ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4060.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4060/2018-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně EICHLER COMPANY a. s. , se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nová 486/32, identifikační číslo osoby 25597027, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalovanému V. E. , narozenému XY, bytem a sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o zákaz konkurenčního jednání a o zaplacení částky 1.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 58/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Co 18/2016-450, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 10 C 58/2015-250, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo zakázáno uzavírat obchodní smlouvy s obchodními partnery žalobkyně uvedenými v příloze rozsudku, jejichž předmětem by byla dodávka a servis normalizovaných dílů do lisovacích nástrojů, vstřikovacích forem a dalšího příslušenství, zejména pak dílů dle norem ISO, VDI, DIN, NAAMS, AFNOR, JIS, kterými jsou vinuté nástrojové pružiny, plynové pružiny, vodící pouzdra, vodící lišty, střižníky, střižné matrice, střižné pouzdra, kotevní desky, lisovací stojánky, transportní elementy, vyhazovače, polyuretany, klínové jednotky, kuličkové klece a lineární vedení (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1.000.000 Kč (výrok II.), a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 71.769 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku II. co do částky 500.000 Kč (druhý výrok), co do částky 500.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 500.000 Kč (třetí výrok), žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 23.827,30 Kč k rukám právního zástupce žalovaného (čtvrtý výrok), o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (pátý výrok), dále uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet odvolacího soudu náklady odvolacího řízení v částce 105,20 Kč (šestý výrok) a konečně uložil žalovanému zaplatit České republice na účet odvolacího soudu náklady odvolacího řízení v částce 52,80 Kč (sedmý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu třetího, čtvrtého a pátého výroku napadl žalovaný dovoláním. V něm namítal, že se odvolací soud při posouzení otázky platnosti konkurenční doložky odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když v daném případě je konkurenční doložka vymezena nepřiměřeně široce, a žalovaného tak přímo omezuje v jeho právu na svobodnou volbu podnikání, jakož i v jeho právu podnikat. Podle žalovaného je konkurenční doložka zároveň neurčitá, neboť dostatečně určitě nevymezuje vlastní zákaz konkurence ani sortiment zboží, na které se tento zákaz vztahuje. Žalovaný v dovolání dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku uplatnění nových skutečností v odvolacím řízení a otázku přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) , dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ohledně otázky týkající se uplatnění nových skutečností v odvolacím řízení, jakož i ohledně otázky nepřiměřené výše smluvní pokuty žalovaný konkrétně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalovaný pro každý ze jmenovaných dovolacích důvodů za splněný. Dovolání tak v části obsahující výše uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
U zbylých dovolacích důvodů žalovaný v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se tak dále zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky v čl. 7 smlouvy o obchodním zastoupení je dostatečně určitá, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže konkurenční doložku posuzoval v kontextu celé smlouvy o obchodním zastoupení, ze kterého lze jednoznačně dovodit, jakou konkrétní činnost týkající se jakého druhu výrobků není žalovaný oprávněn vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009). Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, smlouva o obchodním zastoupení vymezovala v čl. 1 činnost, jež byla předmětem obchodního zastoupení (sjednávání a uzavírání obchodů v oblasti normalizovaných dílů do lisovacích nástrojů a forem), a z jejího obsahu lze rovněž dovodit, jakou jinou činnost nesměl žalovaný po určitou dobu na určitém území vykonávat.
Ani otázka, zda sjednaná konkurenční doložka byla přiměřená a vzájemně vyvážená, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud posuzoval, zda je konkurenční doložka vymezena co do předmětu, podmínek a doby, po kterou se uplatňuje, a zda na jedné straně nebrání zástupci ve svobodném podnikání, a na druhé straně chrání právo podnikatele na nerušené podnikání v zavedeném podniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005). Konkurenční doložka byla sjednána na dobu dvou let od ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, byla omezena na území České republiky a Slovenské republiky, byl v ní určitě vymezen její předmět, a – jak přiléhavě zhodnotil odvolací soud – neomezovala žalovaného v podnikání mimo oblast normalizovaných dílů do lisovacích nástrojů a forem.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti čtvrtému a pátému výroku napadeného rozsudku, jimiž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů mezi účastníky řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím, není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného z uvedených důvodů podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu