrzení žalované úplné, nařídil soud prvního stupně další jednání na 7. 1. 2016 a poté přeodročil na 25. 1. 2016. Žalovaná ani její právní zástupce se k nařízenému jednání nedostavili, aniž by soudu prvního stupně byla sdělena omluva či žádost o další odročení. Odvolací soud neshledal nesprávnost v postupu soudu prvního stupně, byla-li věc za dané situace projednána a rozhodnuta podle §101 odst. 3 o. s. ř. za nepřítomnosti žalované, jejího právního zástupce a vedlejšího účastníka na straně žalované. Za dané procesní situace proto podle závěru odvolacího soudu nepřicházel do úvahy postup soudu prvního stupně podle §118a o. s. ř. ani podle §119a o. s. ř. Žalovaná tím, že se nedostavila, resp. Ani její právní zástupce, k odročenému jednání, zbavila se žalovaná možnosti být poučena podle cit. zákonných ustanovení, která zakotvují princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Odvolací soud proto považoval závěry soudu prvního stupně o neunesení břemene tvrzení žalované k vznesené námitce započtení za správné a potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které následně doplnila. V původně podaném dovolání pouze obecně vymezila všechny důvody přípustnosti dovolání uvedené v §237 o. s. ř., když jeho znění citovala. V doplnění dovolání uvedla, že podle jejího názoru odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázky, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně že dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Jakožto první předestřela otázku, zda se účastník právních vztahů může zříci práv, která vzniknou teprve v budoucnu. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle ust. §574 odst. 2 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) může nastat jen ohledně těch práv (budoucích nároků), která vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popřípadě jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně. V doplnění dovolání upřesnila druhou otázku, jejíž formulace v prvně podaném dovolání nedávala smysl, a to tak: „Zda může při uzavírání smluvního vztahu účastník právních vztahů odkázat na obchodní podmínky a učinit je tak platnou součástí ujednání“. V doplnění dovolání ještě formulovala třetí otázku: „Zda může v případě informačního deficitu jednoho účastníka odepřít břemeno tvrzení a důkazní břemeno přenést na protistranu sporu“. Dovolatelka popisuje, jak vznesla kompenzační námitku, nesouhlasí se závěry obou soudů, které její započtení nezohlednily. Namítá, že ukončením smlouvy s žalobkyní pozbyla přístup do její počítačové sítě a záznamů, čímž zdůvodňuje, že nemohla doložit určité skutečnosti. Namítá, že soudy obou stupňů zcela nekriticky převzaly za prokázanou součást smlouvy listinu označenou jako směrnice č. 3114, přestože žalobkyně neprokázala, že by se obsah této listiny stal součástí smluvního vztahu mezi účastníky. Odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1098/2012, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení §273 obch. zák. upravuje možnost stran určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky při uzavření smlouvy, neupravuje však předpoklady pro změnu práv a povinností účastníků smlouvy změnou obchodních podmínek. Dovolatelka dovozuje, že pokud je jednostranně oznámena změna obchodních podmínek, na které smlouva odkazuje, není to platný úkon, v jehož důsledku by došlo ke změně smlouvy. Nevyhradí-li si proto účastníci ve smlouvě nebo obchodních podmínkách, které jsou její součástí, zvláštní způsob změny obchodních podmínek (např. prostým doručením druhé straně), řídí se předpoklady pro jejich změnu zákonnou úpravou pro změnu obsahu smlouvy samotné. Dovolatelka nesouhlasí s právním hodnocením provedených důkazů a poukazuje na to, že u jiných pojišťoven mají obchodní zástupci i po ukončení obchodního zastoupení nárok na vyplacení provizí za získané klienty pojistných smluv. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tím, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, při řešení otázky, zda se účastník právních vztahů může zříci práv, která vzniknou teprve v budoucnu. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od uvedeného rozhodnutí, jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že v dané věci se nejedná o nároky vzniklé v budoucnu, ale jedná se o nároky, které vznikly před ukončením smluvního vztahu, tedy za trvání smlouvy, když navíc se žalovaná v dohodě ze dne 30. 11. 2010, kterou byla ukončena smlouva o výhradním obchodním zastoupení, výslovně zřekla nároku na odškodnění. Pro řešení uvedené otázky nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť uvedené rozhodnutí nedopadá na řešení otázky, kterou posuzoval odvolací soud, tj. uplatněný nárok na vrácení části provizí vyplacených žalované z ukončeného smluvního vztahu. Odvolací soud neposuzoval žádný nárok žalované, který by měl vzniknout v budoucnu, ale nárok na vrácení finanční částky, na níž žalovaná podle pravidel daných smluvním vztahem, který byl posléze dohodou smluvních stran ukončen, ztratila nárok.
Z obsahu doplnění dovolání je možno dovodit, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dále v tom, že odvolací soud se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu přijatých v rozsudku ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1098/2012, při řešení otázky, zda může při uzavírání smluvního vztahu účastník právních vztahů odkázat na obchodní podmínky a učinit je tak platnou součástí ujednání. Zároveň má za to, že tato otázka je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou uvedené citované rozhodnutí na otázku řešenou odvolacím soudem v dané věci rovněž nedopadá. V poukazovaném rozhodnutí byla řešena jiná skutková situace, na základě níž Nejvyšší soud řešil otázku změny obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy. Ze skutkových zjištění v posuzované věci se však nepodává, že by byly měněny podmínky pro výplatu a vrácení provize, jak bylo stanoveno ve Vnitropodnikové směrnici žalobkyně č. 3114, upravující parametry pro výplatu provizí a pro jejich vrácení v souvislosti s ukončením sjednaných pojistných smluv v závislosti na době ukončení, resp. tzv. storna pojištění, kdy v 1. roce ukončení pojištění od počátku pojištění nenáleží žádná provize, v 2. roce ukončení pojištění 20 % provize, ve 3. roce ukončení 40 % provize a po 3. roce trvání pojištění 100% provize. Nespočívá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky řešené v poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemůže dovolatelkou formulovaná otázka založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz , že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.
Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů zcela nekriticky převzaly za prokázanou součást smlouvy listinu označenou jako Vnitropodniková směrnice č. 3114, přestože žalobkyně neprokázala, že by se obsah této listiny stal součástí smluvního vztahu mezi účastníky, její námitka směřuje do skutkových zjištění obou soudů učiněných z čl. VI. odst. 2 a čl. X. smlouvy, z nichž vyplývá, že žalovaná je povinna řídit se vnitropodnikovými normami žalobkyně, a že žalovaná prohlásila, že se seznámila se způsobem stanovení provizí, které upravuje příslušná směrnice. Je třeba konstatovat, že námitky dovolatelky ke skutkovým zjištěním soudu a k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Námitky dovolatelky směřující do skutkových závěrů odvolacího soudu, hodnocení důkazů tedy neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř.
Namítá-li dále žalovaná, že odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně vznesené námitky započtení, je třeba připomenout, že z rozhodnutí odvolacího soud vyplývá, že žalovaná ani přes výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení nespecifikovala a nepředložila důkazy o svých tvrzených pohledávkách. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by soudy postupovaly v rozporu s dovolatelkou uváděným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, a ani usnesením ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 a veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz .
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu