ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2212.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2212/2019-142
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dentavia Group s.r.o. , se sídlem Slovanská 1362/160, Východní Předměstí, 326 00 Plzeň, IČO 03607291, zastoupené Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem Hluboká 1336/55, 326 00 Plzeň, proti žalované dentavia s.r.o. , se sídlem 2. května 3646, 760 01 Zlín, IČO 29317932, zastoupené Mgr. Davidem Běhalem, advokátem, se sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, 760 01 Zlín, o ochraně před jednáním nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 21/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 147/2018-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Davida Běhala, advokáta, se sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, 760 01 Zlín.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Cmo 147/2018-118, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 7. 2018, č. j. 17 Cm 21/2015-60, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2018, č. j. 17 Cm 21/2015-89, kterým byla zamítnuta žaloba s žádostí, aby žalované byla uložena povinnost změnit svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala jméno „dentavia“ a podat návrh na zápis této změny do obchodního rejstříku, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně, které považoval za zcela správné, výstižné a natolik podrobné, že pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal. Doplnil pouze, že za nadbytečné považuje, že se soud prvního stupně zabýval i existencí ochranné známky a ochrany obchodní firmy jako jednoho z průmyslových práv, když žalobkyně uplatněný nárok nedovozovala ani od zapsané ochranné známky a ani nepožadovala ochranu své obchodní firmy jako jednoho z tzv. průmyslových práv, ale výslovně se domáhala práv z jí tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalované. Odvolací soud se dále vypořádal s námitkami odvolatelky ohledně nedostatečného poučení a neúplného zjištění skutkového stavu věci neprovedením navržených důkazů.
Odvolací se soudem se ztotožnil se soude prvního stupně v závěru, že má-li vytýkané jednání naplnit zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže podle §47 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), žalobkyní tvrzenou zaměnitelnost firem soutěžitelů (žalobkyně a žalované) obsahující v názvu slovo „dentavia“, muselo by být prokázáno, že jednáním žalované byla naplněna generální klauzule nekalé soutěže podle z §44 odst. 1 obch. zák., a to kumulativně, prokázáním existence všech třech jejích zákonných podmínek, tj., že se jedná o jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Soudy vzaly za prokázané, že byla naplněna první podmínka generální klauzule, neboť obě účastnice jsou podnikatelkami zabývající se lékařskou péčí v oboru stomatologie, střetávají se tedy na stejném trhu podnikání. Porušení dobrých mravů soutěže vytýkaným jednání žalované však soudy nevzaly za prokázané. Vyšly ze zjištění, že žalovaná byla do obchodního rejstříku zapsána obchodní firmou „dentavia s. r. o.“ přibližně dva roky předtím, než došlo k zápisu obchodní firmy žalobkyně, a v době, kdy byla žalovaná do obchodního rejstříku zapsána pod uvedenou obchodní firmou, žádný jiný podnikatel se zaměnitelnou obchodní firmou obsahující označení „dentavia“ zapsán ve veřejných rejstřících nebyl. Ani z žádných provedených důkazů nebylo prokázáno, že by jednatel a společník žalobkyně P. V., jako podnikající fyzická osoba, si ke svému jménu a příjmení v souladu se zákonnou úpravou připojil a používal dodatek odlišující ho od jiného podnikatele, tj. dodatek „dentavia“. Z Výpisu z registru zdravotnických zařízení soud prvního stupně pouze zjistil, že označení „dentavia“ se vztahovalo ke stomatologické ordinaci jako takové, ale nikoliv k podnikající fyzické osobě – P. V. Soudy dovodily, že žalovaná se tak svým jednáním nedopustila žádného porušení dobrých mravů soutěže, a to ani z faktu, jak dovozovala žalobkyně, že si žalovaná tzv. neprovedla rešerši slova „dentavia“ a nezjistila, že od roku 2007 tímto slovem označuje V. svoji stomatologickou ordinaci. Soudy s ohledem na uvedené dovodily, že zápis žalované do obchodního rejstříku nebyl v době jeho realizace protiprávní, a jestliže žalobkyně tvrdila příznačnost označení „dentavia“ pro V., pak při aplikaci zásady vnímání tzv. průměrného spotřebitele bylo třeba přisvědčit obraně žalované, že pacienti žalované z regionu Zlínska neměli důvod zaměnit si žalovanou s žalobkyní ani z údajů zveřejněných ve vyhledávačích Google, Seznam a Bing či spojit si tyto subjekty jako subjekty z hlediska shodného podnikání za vzájemně provázané, a to nejen s přihlédnutím k odlišnému regionu, ve kterém žalovaná oproti žalobkyni služby poskytovala, ale i rozdílnému rozsahu poskytovaných služeb. Navíc výsledky z uvedených vyhledávačů byly zachyceny v prosinci roku 2015, tj. v době, kdy již byla žalovaná zapsána v obchodním rejstříku déle než dva roky. Oba soudy proto shodně uzavřely, že žalovaná s ohledem na konkrétní okolnosti sporu nejednala v rozporu s dobrými mravy, nemohlo být tedy naplněno porušení generální klauzule nekalé soutěže vyplývající z §44 odst. 1 obch. zák., a proto nemohla být naplněna ani žádná ze zvláštních skutkových postat nekalé soutěže, tj. ani žalobkyní tvrzená zaměnitelnost firem soutěžitelů ve smyslu §47 obch. zák., pojednávající o vyvolání nebezpečí záměny. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a zároveň na aplikaci procesního práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka předestřela otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to, jaká všechna označení podnikatele jsou chráněna proti nebezpečí záměny ve smyslu ochrany podle §47 obch. zák. a otázku rozsahu zkoumání porušení dobrých mravů soutěže při vyvolání nebezpečí záměny, aneb zda je vyvolání nebezpečí záměny bez dalšího v rozporu s dobrými mravy soutěže anebo nikoliv a je nezbytné porušení dobrých mravů zkoumat v tomto případě zvlášť. Otázku následně vymezila tak, zda ochranu podle ustanovení §47 písm. a) a b) obch. zák. požívá pouze obchodní firma či název osoby, jsou-li zapsané v obchodním rejstříku, nebo obchodní firma či název osoby, jsou-li zapsané i v jiném rejstříku či seznamu (zde např. registr zdravotnických zařízení), anebo jakékoli označení podniku bez ohledu na formální registraci, je-li pro podnikatele příznačné a zaužívané. Podle dovolatelky oba soudy věc posoudily nesprávně, jestliže dovodily, že ochranu před vyvoláním nebezpečí záměny užitím existujícího označení jiného soutěžitele má jen takový podnikatel, který je zapsán v obchodním rejstříku a ostatním soutěžitelům tuto ochranu a priori upírají. Má za to, že účelem předmětného zákonného ustanovení je poskytovat ochranu jakémukoli po právu užívanému označení podnikatele bez ohledu na jeho formální registraci. Dovolatelka je názoru, že dojde-li skutečně k vyvolání nebezpečí záměny ohledně označení podnikatele, pak je takové jednání v rozporu s dobrými mravy soutěžitele bez dalšího. Dovolatelka dále předkládá Nejvyššímu soudu k vyřešení otázku, zda v případě, kdy se vyvolání nebezpečí záměny týká samotného označení soutěžitele, je vyvolání nebezpečí takové záměny v rozporu s dobrými mravy soutěže již ze své podstaty a není proto porušení dobrých mravů soutěže, jakožto jednoho z dílčích předpokladů obecné klauzule §44 obch. zák., již potřeba zkoumat a prokazovat jako další samostatnou kategorii anebo nikoli.
Dovolatelka dále namítala, že v dané věci byla řešena věcná příslušnost soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, v důsledku čehož ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud a řízení tak bylo zatíženo vadou. Namítá, že odvolací soud rozhodl dne 17. 4. 2018 že věc má projednat Krajský soud v Brně, to je v době, kdy již bylo vydáno cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého má rozhodovat ve vymezených věcech, mezi něž spadá i projednávaná věc, Městský soud Praze ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. Podle dovolatelky je řízení zatíženo i dalšími vadami, spočívající v nedostatečném poučení žalobkyně o doplnění potřebných tvrzení a doložení rozhodujících důkazů, v neúplném dokazování a nedostatečném odůvodnění rozsudku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolatelkou položená hmotněprávní otázka byla již Nejvyšším soudem vyřešena mimo jiné v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3375/2015 a problematiku předestřené otázky řešil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2880/12. V rozhodovací praxi soudů je podle žalované ustálený právní názor na řešení této otázky, kdy ustanovení §44 obch. zák. je obecnou generální klauzulí nekalé soutěže a zásadním vodítkem pro kvalifikaci jednání v hospodářské soutěži jako nekalého. Žalobkyně zdůraznila, že bez ohledu na to, zda jednání naplňuje některou ze zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže, se nikdy nejedná o jednání nekalosoutěžní, pokud nenaplňuje mimo jiné znak, že je v rozporu s dobrými mravy. V daném případě nelze naplnit zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže, a to vyvolání nebezpečí záměny, neboť žalovaná s ohledem na skutková zjištění soudu nejednala v rozporu s dobrými mravy, jak oba soudy správně dovodily. K námitce dovolatelky, že ve věci jednal věcně nepříslušný soud, žalovaná odkazem na ustanovení §9 odst. 2 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uvedla, že tuto námitku nepovažuje za důvodnou, neboť má za to že rozhodoval Krajský soud v Brně, jako věcně a místně příslušný soud.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud vyšel z obsahu dovolání, z něhož vyplývá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda označení provozovny podnikatele, jakožto fyzické osoby, ve vztahu ke kmeni obchodní firmy může naplňovat znaky skutkové podstaty nebezpečí záměny. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro řešení této otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné a dále posuzoval důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud vyšel nejprve z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž při posuzování konkrétních jednání jako jednání nekalé soutěže je vždy nutné dodržovat stanovený postup – v první řadě se soud musí detailně zabývat otázkou naplnění základních podmínek nekalé soutěže podle generální klauzule – §44 odst. 1 obch. zák. a až následně,
lze-li určité jednání považovat podle generální klauzule za nekalosoutěžní, zkoumat naplnění podmínek zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže, pojmenované skutkové podstaty upravené v §45 až 52 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 96/2008 nebo rozsudek ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, veřejnosti dostupný na www.nsoud .cz a též např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 726/2006 nebo ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2307/2010, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Oba soudy správně nejprve posuzovaly, zda jednání žalované naplňuje podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. Ze shodných skutkových zjištění a závěrů obou soudů, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, vyplynulo, že obě účastnice jsou podnikatelkami zabývající se lékařskou péčí v oboru stomatologie, střetávají se na shodném trhu podnikání, byť jejich sídla jsou v rozdílných regionech, značně od sebe vzdálených. Oba soudy správně dovodily, že je naplněna první podmínka generální klauzule nekalé soutěže, tj. že jednání žalované bylo jednáním v hospodářské soutěži. Při zkoumání naplnění druhé podmínky generální klauzule nekalé soutěže – porušení dobrých mravů soutěže, vytýkané žalované, vyšly oba soudy ze zjištění, že žalovaná byla do obchodního rejstříku zapsána obchodní firmou „dentavia s. r. o.“ přibližně dva roky předtím, než došlo k zápisu obchodní firmy žalobkyně. V době, kdy byla žalovaná do obchodního rejstříku zapsána pod uvedenou obchodní firmou, žádný jiný podnikatel se zaměnitelnou obchodní firmou obsahující označení „dentavia“ zapsán ve veřejných rejstřících nebyl a ani z žádných provedených důkazů nebylo podle skutkových závěrů obou soudů prokázáno, že by jednatel a společník žalobkyně P. V., jako podnikající fyzická osoba, si ke svému jménu a příjmení v souladu se zákonnou úpravou připojil a používal dodatek odlišující ho od jiného podnikatele, tj. dodatek „dentavia“. Z Výpisu z registru zdravotnických zařízení bylo pouze zjištěno, že označení „dentavia“ se vztahovalo ke stomatologické ordinaci jako takové, ale nikoliv k podnikateli P. V., jako fyzické osobě, později jednateli a společníku žalobkyně. Podle skutkových závěrů soudů nebylo prokázáno, že by označení „dentavia“ bylo v souvislosti s podnikáním P. V. zaužívané. Správný je tedy závěr odvolacího soudu, že nebyla naplněna druhá z podmínek generální klauzule nekalé soutěže, tj. že by jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže. Nezkoumala-li žalovaná při zapsání firmy dentavia, s. r. o., zda podnikající fyzická osoba používá v obchodním styku pro označení ordinace slovo „dentavia“, nelze dovodit, že by tím žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Pokud dovolatelka staví položenou hmotněprávní otázku na tom, že pojem „dentavia“ byl pro žalobkyni příznačný a zaužíváný, pak je třeba konstatovat, že otázku staví na jiném skutkovém základě, neboť soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její společník V. používal při svém podnikání, jakožto fyzická osoba, dodatek „dentavia“, že by toto označení v souvislosti s jeho podnikáním bylo zaužívané.
Není-li tedy naplněna jedna z podmínek nekalé soutěže generální klauzule ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák., kdy pro naplnění závěru o nekalé soutěži je třeba splnění všech třech podmínek nekalé soutěže kumulativně, je správný závěr odvolacího soudu, že žalovanou nebylo naplněno porušení generální klauzule nekalé soutěže vyplývající z §44 odst. 1 obch. zák. Přesto se soudy navíc zabývaly další poslední třetí podmínkou naplnění nekalé soutěže, zda jednání žalované bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. S ohledem na skutková zjištění v dané věci však dospěly k závěru, že při aplikaci zásady vnímání tzv. průměrného spotřebitele bylo třeba přisvědčit obraně žalované, že pacienti žalované z regionu Zlínska ani z údajů zveřejněných ve vyhledávačích Google, Seznam a Bing neměli důvod zaměnit si žalovanou s žalobkyní či spojit si tyto subjekty jako subjekty z hlediska shodného podnikání vzájemně provázané, a to nejen s přihlédnutím k regionu, ve kterém žalovaná oproti žalobkyni služby poskytovala, ale i k rozsahu poskytovaných služeb. Jestliže žalobkyně neprokázala, že by jméno jejího společníka – fyzické osoby v souvislosti s jeho podnikáním bylo zaužíváno, je správný právní závěr odvolacího soudu, že z pohledu průměrného spotřebitele nebyl důvod zaměnit si žalovanou s žalobkyní. Nebylo tedy naplněno porušení generální klauzule nekalé soutěže žalovanou, vyplývající z §44 odst. 1 obch. zák., a ani zvláštní skutková podstata nekalé soutěže, žalobkyní tvrzená zaměnitelnost firem soutěžitelů ve smyslu §47 obch. zák. o vyvolání nebezpečí záměny.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto uzavřel, že namítaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř. nebyl při řešení uvedené hmotněprávní otázky naplněn.
Zpochybňuje-li dovolatelka věcnou příslušnost soudu Krajského soudu v Brně, zřejmě přehlédla, že o věcné příslušnosti Krajského soudu v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne17. 4. 2018, č. j. Ncp 113/2018-40, které nabylo právní moci, přičemž příslušnost, jež byla určena pravomocným rozhodnutím soudu, již není možné přezkoumávat (srov. ustanovení §11 odst. 1 v návaznosti na ustanovení §104a odst. 2 a 7 o. s. ř. a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2694/2011, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ). Zároveň je třeba připomenout, že odvolací soud se otázkou určení věcné příslušnosti soudů v dané věci nikterak nezabýval, pouze konstatoval, že otázka věcné příslušnosti již byla vyřešena pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, kterou odvolací soud neřešil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013 a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 751/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud neshledal, že by byly důvodné námitky dovolatelky k nedostatečnému poučení žalobkyně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nedostatečnému dokazování neprovedením navržených důkazů, a že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na straně 6 je zřejmé, že odvolací soud se námitkami k poučení žalobkyně ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu a námitkami k neprovedení určitých důkazů správně a podrobně vypořádal. Dovolací soud v postupu odvolacího soudu neshledal žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nedopustil-li se tedy odvolací soud nesprávného právního posouzení hmotněprávní otázky, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 500 Kč §9 odst. 1 a §7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 1 800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu