ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3820.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3820/2018-332
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. S. , narozeného XY, podnikatele se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalovaným 1) F. L. , narozenému XY, podnikateli se sídlem XY, IČO XY, 2) K. S. , narozenému XY, podnikateli se sídlem XY, IČO XY, oba zastoupeni Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 1475/4, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 11/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 21 Co 33/2018-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 21 Co 33/2018-297, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. října 2017, č. j. 7 C 11/2017-233, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. října 2017, č. j. 7 C 11/2017-233, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 092 691 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalobu v části, kterou se žalobce po prvém žalovaném domáhal zaplacení částky 47 555 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II), druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 092 691 Kč s příslušenstvím (výrok III), dále žalobu v části, kterou se žalobce po druhém žalovaném domáhal zaplacení částky 47 555 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci spolu v roce 1998 za účelem dosahování zisku při podnikatelské činnosti založili sdružení, jehož činnost byla ukončena ke dni 31. prosince 2009. Za existence sdružení převzali účastníci v rámci své podnikatelské činnosti několik závazků, z nichž byli zavázáni společně a nerozdílně, a nabyli do svého majetku stroje (ohraňovací lis a tabulové nůžky). Po zániku sdružení došlo na základě žaloby podané žalobcem dne 28. listopadu 2013 k soudnímu vypořádání spoluvlastnictví účastníků ke strojům, ale soudním rozhodnutím nebyly vypořádány závazky související s činností sdružení, neboť soudy v řízení o vypořádání spoluvlastnictví účastníků sdružení k majetku a závazkům dospěly k závěru, že dluhy nelze „vlastnit“ či „spoluvlastnit“ a žalobce s případným nárokem na to, co na tyto závazky uhradil, odkázaly na možnost požadovat po účastnících regresem částku, kterou věřitelům za ostatní účastníky uhradil nad rámec svého podílu na dluhu. Dále také nedošlo k vypořádání účastníků v souvislosti se spoluvlastnictvím nemovitostí, přičemž většinu závazků souvisejících s předmětnými nemovitostmi hradil po ukončení společného podnikání výhradně žalobce.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posuzoval dle občanského zákoníku a obchodního zákoníku; smlouvu o sdružení podřadil pod §829 obč. zák., závazky jeho účastníků posuzoval podle §835 odst. 2 obč. zák. a otázku vypořádání účastníků po rozpuštění sdružení podle §841 obč. zák. Soud prvního stupně nároky žalobce rozčlenil do dvou skupin; v první skupině posuzoval závazky související s činností sdružení, konkrétně kontokorentní úvěr ve výši 1 500 000 Kč poskytnutý společností GE Money Bank, a. s., na základě smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 1. července 2005, dále úvěr ve výši 2 111 000 Kč poskytnutý společností GE Money Bank, a. s., na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. října 2006, dále půjčku ve výši 300 000 Kč poskytnutou paní J. P. na základě smlouvy o půjčce ze dne 29. prosince 2005 a půjčku ve výši 595 000 Kč poskytnutou panem L. R. dne 30. května 2007 a zajištěnou směnkou ze dne 30. května 2007. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce na závazek ze smlouvy o kontokorentním úvěru hradil v době od 31. ledna 2011 do 31. července 2016 částku v celkové výši 773 700 Kč, dále na závazek ze smlouvy o úvěru v období od 20. září 2010 do 1. srpna 2016 částku v celkové výši 1 570 374,87 Kč, dále J. P. vrátil dne 20. prosince 2013 částku 300 000 Kč a L. R. částku 595 000 Kč dne 15. listopadu 2010.
Ohledně nároků uvedených výše soud dospěl k závěru, že jsou z nich i po zániku sdružení účastníci zavázáni společně a nerozdílně. Soud uvedené nároky posuzoval dle obchodního zákoníku jakožto nároky uzavřené podnikateli či v rámci podnikatelské činnosti sdružení. K námitce promlčení vznesené žalovanými soud uvedl, že došlo ke stavení promlčecí doby podle §402 obch. zák. v důsledku řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 139/2013, které bylo zahájeno žalobou podanou dne 28. listopadu 2013, v níž byly mimo jiné uplatněny také nároky uvedené výše. Soud prvního stupně dovodil, že je na místě aplikace §402 obch. zák., nikoli §405 odst. 2 obch. zák., neboť uvedené řízení bylo skončeno dne 18. dubna 2016 nabytím právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze a soudy obou stupňů o závazcích účastníků věcně rozhodovaly, s tím, že se současně nejedná o res iudicata, neboť bylo jednáno o vypořádání „spoluvlastnictví“ předmětných závazků. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v důsledku uvedeného řízení došlo ke stavení promlčecí doby, která poté započala běžet dnem 18. dubna 2016; žaloba v tomto řízení proto byla podána včas a nároky nebyly promlčeny.
Nároky vyplývající ze spoluvlastnictví nemovitostí účastníky soud prvního stupně zařadil do druhé skupiny nároků uplatněných žalobcem, které již neposuzoval v souvislosti s činností či zánikem sdružení. Soud uzavřel, že v tomto případě se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně obohatili tím, že za ně plnil, co měli po právu plnit sami a jsou tedy povinni mu vydat poměrnou část obohacení připadající na jejich osobu. Při posuzování námitky promlčení soud vycházel z data zaplacení jednotlivých částek, jejichž úhrady se po spoluvlastnících žalobce domáhá, a uzavřel, že nepromlčená je úhrada daně z nemovitosti (splátky za rok 2014 a 2015) v celkové výši 16 245 Kč, u pojistného je nepromlčena pouze platba pojistného za rok 2014 ve výši 17 366 Kč a u hasicích přístrojů jsou nepromlčené platby provedené žalobcem v roce 2014 a 2015 ve výši 2 160 Kč a 3 228 Kč. Za promlčené měl soud nároky za platbu za revize el. instalace a hromosvodu, za přívod elektřiny, za servis plynového topení a za opravu výbojkových světel. Soud proto vyhověl žalobci v rozsahu výroků I a III a část nároků žalobce zamítl výroky II a IV z důvodu námitky promlčení důvodně uplatněné žalovanými.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2018, č. j. 21 Co 33/2018-297, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, V, VI a VII a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně dále rozvedl a doplnil o odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. U námitky promlčení nároků souvisejících s činností sdružení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, když při posouzení otázky promlčení těchto nároků vycházel ze čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák., neboť jde o vztahy mezi podnikateli. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o stavení promlčecí doby podle §402 obch. zák., k němuž došlo uplatněním těchto nároků v řízení před Okresním soudem Praha – východ zahájeném žalobou ze dne 28. listopadu 2013. Ačkoliv v onom řízení bylo rozhodnuto toliko o vypořádání spoluvlastnictví k movitým věcem a uplatněnými nároky žalobce ze závazků se soudy nezabývaly, je podle odvolacího soudu dán dopad §402 obch. zák. Promlčecí doba totiž přestala běžet, neboť žalobce za účelem určení svého práva podal dne 28. listopadu 2013 žalobu k Okresnímu soudu Praha – východ. Odvolací soud proto napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalovaní včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovali podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Otázka dovolatelů směřovala k tomu, zda uplatnění práva v soudním řízení může vyvolat účinky stavení promlčecí doby podle §402 obch. zák. ve vztahu k právu obsahově odlišnému, případně zda může takové účinky vyvolat nezpůsobilé uplatnění nároku v soudním řízení. Dovolatelé poukázali na to, že žalobce se v řízení před Okresním soudem Praha – východ domáhal mimo jiné zrušení spoluvlastnictví k předmětným závazkům vzniklým v souvislosti s činností sdružení s tím, že požadoval, aby soud žalobci uložil povinnost závazky uhradit a žalovaným aby uložil povinnost uhradit žalobci vypořádací podíl. Podle názoru dovolatelů právo, které žalobce uplatnil v řízení před Okresním soudem Praha – východ bylo po obsahové stránce diametrálně odlišné od práva uplatněného v nyní projednávaném případě. V nyní projednávané věci se totiž žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, co žalobce plnil na závazky sdružení za žalované. Podle dovolatelů nelze pro účely posouzení, zda uplatnění nároku znamenalo stavení promlčecí doby, vycházet pouze z povšechného označení nároku („závazky sdružení“), ale je vždy nutné zkoumat jeho konkrétní obsah a posoudit, zda se jedná o totožný nárok. Dovolatelé zdůraznili, že je vyloučeno, aby žalobce nezpůsobilým postupem uplatnil nárok a dosáhl tím stavení promlčecí doby ve vztahu k odlišnému nároku, byť se jedná o právní vztah mezi stejnými účastníky. Dovolatelé v tomto ohledu poukázali na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000) k otázce totožnosti předmětu řízení, podle níž totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Tento závěr je pak dle dovolatelů nutné vztáhnout i na určení totožnosti nároku uplatněného u soudu pro účely posouzení, zda došlo ke stavení promlčecí doby.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku stavení promlčecí doby podle §402 obch. zák.; konkrétně zda uplatnění práva u soudu může způsobit stavení promlčecí doby u práva obsahově odlišného, které žalobce později uplatnil na základě odlišných skutkových tvrzení a které je vymezeno odlišným žalobním petitem. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže).
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, vyslovil k otázce stavení promlčecí doby uplatněním práva u soudu s tím, že institut tzv. stavení běhu promlčecí doby zajišťuje nemožnost promlčení práva po dobu, v níž se účastník právního vztahu svého práva domáhá u soudu (příp. u jiného příslušného orgánu), jinými slovy po dobu soudního řízení, je-li v něm účastníkem řádně pokračováno, neběží promlčecí doba ve vztahu k právu v tomto řízení uplatněnému. Předmětem promlčení je vždy právo vyplývající z příslušného právního vztahu, jehož obsah je charakterizován vymezením konkrétních subjektivních oprávnění a povinností a který existuje mezi určitými subjekty, tj. účastníky právního vztahu. Podmínky promlčení se posuzují vždy v celém souhrnu těchto prvků a pro stavení promlčecí doby je rozhodující, pro jaké právo a ve vztahu mezi jakými subjekty byla podána žaloba a zahájeno soudní řízení (pokračováno v něm).
Při aplikaci výše uvedeného judikatorního závěru na řešený případ je třeba uzavřít, že uplatněním práva na „vypořádání“ závazků spojených s činností zaniklého sdružení žalobou dne 28. listopadu 2013, nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby ohledně nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení po ostatních členech sdružení z titulu toho, co žalobce na předmětné závazky uhradil, neboť se jedná o odlišné právní vztahy vymezené odlišnými soubory konkrétních subjektivních oprávnění a povinností, byť mezi týmiž účastníky.
S výše uvedeným závěrem rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posuzování stavení promlčení uplatněním práva u soudu úzce souvisí také otázka totožnosti předmětu řízení, neboť k závěru o tom, zda došlo uplatněním určitého práva u soudu ke stavení promlčení, je stěžejní, zda se jedná o totožný předmět promlčení – tj. totožné právo vyplývající z téhož právního vztahu mezi týmiž účastníky. Nejvyšší soud se v minulosti již mnohokrát vyslovil k otázce totožnosti předmětu řízení; vycházeje z toho, že předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právě relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, uzavřel, že totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014, a další.
Uvedené závěry rozhodovací praxe k totožnosti předmětu řízení, je třeba vztáhnout i na řešenou věc, neboť je zde stěžejní posouzení, zda v nyní projednávaném případě uplatnil žalobce tentýž nárok, který byl uplatněn v prvním soudním řízení, jež mělo dle závěru soudů obou stupňů způsobit stavení promlčení.
Jestliže v řešené věci soudy neshledaly překážku věci rozhodnuté, nemohly ani dospět k závěru, že první žaloba ze dne 28. listopadu 2013, kterou žalobce mimo jiné požadoval vypořádání spoluvlastnictví závazků souvisejících s činností sdružení, způsobila stavení promlčecí doby pro nároky, které žalobce uplatnil v nyní probíhajícím řízení z titulu bezdůvodného obohacení. V nyní projednávané věci se totiž jedná o jiný předmět řízení, než o jaký se jednalo v prvním řízení zahájeném žalobou ze dne 28. listopadu 2013. Stavení promlčecí doby způsobené podáním první žaloby nelze vztáhnout na obsahově jiná práva uplatněná žalobcem v nyní probíhajícím řízení, a to z důvodu jejich odlišnosti co do skutkových tvrzení a žalobního petitu, tj. odlišnosti předmětu řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně posoudily otázku stavení promlčecí doby v případě zahájení soudního řízení ohledně předmětu odlišného od předmětu řízení, které mělo stavení promlčecí doby způsobit. Soudy obou stupňů se svými právními závěry odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se ke stavení promlčecí doby a k totožnosti předmětu řízení (viz rozhodnutí citovaná výše).
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu