ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2638.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2638/2019-262
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Imperium Reality s.r.o. , se sídlem Nádražní 279, 439 82 Vroutek, IČO 27317455, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92,
269 01 Rakovník, proti žalované JML Trade s.r.o. , se sídlem Hradešínská 1955/28, 101 00 Praha 10, IČO 25489623, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, adokátem se sídlem Jiráskova 614/11, 470 01 Česká Lípa, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 48/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 20 Co 270/2018-223, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 20 Co 270/2018-223, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 20 Co 270/2018-223, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 11. 2017, č. j. 15 C 48/2016-132, kterým byla žaloba na zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně ze skutkových zjištění učinil závěr, že žalovaná realitní kancelář uzavřela s prodávající osobou ústní smlouvu o zprostředkování prodeje jejích nemovitostí minimálně za kupní cenu 3 500 000 Kč, přičemž provize byla sjednána ve výši 150 000 Kč. Prodávající zároveň sama inzerovala prodej svých nemovitostí za částku 3 650 000 Kč. Prodávající uzavřela dne 18. 12. 2013 s kupujícími (manželé K. - předchůdci žalobkyně před postoupením pohledávky) kupní smlouvu za kupní cenu ve výši 3 223 790 Kč. V čl. VI. kupní smlouvy se kupující s prodávající dohodli, že návrh na vklad společně s podepsanými kupními smlouvami bude uložen v kanceláři žalované realitní kanceláře. Zástupce žalované na základě toho sdělil p. K. (jedné z předchůdců žalobkyně), že přestal inzerovat prodej nemovitosti a poslal návrh objednávky realitních služeb, na jehož základě mělo dojít k uzavření smlouvy pod názvem „objednávka realitních služeb při zajištění koupě nemovitosti“, podle níž p. K., jako zájemce, projevila vážný zájem o koupi nemovitosti, jejíž prodej zprostředkovatel zprostředkovává na základě zprostředkovatelské smlouvy, a žádala, aby ji zprostředkovatel svou činností umožnil uzavření kupní smlouvy za kupní cenu 3 223 790 Kč; zprostředkovatel se zavázal vyvinout činnost, aby budoucí kupní smlouva nebo samotná kupní smlouva byla uzavřena nejpozději do 31.12. 2013. Zájemkyně K. se zavázala za tuto činnost dle uvedené objednávky zaplatit zprostředkovateli provizi ve výši 150 000 Kč. Tuto částku manželé K. dne 18. 12. 2013 žalované zaplatili. Podáním ze dne 10. 12. 2015 oznámila žalobkyně žalované, že ji byla K. postoupena pohledávka ve výši 150 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého z objednávky realitních služeb při zajištění koupě nemovitosti a vyzvala ji k zaplacení této částky. Soud prvního stupně dále zjistil, že podle etického kodexu České komory realitních kanceláří je doporučená odměna při realizaci obchodu při prodejní ceně do 5,5 milionu Kč 5% z prodejní ceny. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně neshledal žalobu za opodstatněnou, neboť objednávku realitních služeb při zajištění koupě nemovitosti ze dne 18. 12. 2013 posoudil jako zprostředkovatelskou smlouvu uzavřenou mezi K. a žalovanou, na základě níž působením žalované došlo k uzavření kupní smlouvy mezi prodávající a kupujícími manžely K., v kupní smlouvě, vypracované K., byla výslovně upravena úschova listin u žalované, proto přijetí provize žalovanou ve výši 150 000 Kč bylo podle soudu prvního stupně po právu, žádné bezdůvodné obohacení žalobkyni tím nevzniklo, proto žalobu zamítl.
Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak s jiným odůvodněním. Konstatoval, že závěr soudu prvního stupně jednoznačně reflektuje vůli účastníků jednání o prodeji nemovitosti, jak byla projevena v době uzavření kupní smlouvy dne 18. 12. 2013, a kterou se žalobkyně snaží obejít formalistickými kličkami. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že žalovaná působila na základě ústní smlouvy uzavřené s prodávající jako zprostředkovatelka prodeje nemovitosti. Ze skutkových zjištění dále dovodil, že kupující, byli srozuměni s úhradou provize ve výši 150 000 Kč žalované, když K., za kupující, objednávku realitních služeb dne 18. 12. 2013 podepsala a úhradu 150 000 Kč žalované realitní kanceláři namísto prodávající bez námitek kupující provedli. Odvolací soud objednávku realitních služeb ze dne 18. 12. 2013 hodnotil jako simulovaný právní úkon ve smyslu §41a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zastírající dohodu o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 obč. zák., kterou kupující převzali závazek prodávající k úhradě provize, na níž vznikl žalované zprostředkovatelské realitní kanceláři nárok podle §774 obč. zák. v důsledku uzavření kupní smlouvy jejím přičiněním. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná strana nepřijala spornou částku bezprávního důvodu a postupitelce údajné pohledávky žádný nárok z titulu bezdůvodného obohacení nevznikl, proto potvrdil zamítnutí žaloby jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99 a ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, jestliže odvolací soud dospěl k závěru o platnosti dissimulovaného úkonu, k jehož platnosti zákon stanoví písemnou formu, tedy že mezi kupující a žalovanou byla platně uzavřena dohoda o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 obč. zák. Poukazuje na to, v posuzované věci listina označená jako „Objednávka realitních služeb při zajištění koupě nemovitosti“ nesplňuje kritéria smlouvy o převzetí dluhu podle §531 obč. zák., neboť z ní nevyplývá závazek kupujících převzít dluh jiného dlužníka. Namítá, že v řízení nebyl prokázán ani primární předpoklad opodstatněnosti nároku žalované na zaplacení částky 150 000 Kč, tj. existence dluhu, který měl být smlouvou podle §531 odst. 2 obč. zák. převzat. Skutkový závěr odvolacího soudu, že kupující převzali závazek prodávající k úhradě provize realitní kanceláři za zprostředkování prodeje nemovitosti, nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování. V závěru dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že posouzení dané otázky spočívá v přesahu významu věci z roviny individuálních zájmů účastníků do roviny celospolečenské v oblasti nastavení pravidel ve zprostředkovatelské realitní činnosti, která je v rozporu se zákonnou úpravou smlouvy o zprostředkování, kdy se od kupujících požaduje, ve vztahu k nimž však nedochází k žádné zprostředkovatelské činnosti, placení částek nazvaných „provize“, rezervační poplatek“, apod.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se v dané věci odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení otázky platnosti dissimulovaného úkonu, k jehož platnosti zákon stanoví písemnou formu, mezi něž patří podle §531 odst. 2 obč. zák. i dohoda o převzetí dluhu.
Podle §41a odst. 2 obč. zák., má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti.
Ustanovení §531 odst. 3 obč. zák. stanoví, že smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, publikovaný v Soudní judikatuře pod označením SJ 95/2000, nebo rozsudek ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007 či rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), je třeba náležitosti konkrétní smlouvy dané zákonem posuzovat bez ohledu na skutečnost, že jde o zastřený právní úkon.
Dovodil-li odvolací soud z daných skutkových zjištění, že objednávku realitních služeb ze dne 18. 12. 2013 bylo třeba hodnotit jako simulovaný právní úkon zastírající dohodu o převzetí dluhu, kterou kupující převzali závazek prodávající k úhradě provize, na níž vznikl žalované zprostředkovatelce nárok, avšak ze skutkových zjištění nevyplývá, že by mezi prodávající a kupujícími byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu písemnou formou, pak zastřený právní úkon převzetí dluhu nesplňuje všechny náležitosti právního úkonu vyžadovaného zákonem v §531 odst. 3 obč. zák., a odvolací soud tedy v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí nesprávně dovodil, že se jednalo o platný právní úkon převzetí dluhu. Na základě tohoto nesprávného právního názoru odvolací soud pochybil, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby z důvodu, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tedy naplněn, a proto Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu