ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3690.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3690/2019-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AVE.REALITY s.r.o. , se sídlem Heritesova 65, 389 01 Vodňany, IČO 26888149, zastoupené Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice, proti žalovanému F. R. , podnikateli se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem Štramberská 143/12, 107 00 Praha, o zaplacení 374 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 464/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 30 Co 55, 56/2019-253, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Barbory Peškové, advokátky se sídlem Štramberská 143/12, 107 00 Praha.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 30 Co 55, 56/2019-253, potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 5. 2018, č. j. 12 C 464/2015-163, ve spojení s usnesením ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 12 C 464/2015-172, kterým byla žaloba zamítnuta; výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení, které je povinna žalobkyně zaplatit žalovanému a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná k rozhodnutí o věci, ztotožnil se soudem prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o uzavřené smlouvě o dílo mezi účastníky, z níž žalobkyně dovozovala svůj nárok na doplacení ceny díla, neboť žalobkyně neprokázala, že by se účastníci dohodli na konkrétním rozsahu díla a na ceně za dílo. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně proto správně posuzoval uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, z předložených faktur, že stavební práce byly žalovaným ukončeny nejpozději dne 7. 12. 2011, začala promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni plynout ve smyslu rozhodného ustanovení pro posouzení věci, tj. ustanovení §391 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dnem 8. 12. 2011 a promlčecí doba skončila dne 8. 12. 2015, jak podle odvolacího soudu správně soud prvního stupně dovodil. Byla-li žaloba podána až 18. 12. 2015, je uplatněný nárok promlčen, a soud prvního stupně nepochybil, když z důvodu promlčení nároku žalobu žalobkyně zamítl. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně učinil správný závěr též ohledně posouzení otázky uznání závazku pro částečné plnění, když dovodil, že z povahy částečného plnění žalovaným nelze usuzovat na uznání závazku žalovaným ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. Za situace, kdy mezi účastníky nevznikla smlouva o dílo a kdy mezi účastníky se fakticky vyvinil stav, kdy žalobkyně postupně prováděla různé stavební práce, aniž by byla sjednána konečná či maximální cena, a žalovaný hradil žalobkyni určité finanční částky, bylo důvodné považovat za rozhodující zjištění z e-mailové komunikace mezi účastníky. Z e-mailu žalovaného ze dne 1. 4. 2011 vyplynulo, že jím žalovaný reagoval na e-mail žalobkyně ze dne 30. 3. 2011 s jejím požadavkem na zaplacení všech vyfakturovaných částek, zpochybnil v něm výši žalobkyní vyčísleného dluhu a výslovně odmítl návrh žalobkyně na uzavření dohody o uznání závazku. „Odmítavý“ e-mail z 1. 4.2011 postihoval v zásadě všechny stavební práce do té doby provedené, tj. i práce následně fakturované další (druhou) fakturou. Odvolací soud z uvedených okolností dovodil, že jestliže žalovaný po 1. 4. 2011 hradil nějaké platby na faktury žalobkyně, nelze z toho usuzovat na to, že by žalovaný těmito platbami uznával svůj závazek vůči žalobkyni - zaplatit žalobkyni za účtované práce celou požadovanou částku. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně považoval odvolací soud proto za věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které následně ještě doplnila přípisem nazvaným „zpřesnění odůvodnění dovolání“.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podané dne 15. 7. 2019 včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud nepřihlédl k přípisu žalobkyně nazvaného „zpřesnění odůvodnění dovolání“ doručené soudu dne 6. 8. 2019, neboť s ohledem na doručení rozsudku odvolacího soudu žalobkyni dne 15. 5. 2019 skončila lhůta k doplnění dovolání podle §242 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §240 odst. 1 o. s. ř. dne 15. 7. 2019.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobkyně k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze citovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v §237 o. s. ř., nijak však konkrétně nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v tomto ustanovení, spatřuje přípustnost dovolání při řešení otázky nároku na doplacení finanční částky na základě uznání závazku částečným plněním. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, judikoval, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013 nebo usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 491/2017 – všechna dostupná na www.nsoud.cz . Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelka v dovolání v projednávané věci nedostála. Směřuje-li dovolatelka své námitky do nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, který shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na požadované doplacení finanční částky, neboť částečným plněním žalovaného s ohledem na skutkové okolnosti nedošlo k uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák., je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem, zejména ve vztahu k obsahu e-mailu ze dne 1. 4. 2011, a založené též na zpochybňování skutkového stavu věci. Uvádí-li žalobkyně v dovolání, že má za to, že z obsahu daného e-mailu je zřejmé, že žalovaná měla v úmyslu obě vystavené faktury na úhradu provedených prací uhradit, je nutno zdůraznit, že takový závěr z provedeného důkazu odvolací soud neučinil. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Žalovaný, který se k dovolání žalobkyně vyjádřil s tím, že dovolání žalobkyně by mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto, důvodně poukazuje na to, že žalobkyně v dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezila, v čem konkrétně spatřuje přípustnost dovolání, rozporuje pouze skutkové závěry odvolacího soudu a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že nelze-li pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, nelze učinit jinak, než dovolání žalobkyně odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti žalobkyně výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu