ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3895.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3895/2018-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Oberbank Leasing spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, Náměstí I.P.Pavlova 1789/5, PSČ 120 00, identifikační číslo 27091325, proti žalované SPEKTRUM CZ a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Vodičkova 791/41, PSČ 110 00, IČ 25258575, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, PSČ 602 00, o zaplacení 16 146 017 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 62/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Cmo 293/2006-231, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 9. 2008, č.j. 2 Cmo 293/2006-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Cmo 293/2006-231, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 9. 2008, č.j. 2 Cmo 293/2006-261, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 5. 2006, č. j. 13 Cm 62/2005-167, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 16 146 017 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala předchůdkyně žalobkyně Oberbank Bohemia Leasing s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2649/7, PSČ 370 04, IČ 14501210, zastoupená JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 116/109, PSČ 160 00, dovolání, podáním ze dne 17. 8. 2007.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, č. j. MSPH 90 INS 3059/2008-A-20, byl na majetek žalované prohlášen konkurs. Prohlášením konkursu bylo řízení v této věci přerušeno.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018, č. j. MSPH 90 INS 3059/2008-B-186, byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na majetek žalované a Krajským soudem v Českých Budějovicích byla věc po zrušení konkursu předložena dne 15. 10. 2018 Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k vyřízení dovolání.
Nejvyšší soud z veřejného rejstříku zjistil, že společnost Oberbank Bohemia Leasing s.r.o., se sídlem České Budějovice, Holečkova 2649/7, PSČ 370 04, IČ 14501210, zanikla bez likvidace v důsledku vnitrostátní fúze sloučením s nástupnickou společností Oberbank Leasing spol. s r.o., se sídlem Praha 2, nám. I.P.Pavlova 1789/5, PSČ 120 00, identifikační číslo 27091325, na niž přešlo jmění zanikající společnosti, a Oberbank Bohemia Leasing s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2649/7, PSČ 370 04, IČ 14501210, byla dnem 1. 7. 2011 vymazána z veřejného rejstříku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 23 Cdo 3895/2018-297, rozhodl, že v dovolacím řízení bude na straně žalobkyně pokračováno s Oberbank Leasing spol. s r.o., se sídlem v Praze 2, Náměstí I.P.Pavlova 1789/5, PSČ 120 00, identifikační číslo 27091325. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 12. 2018.
Žalobkyně podala dovolání podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), účinného v rozhodné době do 31. 12. 2012, na základě jehož §237 odst. 1 písm. c) dovozuje, že dovolání je přípustné, jelikož dosud nebyla dovolacím soudem řešena otázka „možného uplatnění daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ze strany leasingového pronajímatele jako součásti mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem sjednané pořizovací ceny předmětu leasingu, pokud leasingový pronajímatel neměl nárok na odpočet této DPH na vstupu při úplatném pořízení leasingu“. Má za to, že za situace, kdy nesplnila při koupi předmětu leasingu zákonné podmínky pro odpočet DPH, nárok na odpočet DPH jí byl správními orgány zamítnut, že oprávněně částku zamítnutého nároku na odpočet DPH promítla do zvýšení leasingových splátek dohodnutých ve smlouvě uzavřené mezi účastníky ze dne 15. 1. 2001, neboť na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že neuznaná DPH se stala s ohledem na obsah leasingové smlouvy a Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“) v článcích 1.3., 6.1., 6.3. a 6.3.1. součástí pořizovací ceny předmětu leasingu. Je tedy přesvědčena, že ji náleží zaplacení navýšených leasingových splátek v částce 14 300 000 Kč společně s náhradou škody ve výši 1 846 017 Kč, která jí vznikla vynaložením nákladů za daňové a právní poradenství v souvislosti s uplatněním zaplacení navýšených leasingových splátek. Žalobkyně se dovolává nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a zároveň namítá, že právní posouzení odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a ani v platné právní úpravě. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Podané dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je v uvedeném rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka mimo jiné ve svém dovolání namítá. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou položená otázka „možného uplatnění daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ze strany leasingového pronajímatele jako součásti mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem sjednané pořizovací ceny předmětu leasingu, pokud leasingový pronajímatel neměl nárok na odpočet této DPH na vstupu při úplatném pořízení leasingu“ nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť její posouzení záviselo na právním posouzení konkrétních smluvních ujednání a nemá tak judikatorní přesah, a nelze zároveň dovodit, že by odvolací soud provedl výklad smluvních ujednání v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, podle něhož je judikatura ustálená v závěru, že podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době do 31. 12. 2013, je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a též rozsudek ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, pojednávající o výkladu právních úkonů v obchodních vztazích podle §266 obch. zák., či např. rozsudek ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1121/2006, podle něhož lze výkladem pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ). Zároveň nemůže být dovolání žalobkyně přípustné proto, že dovolatelka zakládá své dovolání na zpochybňování skutkového stavu věci a vlastním závěru, že neuznaná DPH se stala součástí pořizovací ceny předmětu leasingu. K takovému závěru však odvolací soud nedospěl, vyšel-li při právním posouzení uplatněného nároku ze závěru, že pořizovací cena předmětu leasingu se nezměnila, zůstala ve stejné výši 65 000 000 Kč, jako předpokládaná v leasingové smlouvě, uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně (jako pronajímatelkou) a žalovanou (jako nájemkyní) dne 15. 1. 2001 a VOP, které byly součástí této smlouvy, z nichž vyplývá, že DPH nebyla přímým obchodním nákladem žalobkyně, který měl podle sjednaných podmínek vliv na definitivní pořizovací cenu. Podle zjištění soudu byla ve smlouvě sjednána cena předmětu leasingu částkou Kč 65 000 000 (základ), jakožto cena stroje a částkou Kč 14 300 000 (DPH). Z čl. 6.1. VOP bylo zjištěno, že pořizovací cena uvedená ve smlouvě je cenou předpokládanou a definitivní pořizovací cena, která slouží za základ výpočtu leasingových splátek, je souhrnem kupní ceny předmětu leasingu a všech nákladů nutných k provedení leasingové operace a uvedení leasingu do provozu. Podle č.l. 6.3. VOP byl výlučně pronajímatel oprávněn změnit výši splátek nájemného, a to výhradně za podmínek uvedených v čl. 6.3.1. tak, že pokud by skutečná cena pořízení předmětu leasingu, tzn. součet kupní ceny a přímých obchodních nákladů jiná, než předpokládaná pořizovací cena uvedená v leasingové smlouvě, měl být rozdíl promítnut do výše zbývajících splátek nájemného, popřípadě vyrovnán v závěrečné splátce. Odvolací soud z uvedených zjištění učinil závěr, že v daném případě nenastala situace předpokládaná článkem 6.3. a 6.3.1. VOP. Z rozsudku správních soudů odvolací soud zjistil, že žalovaná neporušila zákon o DPH, ale naopak žalobkyně nesplnila zákonem stanovené podmínky pro odpočet DPH. Dovolatelka ve svých právních úvahách pomíjí skutečnost, že cena předmětu leasingu byla dohodnuta ze dvou složek, a to z pořizovací ceny předmětu leasingu a DPH, přičemž složka pořizovací ceny předmětu leasingu - definitivní cena byla podle smluvních ujednání souhrnem kupní ceny a všech nákladů nutných k provedení leasingové operace a uvedení leasingu do provozu. Daň z přidané hodnoty byla další složkou ceny předmětu leasingu, nikoliv nákladem k provedení leasingové operace, který by navyšoval druhou složku ceny předmětu leasingu, tj. definitivní pořizovací cenu leasingu.
Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně provedl výklad smluvních ujednání v rozporu s gramatickým výkladem, Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že závěry rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou předmětem dovolacího přezkumu, jelikož podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se meritem věci vůbec nezabýval a vyšel bez dalšího toliko ze závěrů soudu prvního stupně, aniž by své rozhodnutí blíže odůvodnil, nelze této námitce přisvědčit, jestliže z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 234 a 235 spisu) je zřejmé, že odvolací soud podrobně zdůvodnil, proč se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud v rozhodnutí odůvodnil, proč dospěl k závěru, že pořizovací cena předmětu leasingu se nezměnila a nenastaly podmínky pro navýšení leasingových splátek ve smyslu čl. 6.3., 6.3.1. VOP. Navíc námitky, týkající se nedostatků odůvodnění soudního rozhodnutí, směřují do vad řízení, a jako takové nemohly založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jimi dovolatelka nepředestřela žádnou otázku zásadního procesněprávního významu. Zároveň je třeba konstatovat, že námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů soudu a kritice hodnocení provedených důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2321/2010, či ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4939/2007 - veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu