ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3743.2018.1
2
3
sp. zn. 23 Cdo 3743/2018-629
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně NOABE s. r. o. , se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Nivách 3992/12, identifikační číslo osoby 27275841, zastoupené JUDr. Liborem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Praze, Záhořanského 1944/4, proti žalovaným 1) Digital Resources a. s. , se sídlem v Praze 9, Poděbradská 520/24, identifikační číslo osoby 25141996, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, a 2) Orange Solutions s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Poděbradská 520/24, identifikační číslo osoby 05770165, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, o vydání bezdůvodného obohacení, o náhradu škody a zaplacení smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 75/2012, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 4 Cmo 210/2017-596, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 59 Cm 75/2012-554, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila společnost Orange Solutions s. r. o., identifikační číslo osoby 05770165, se sídlem Poděbradská 520/24, Praha 9 (bod I. výroku), a rozhodl, že změna žaloby navržená žalobkyní v podání ze dne 13. 10. 2017 se připouští (bod II. výroku).
K odvolání první žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka současně podala návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
K dovolání první žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že by mělo být zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, zda „musí soud vždy bez dalšího vyhovět návrhu žalobce podle ust. §92 odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout o připuštění přistoupení účastníka do řízení navrženého žalobcem, nebo je třeba, aby před svým rozhodnutím zvážil i další okolnosti (například z důvodu zásady hospodárnosti řízení), v jejichž důsledku by mohl návrh žalobce podle ust. §92 odst. 1 o. s. ř. zamítnout“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil splnění podmínek pro rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení dle §92 odst. 1 o. s. ř., když předmětné přistoupení dalšího účastníka do řízení je dle dovolatelky v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2940/2008), že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nehospodárnost připuštění dalšího účastníka do řízení je podle konstantní judikatury dovolacího soudu dána zejména tehdy, jestliže tento postup vyvolává další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a ve svých důsledcích vede k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004). Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie musí být zjevný (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009).
V dané věci však z obsahu spisu dosud nevyplývá, že by připuštěním přistoupení druhé žalované do řízení vznikla potřeba rozsáhlého, jinak (ve vztahu k první žalované) nadbytečného dokazování, ani že by přistoupení mohlo vést k nepřiměřenému oddálení rozhodnutí sporu mezi dosavadními účastníky, a že by tudíž tento postup byl ve zjevném rozporu se zásadou procesní ekonomie. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.
Co se dovolatelkou namítaných nedostatků odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týče, jde o jinou vadou řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání první žalované podle ustanovení §243c o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se nezabýval návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu