ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3365.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3365/2018-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně SENHA REALITY s. r. o. , se sídlem v Lanškrouně, Dobrovského 601, identifikační číslo osoby 03551717, zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, proti žalovaným 1) OMNICON s. r. o. , se sídlem v Praze 4, V rovinách 336/103, identifikační číslo osoby 45277133, zastoupené JUDr. Jiřím Petrů, advokátem se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, 2) AVX Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova 328, identifikační číslo osoby 46508171, zastoupené JUDr. Pavlem Holcem, advokátem se sídlem v Praze, Radlická 3185/1c, o zaplacení 17.320.948 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 20/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, č. j. 3 Cmo 292/2016-116, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, č. j. 1 Cm 20/2015-79, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 17.320.948 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 3 Cmo 292/2016-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 16.281.000 Kč, zrušil jej ve výroku I. ohledně částky 1.039.948 Kč a ve výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalované dle obsahu spisu nevyjádřily.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně svým dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, tedy i v té části, ve které odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1.039.948 Kč, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této části však není dovolání dle §238 odst. 1 písm. k) a písm. h) o. s. ř. přípustné.
Předestírá-li dovolatelka otázku, zdali je „výše pohledávky esenciální pro určitost pohledávky, či nikoliv“, přičemž v tomto ohledu namítá, že se ztotožňuje s judikaturou svědčící tomu výkladu, že uvedení výše pohledávky není nezbytné pro její dostatečné určení ve smlouvě o postoupení pohledávky, nezakládá touto argumentací přípustnost dovolání. Odvolací soud se takovou otázkou vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. se tedy nejedná o otázku, která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Při formulaci této otázky dovolatelka přehlíží, že odvolací soud svůj závěr o tom, že postupované pohledávky byly ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2014 nedostatečně určeny (vyjma pohledávky z titulu vyplaceného odstupného), neopřel o zjištění, že v této smlouvě absentoval údaj o výši postupovaných pohledávek. Odvolací soud se zde ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že „i kdyby snad z nějakých důvodů nemohl předchůdce žalobce či žalobce škodu vypočítat … rozhodně mělo být ve smlouvě o postoupení přesně specifikováno, tj. alespoň slovně popsáno, jaká škoda vznikla“. V napadeném rozhodnutí přitom odvolací soud rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, dle kterého je identifikaci postupované pohledávky možné provést i „uvedením právní skutečnosti, z níž postupovaná pohledávka vznikla“.
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky dostatečného určení postupované pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky, když došel k závěru, že pohledávka ve výši 16.281.000 Kč představující rozdíl mezi zůstatkovou hodnotou společnosti SEVEN K-M, s. r. o., před tvrzeným nekalosoutěžním jednáním a ke dni rozdělení společnosti, nebyla na dovolatelku platně postoupena. K tomu dále dodává, že odvolací soud neposoudil obsah jednotlivých postupovaných pohledávek a dopustil se přepjatého formalismu při výkladu předmětné smlouvy. Ani tato dovolatelkou formulovaná otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvádí ve shodě s právním názorem soudu prvního stupně, že pohledávka z titulu snížení hodnoty společnosti SEVEN K-M, s. r. o., nebyla na dovolatelku postoupena, neboť ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2014 nebylo jednoznačně zjistitelné, zda tato byla předmětem postupu. Odkazuje v podrobnostech na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého se mj. podává, že ve smlouvě nebyly dostatečně specifikovány pohledávky z titulu náhrady škody, které měly být touto smlouvou postoupeny, a to s ohledem na to, že tyto pohledávky byly ve smlouvě a k ní přiložených výzvách ze dne 26. 8. 2014 a 13. 10. 2014 specifikovány různými způsoby i různými částkami. Z takto neurčité specifikace dovodily soudy nižších stupňů, že předmětná smlouva nesplňuje požadavek určitosti právního jednání a je proto pouze právním jednáním zdánlivým (s výjimkou co do postoupení pohledávky z titulu vyplaceného odstupného, když tuto pohledávku odvolací soud považuje za dostatečně specifikovanou v předmětné smlouvě).
Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že postupovaná pohledávka (či pohledávky) musí být identifikována dostatečně určitě tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58, nebo již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 110). Ačkoliv přitom není pro splnění požadavku určitosti smlouvy o postoupení pohledávek vždy zapotřebí, aby obsahovala výčet všech převáděných pohledávek, je nutné, aby bylo z účastníky zvolených identifikačních znaků nepochybné, které pohledávky (nezaměnitelné s jinými) jsou předmětem cesse (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod č. 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto závěry je přitom nutno obdobně vztáhnout i na pohledávky vzniknuvší z deliktů. Ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2014 však tyto požadavky na jednoznačnou identifikaci postupovaných pohledávek naplněny nejsou, neboť v této smlouvě a v jejích přílohách jsou uváděny různé pohledávky, jež jsou specifikovány prostřednictvím odlišných skutečností a uváděny pod rozdílnými výšemi, aniž by bylo nepochybné, jaké pohledávky mají být předmětem postupu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu