ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3411.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3411/2018-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Poděbradka, a. s., se sídlem v Poděbradech, Nymburská 239/VII, PSČ 29001, IČO 47550562, zastoupené JUDr. Dagmar Dubeckou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované Kofola ČeskoSlovensko a. s. se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2278/31a, PSČ 70800, IČO 24261980, zastoupené JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 4/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2018, č. j. 4 Cmo 193/2017-104, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 2178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. dubna 2017, č. j. 5 Cm 4/2015-76, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaslat omluvný dopis subjektům uvedeným ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci řízení jsou v postavení soutěžitelů na trhu nealkoholickými nápoji v České republice a konkurují si. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná je mimo jiné vlastníkem ochranné slovní známky č. 190838 ve znění „Citro-cola“ s prioritou od roku 1995. Městský soud v Praze nařídil na návrh žalované dne 14. května 2015 předběžné opatření ve věci sp. zn. 2 Nc 105/2015, kterým uložil žalobkyni povinnost zdržet se uvádění na trh nealkoholických nápojů s označením „Poctivá citron cola“. Zároveň zamítl návrh na uložení povinnosti žalobkyni stáhnout stáhnout z trhu nealkoholické nápoje s označením „Poctivá citron cola“. Po vydání předběžného opatření žalovaná dne 18. května 2015 rozeslala dopis s titulkem „Poctivá citron cola – upozornění na právní vady výrobku“, v němž podle skutkových zjištění soudu prvního stupně informovala obchodní partnery žalobkyně o nařízeném předběžném opatření. Žalovaná v tomto dopise dále uvedla, že distribuce nápoje „Poctivá citron cola“ byla zakázána soudem z důvodu kolize s výrobkem žalované chráněným ochrannou známkou „Citro cola“, dále že účinky předběžného opatření lze dle žalované vztáhnout i na jakýkoliv další subjekt, který výrobek „Poctivá citron cola“ distribuuje a prodává s tím, že Městský soud v Praze vydá v případě potřeby do 7 dnů obdobné předběžné opatření proti komukoliv, kdo bude práva společnosti Kofola Československo a. s. porušovat prodejem nebo distribucí výrobku „Poctivá citron cola“. Žalovaná v dopise také uvedla, že upozornění v rámci tohoto dopisu považuje vůči obchodním partnerům žalobkyně za pokus vyhnout se zbytečným soudním sporům a vyřešit problém s výrobkem „Poctivá citron cola“ smírnou cestou.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posuzoval podle §2976 odst. 1 a §2988 občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že účastníky řízení lze označit za soutěžitele ve smyslu generální klauzule nekalé soutěže (§2976 odst. 1 o. z.), o čemž mezi účastníky nebylo ani sporu. Co se týče druhé podmínky generální klauzule, a to rozpor jednání soutěžitele s dobrými mravy soutěže, dospěl soud prvního stupně k závěru, že naplnění této podmínky nebylo v řízení prokázáno. Soud akceptoval tvrzení žalobkyně, že uvedené předběžné opatření nijak neopravňovalo žalovanou, aby dopisem adresovaným obchodním partnerům žalobkyně toto předběžné opatření komentovala, avšak dle soudu předmětný dopis nebyl formulován tak, aby žalobkyni dehonestoval, jak žalobkyně tvrdila. Podle soudu prvního stupně tak uvedený dopis nepředstavoval jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Dopis totiž obsahoval pouze informace o vydaném předběžném opatření, o kolizi výrobků s ochrannou známkou žalované a o tom, že se v konečném důsledku může dotýkat obchodních partnerů žalobkyně. Soud dále uvedl, že nebyla naplněna ani poslední podmínka generální klauzule nekalé soutěže, a to způsobilost jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům, neboť žalobkyně nemohla jednáním žalované utrpět újmu. Žalobu proto z uvedených důvodů zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. 4 Cmo 193/2017-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a souhlasil i s tím, jak soud prvního stupně věc právně posoudil. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku reagoval zejména na argumentaci žalobkyně, podle které předběžné opatření výslovně umožňovalo doprodat výrobky žalobkyně s etiketou „Poctivá citron cola“. Odvolací soud poukázal na to, že návrh žalované na vydání předběžného opatření byl Městským soudem zamítnut v té části, v níž bylo požadování, aby žalobkyni byla uložena povinnost stáhnout z trhu nealkoholické nápoje s označením „Poctivá citron cola“, a to z důvodu, že tento požadavek přesahoval meze předběžné úpravy vztahu účastníků, neboť by byl ve svém důsledku řešením definitivním. Podle odvolacího soudu uvedené neznamená, že předběžné opatření umožňovalo doprodat výrobky takto označené, které měli obchodníci již na prodejnách, jak se domnívala žalobkyně. Odvolací soud uvedl, že za situace, kdy výrobek žalobkyně porušoval práva žalované z ochranné známky, byla jeho distribuce a prodej, ať jej již realizoval kdokoliv, porušením práva a tedy nezákonným jednáním. Žalovaná měla možnost vůči každému, kdo tento výrobek distribuoval, prodával či propagoval uplatnit práva majitele ochranné známky dle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Právě na to žalovaná upozornila obchodní partnery žalobkyně předmětným dopisem ze dne 18. května 2015. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná svým jednáním neporušila dobré mravy soutěže a nebyly tak naplněny podmínky generální klauzule nekalé soutěže (§2976 odst. 1 o. z.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala dle §237 o. s. ř. v otázce významu zamítavého rozhodnutí soudu o předběžném opatření ve věci ochranné známky, a to výroku, kterým je zamítnut návrh na uložení povinnosti stáhnout z prodeje určité výrobky, pro další jednání účastníků řízení i jiných osob v hospodářské soutěži. Přípustnost dovolání dále dovolatelka spatřovala v řešení otázky dobrých mravů soutěže v poměru k zákonnému zákazu zlehčování co do šíření i pravdivé informace o konkurentovi a výjimky ze zákazu (nutná obrana) vyplývající z §2984 odst. 2 o. z. U druhé otázky dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně poukázala na judikaturu vztahující se k otázce nutné obrany v pojetí, v jakém je nyní upravena v §2984 odst. 2 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004). Podle dovolatelky soudy dospěly k nesprávným právním závěrům, opomněly aplikovat §2984 odst. 2 o. z. a pominuly zákonný zákaz šířit jakékoliv difamující, třeba i pravdivé, informace a také pominuly, že jedinou výjimkou z tohoto zákazu je to, že šiřitele k šíření takových informací donutily okolnosti a jednal v oprávněné obraně. Dovolatelka ve zbytku dovolání rozporovala závěry odvolacího soudu ohledně účinků předběžného opatření v části, kterým byl návrh zamítnut, a ohledně právního hodnocení předmětného dopisu žalované, jehož rozeslání obchodním partnerům žalobkyně bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť dopis dle dovolatelky obsahoval kromě věcných informací také zkreslené a dílem nepravdivé informace a byl tak nástrojem difamace žalobkyně a nástrojem k zastrašení obchodníků. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nesplnila požadavky kladené judikaturou na vymezení otázek zakládajících přípustnost dovolání. Podle názoru žalované dovolatelka neformulovala konkrétní právní otázky, které by mohly založit přípustnost dovolání; její otázky jsou velmi obecně formulované a nejsou pro věc relevantní. Žalovaná odkázala také na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k požadavkům na obsahové náležitosti dovolání. Žalovaná se nadto vyjádřila i k důvodnosti dovolání a uvedla, že soudy správně posoudily její jednání spočívající v zaslání předmětného dopisu obchodním partnerům žalobkyně jako jednání, které nenaplňuje znaky základní skutkové podstaty nekalé soutěže, ani znaky žádné ze speciálních skutkových podstat nekalé soutěže. Žalovaná shrnula, že dovolání je nejen nepřípustné, ale také nedůvodné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť u první otázky dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a druhá otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání z toho důvodu, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
První otázka dovolatelky se vztahovala k významu zamítavého rozhodnutí soudu o předběžném opatření ve věci ochranné známky, a to výroku, kterým je zamítnut návrh na uložení povinnosti stáhnout z prodeje určité výrobky, pro další jednání účastníků řízení i jiných osob v hospodářské soutěži. Dovolatelka však k takto formulované otázce již nikde dále v dovolání neuvedla, které z kritérií upravené v §237 o. s. ř. dle jejího názoru otázka splňuje a z jakého důvodu by tedy měla být touto otázkou založena přípustnost dovolání.
K nutnosti vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát s tím závěrem, že požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. K požadavku, aby dovolatelka v dovolání předložila Nejvyššímu soudu otázku hmotného či procesního práva, na které spočívá napadené rozhodnutí a která naplňuje jedno z kritérií §237 o. s. ř., se Nejvyšší soud vyjádřil také v usnesení ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 23 Cdo 5048/2017. Z uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že dovolatelka nedostála požadavku kladenému na obsahové náležitosti dovolání, neboť sice formulovala otázku, která má podle jejího názoru založit přípustnost dovolání, ovšem už neuvedla, z jakého důvodu má být touto otázkou přípustnost založena, jinými slovy neuvedla, jaké kritérium upravené v §237 o. s. ř. její otázka měla splňovat.
U druhé otázky dovolatelka již uvedla, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí poukázala. Tato otázka dovolatelky se týkala aplikace §2984 odst. 2 o. z., konkrétně posuzování výjimky v úpravě zlehčování jako speciální skutkové podstaty nekalé soutěže. Ani tato otázka však nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru o nedůvodnosti žaloby již na základě toho, že nebyly naplněny znaky generální klauzule nekalé soutěže (§2976 odst. 1 o. z.), konkrétně nebyla naplněna podmínka rozporu jednání žalované s dobrými mravy a podmínka hrozící újmy. V případě závěru o nenaplnění znaků generální klauzule nekalé soutěže by již bylo nadbytečné zabývat se aplikací ustanovení upravujících speciální skutkové podstaty nekalé soutěže. Jestliže tedy dovolatelka postavila svoji druhou otázku na tom, že odvolací soud měl zvažovat aplikaci výjimky ve speciální skutkové podstatě zlehčování (§2984 odst. 2 věta druhá o. z.), jde o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Taková otázka pak není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť u první otázky dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a druhá dovolatelčina otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz výše).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu