ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2360.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2360/2019-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Lesy České republiky, s.p. , se sídlem Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové, IČO 42196451, zastoupené Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou KŠD LEGAL advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2, 140 00 Praha 4, proti žalované ČEZ, a. s. , se sídlem Duhová 2/1444, 140 53 Praha 4,, IČO 45274649, o zaplacení
7 054 201 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 136/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 6 Cmo 195/2018-365, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 6 Cmo 195/2018-419, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 44 576 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce KŠD LEGAL advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2, 140 00 Praha 4.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 6 Cmo 195/2018-365, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 6 Cmo 195/2018-419, výrokem I. změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 2. 2018, č. j. 52 Cm 136/2012-327, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 054 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 27. 10. 2012 do zaplacení; výrokem II. uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 705 420 Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 30 Cdo 1225/2011, jestliže změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, což odporuje zásadě předvídatelnosti rozhodnutí. Poukazuje též na to, že překvapivá rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu protiústavní. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil rovněž od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4149/2016, jestliže postupoval procesně tak, že změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně na vyhovující, avšak neprovedl všechny důkazy, které v rámci procesní obrany v řízení před soudem prvního stupně žalovaná navrhovala. Namítá rovněž, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrné, jak odvolací soud hodnotil důkazy žalované, které provedl. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání dále z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při provádění dokazování (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3889/2014 a sp. zn. 1373/2009). Žalovaná napadá způsob dokazování vedeného odvolacím soudem a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Má za to, že nelze tolerovat stav, kdy skutkové závěry odvolacího soudu nejsou založeny na řádně provedeném dokazování a jsou do značné míry projevem libovůle odvolacího soudu. Poukazuje na to, že odvolací soud své skutkové zjištění o tom, že byla způsobena škoda, založil především na tzv. prvotní evidenci žalobkyně, ale z rozsudku odvolacího soudu není patrné, jakou listinu má odvolací soud na mysli, neboť soupisy škod jsou dva, soupis prováděný zaměstnancem žalobkyně a soupis v podobě přílohy ke znaleckému posudku znalce RNDr. Hadaše. Pokud odvolací soud zjistil skutečnosti o existenci všech pěti druhů způsobených škod ze znaleckého posudku znalce Doc. Ing. Pavla Alexandra, CSc., dovolatelka namítá, že tento důkaz odvolací soud řádně neprovedl a žalovaná se k tomuto důkazu nemohla vyjádřit, stejně jako k dalším znaleckým posudkům, a to znalce Linharta pod jejich označením 6/13 a 139/1/12. Dovolatelka namítá též nesprávný postup odvolacího soudu při provádění dokazování ohledně zjišťování okolností porušení povinností v souvislosti se vznikem škody a rozlišení existence jednotlivých druhů škod. Dovolatelka má za to, že bylo porušeno její právo na řádný proces, jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala k dovolání žalované vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť žalovaná sice formálně tvrdí, že napadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale ve skutečnosti pouze polemizuje se skutkovými zjištěními, učiněnými odvolacím soudem na základě provedených důkazů, kritizuje způsob provádění dokazování a námitky směřuje do vad řízení. Žalobkyně považuje postup soudu po procesní stránce za zcela správný a plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Pokud by přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla jeho zamítnutí.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek procesního práva, které se týkají jednak správného procesního postupu soudu v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, a jednak otázek spojených s pravidly poučení účastníka v průběhu řízení, způsobu dokazování a též požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. Na řešení dovolatelkou předestřených procesněprávních otázek ale rozhodnutí odvolacího soudu neleží, tudíž tyto otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tedy neodpovídají námitky dovolatelky k nesprávnému procesnímu postupu soudu při dokazování, k neúplnému dokazování, nedostatku poučení účastníka či náležitému odůvodnění rozhodnutí, tedy námitky směřující do konkrétních vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud dospěl dále k závěru, že ani pro dovolatelkou uvedenou další námitku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., když právní otázku posuzování důkazu zatížil projevem libovůle, není dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Skutečnost, že dovolatelka má jiný právní názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení je podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu