ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3647.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3647/2019-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Fun Spot Lipno a.s. , se sídlem Masarykova 35, 373 41 Hluboká nad Vltavou, IČO 24138215, zastoupené JUDr. Bc. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem V. Talicha 1807/14, 370 05 České Budějovice proti žalovanému B. L. H. , podnikateli se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, 140 00 Praha 4, o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 349/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 70 Co 120, 121/2019-183, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 744 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátní kanceláře Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Na strži 2102/61a, 140 00 Praha 4.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 70 Co 120, 121/2019-183, výrokem I. změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 11. 2018, č. j. 10 C 349/2015-147, ve věci samé tak, že žaloba o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím se zamítá; výrokem II. potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na složení jistoty, výrokem III. uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 106 922 Kč a výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice 490 Kč.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), což bylo i mezi účastníky nesporné, avšak nedostatečně se zaměřil na otázku přesného vymezení předmětu díla, což mohlo zásadním způsobem ovlivnit platnost odstoupení žalobkyně od smlouvy. Protože smlouva o dílo byla mezi účastníky uzavřena ústní formou, odvolací soud zopakoval rozhodující listinné důkazy, a to e-mailovou korespondencí mezi účastníky ze dne 3. 12. 2014 a ze dne 13. 2. 2015. Z e-mailu ze dne 3. 12. 2014, který zaslal žalovaný jednateli žalobkyně, odvolací soud zjistil, že hned v úvodu je vymezen předmět díla jako „Kůň z Kobylnice“ s uvedením jeho rozměrů 4300 mm x 6000 mm, dále jsou uvedeny položky první fáze díla za cenu 35 000 Kč, 3-D modelování a příprava na laser, včetně výkresů na sokl pro povolení za cenu 60 000 Kč, výroba měřítkového modelu 1:5, konzultace se statikem/projektantem, dozorování první fáze projektu k přípravě instalace za 70 000 Kč, a dále bylo v tomto e-mailu uvedeno, že odhad ceny sochy v uvedených rozměrech je 800 000 Kč. Z e-mailu ze dne 13. 2. 2015, který zaslal jednatel žalobkyně žalovanému, vyplynulo, že žalobkyně potvrdila, že byla dohodnuta kalkulace pro první fázi díla a hrubá představa ceny 800 000 Kč. Z této e-mailové korespondence vzal odvolací soud proto za prokázané, že předmětem díla nebylo pouze zhotovení modelu sochy, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně, ale celá socha, a že cena díla byla určena ve smyslu §2586 odst. 2 o. z. odhadem ve výši 800 000 Kč. Žalobkyně uhradila dvěma zálohovými fakturami žalovanému celkem 125 000 Kč a dříve sjednanou cenu díla 800 000 Kč, kterou považovala za příliš vysokou, odmítla zaplatit. Žalovanému navrhla doplacení částky jen ve výši 125 000 Kč pro případ, že by žalovaný chtěl pokračovat ve spolupráci koně postavit. Odvolací soud dále konstatoval, že nebyl prokázán termín dokončení díla a ani to, že by se výsledek první fáze (model) měl stát majetkem žalobkyně. Odstoupení od smlouvy, které žalobkyně učinila dne 1. 6. 2015, nepovažoval odvolací soud za platné, jestliže tak žalobkyně učinila až poté, co sama žalovanému oznámila, že poruší uzavřenou smlouvu o dílo a nezaplatí sjednanou cenu. Odvolací soud uzavřel, že k zániku smlouvy odstoupením od smlouvy nedošlo a žalobkyni tak nevznikl nárok na vrácení částky 125 000 Kč, kterou žalovanému zaplatila jako zálohu na cenu díla. Žalobu neshledal důvodnou, když nebyl prokázán ani jiný důvod zániku smlouvy o dílo.
Proti výroku I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, při řešení otázek hmotného práva, které formulovala následovně pod bodem 2 a 3:
Zda může odvolací soud dospět k odlišnému skutkovému stavu (na rozdíl od soudu prvního stupně), pokud zopakuje dokazování pouze menší části důkazů provedených před soudem prvního stupně? (pod bodem 2)
Zda je soud povinen vypořádat se s veškerými pro věc relevantními žalobními tvrzeními? (pod bodem 3)
Za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené označila dovolatelka otázky pod bodem 1 a 4, a to:
Zda odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že po provedení části důkazů dospěje k odlišnému skutkovému stavu, který je však v rozporu s provedeným dokazováním? Případně zda takový postup odvolacího soudu je dovolacím důvodem, nebo zda je možné proti němu brojit toliko nástroji trestního práva? (pod bodem 1)
Zda může dojít k zániku závazku v souladu s ust. §1980 občanského zákoníku v případě závazku ze smlouvy o dílo, od které objednatel neplatně odstoupil? (pod bodem 4)
Podle dovolatelky odvolací soud zjistil skutkový stav v rozporu s provedeným dokazováním a odvolacímu soudu vytýká, že zopakoval dokazování toliko důkazy v podobě e-mailů ze dne 3. 12. 2014 a ze dne 13. 2. 2015, přičemž pominul ostatní důkazy, které byly s těmito důkazy v rozporu. Podle dovolatelky tak soud postupoval v rozporu s §213 o. s. ř. Za nesprávné považuje závěry odvolacího o rozsahu díla a nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, zejména e-mailu ze dne 3. 12. 2014. Rozporuje i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně odmítla zaplatit již dříve sjednanou cenu díla 800 000 Kč, kdy toto zjištění učinil odvolací soud toliko z e-mailu ze dne 13. 2. 2015 a pominul přitom další provedené důkazy v řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud se nikterak nevypořádal s jejím tvrzením, že došlo k zániku závazku v souladu s ust. §1980 o. z., a že žalobkyni nebylo v průběhu odvolacího řízení poskytnuto ani poučení ve smyslu §118a o. s. ř. ve vztahu k tomuto tvrzení. Podle názoru dovolatelky neplatné odstoupení od smlouvy nevylučuje, aby došlo k zániku smlouvy z fixní smlouvy pro opožděné plnění. Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1180/10, z něhož vyplývá, že povinností obecných soudů je rozhodnutí řádně odůvodnit. Pokud se odvolací soud nezabýval nikoliv zcela irelevantními námitkami dovolatelky, představuje toto opomenutí podle uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Má za to, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. Zdůraznil, že dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti pouze polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem na základě opakovaně provedených důkazů a kritizuje způsob provádění dokazování. Z dovolání není zřejmé, v čem by postup odvolacího soudu a jeho právní posouzení mělo být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pokud dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jejím tvrzením, že došlo k zániku závazku v souladu s §1980 o. z., žalovaný tuto námitku nepovažuje za oprávněnou, jestliže odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně jako první porušila smlouvu o dílo tím, že odmítla zaplatit sjednanou cenu díla. Žalovanému tak nelze přičítat k tíži, že dílo nebylo dokončeno včas, a proto nemohlo ani dojít k zániku smlouvy z tohoto důvodu.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva, které formulovala pod bodem 2 a 3, je třeba konstatovat, že obě otázky jsou založeny na námitkách k provádění dokazování odvolacím soudem a hodnocení důkazů, stejně jako i otázka pod bodem 1, kterou dovolatelka považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neodpovídají námitky dovolatele k nesprávnému procesnímu postupu soudu při dokazování a k neúplnému dokazování a ani námitky k nedostatku poučení účastníka či náležitému odůvodnění rozhodnutí, jak namítá dovolatelka v souvislosti otázkami formulovanými pod bodem 3 a 4. Jedná se o námitky směřující do konkrétních vad řízení, nezahrnující však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Na řešení dovolatelkou předestřených otázek pod bodem 1-3 rozhodnutí odvolacího soudu neleží, tudíž tyto otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 a též např. usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud rovněž již vícekrát judikoval (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Námitky dovolatelky směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud se zbýval dále posouzením přípustnosti dovolání žalobkyně pro řešení hmotněprávní otázky formulované žalobkyní pod bodem 4, jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to, zda může dojít k zániku závazku v souladu s ust. §1980 občanského zákoníku v případě závazku ze smlouvy o dílo, od které objednatel neplatně odstoupil.
Ustanovení uvedeného §1980 odst. 1 o. z. stanoví: Byla-li ve smlouvě ujednána přesná doba plnění a vyplývá-li ze smlouvy nebo z povahy závazku, že věřitel nemůže mít na opožděném plnění zájem, zaniká závazek počátkem prodlení dlužníka, ledaže věřitel dlužníku bez zbytečného odkladu oznámí, že na splnění smlouvy trvá. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení zánikem závazku nastávají tytéž účinky, jako by věřitel od smlouvy odstoupil.
Uvedené ustanovení vychází z premisy, že ve smlouvě byla ujednána přesná doba plnění. Odvolací soud však při právním posouzení uplatněného nároku vyšel ze zjištění, že v řízení nebyl prokázán termín dokončení díla a žalobkyně odstoupila od smlouvy poté, co oznámila žalovanému, že poruší uzavřenou smlouvu o dílo a nezaplatí. Navíc odvolací soud vyšel ze závěru, že nebyl prokázán ani jiný důvod zániku smlouvy. Má-li tedy dovolatelka za to, že neplatné odstoupení od smlouvy nevylučuje, aby došlo k zániku závazku z fixní smlouvy pro opožděné plnění, muselo by být při tomto právním názoru prokázáno, že k opožděnému plnění došlo. Jestliže však v řízení nebylo prokázáno, že byl sjednán termín plnění, nemohla v dané věci nastat ani skutečnost, že bylo plněno opožděně, resp. ve smyslu ust. §1980 o. z. po „přesně sjednané době plnění“. Dovolatelka tedy otázku pod bodem 4 formuluje na předpokladu jiného skutkového zjištění, resp. na vlastním skutkovém závěru o opožděném plnění, který však odvolací soud v řízení neučinil. Je namístě připomenout, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 nebo ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Skutečnost, že dovolatelka má jiný právní názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení je podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Podala-li žalobkyně dovolání i do výroků rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je nutno konstatovat, že námitka do rozhodnutí o výši nákladů řízení nemůže podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. založit přípustnost dovolání.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu