ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4170.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4170/2018-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem Milevská 2095/5, Krč, 140 00 Praha 4, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 82/10, 266 01 Beroun, proti žalovaným 1) P. H. , nar. XY, podnikateli se sídlem XY, IČ XY, zastoupenému Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem Pod Vilami 747/10, 140 00 Praha 4, a 2) D. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 495/12, Praha 5, o zaplacení 2 288 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 157/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 62 Co 135/2018-251, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 62 Co 135/2018-251, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. 12. 2017, č. j. 25 C 157/2015-214, jímž bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 2 288 500 Kč s příslušenstvím, je co základu po právu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil o základu věci správný závěr, bylo-li prokázáno, že v době dopravní nehody (28. 6. 2013) nebylo vozidlo XY, jímž byla způsobena škoda, kterou poškozeným zaplatila žalobkyně z garančního fondu, pojištěno z titulu odpovědnosti za škodu při provozu motorového vozidla. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že pojistná smlouva, uzavřená dne 4. 12. 2012 mezi žalovaným 1) a pojišťovnou Generali zanikla dne 21. 5. 2013 v důsledku nezaplacení dlužného pojistného do 20. 5. 2013, a to ze zákona ve smyslu §12 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v rozhodném znění do 31. 12. 2014 (dále jen „zákona č. 168/1999 Sb.“). Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalovaní jsou solidárními dlužníky, a to žalovaný 1), jako provozovatel předmětného vozidla, a žalovaný 2), jako řidič, který v době nehody vozidlo řídil. Při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně vyšel odvolací soudu ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že žalovaný 1) neprokázal, že by lhůta, stanovená pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného, byla před jejím uplynutím dohodou mezi pojistitelem a pojistníkem prodloužena. Vyšel též ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno ani tvrzení žalovaného 1), že došlo k reaktivaci pojistné smlouvy, když nebylo prokázáno, že by existovala oboustranná vůle k obnovení smluvního vztahu mezi žalovaným 1) a pojišťovnou. Odvolací soud konstatoval, že okolnost, že dlužné pojistné bylo dne 24. 5. 2013 žalovaným 1) uhrazeno, nemohlo vést k obnovení smluvního vztahu žalovaného 1) s pojišťovnou, neboť touto úhradou žalovaný 1) pouze splnil svoji smluvní povinnost. Pokud žalovaný 1) namítal, že pojišťovna vedla ve vnitřním systému předmětnou pojistnou smlouvu jako platnou i po datu 21. 5. 2013, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že tato skutečnost neměla žádný vliv na to, že pojistná smlouva dnem 21. 5. 2013 zanikla, jestliže z §12 odst. 1 písm. e), věty před středníkem zákona č. 168/1999 Sb. vyplývá, že pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona zaniká dnem následujícím po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného nebo jeho části, doručené pojistníkovi. Odvolací soud proto potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 1) dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy přípustnost svého dovolání spatřuje ve vyřešení právních otázek, které nebyly podle jeho názoru dovolacím soudem dosud řešeny, a to:
- zda je pro prodloužení lhůty k uhrazení dlužného pojistného nutné učinění písemného úkonu či postačuje úkon ústní, případně, zda je takto možno učinit konkludentně, a
- zda je pro reaktivaci pojistné smlouvy nutné učinění písemného úkonu či postačuje úkon ústní, případně, zda je takto možno učinit konkludentně.
Dovolatel připouští, že nebyl schopen předložit důkaz o uzavření dohody o prodloužení lhůty k úhradě pojistného, ale je přesvědčen, že prokázal, že k takové dohodě došlo, jestliže se pojišťovna i po soudem dovozeném zániku pojištění chovala tak, že žalovaný 1) důvodně dovozoval, že smlouva o povinném ručení je stále platná. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem, že dohoda o prodloužení lhůty k úhradě pojistného a též úkon k reaktivaci smlouvy musí být uzavřeny písemně. Namítá, že soud se vůbec nezabýval skutečností, že musel existovat mezi žalovaným1) a pojišťovnou jiný smluvní vztah, jestliže pojišťovna od žalovaného 1) žádala platby za pojištění i po soudem dovozovaném zániku pojištění. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud měl při posouzení věci vzít v úvahu rovněž skutečnost, že od 1. 1. 2018 zákonodárce omezil možnou výši regresu maximálně částkou nejvýše 300 000 Kč, a to z důvodu, že mnohdy byly regresní nároky pro odpovědné osoby likvidační. Dovolatel poukazuje na to, že v dané věci se právě o takový případ jedná. Žalovaný 1) dále namítá nedostatky v hodnocení provedených důkazů, a to zejména ohledně věrohodnosti svědkyň, a namítá neúplnost odůvodnění rozsudku odvolacím soudem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného 1) bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněným subjektem – účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě dovolatel zakládá předestřené otázky, které považuje za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, na požadavku vyřešení, jakou formou lze platně učinit prodloužení lhůty k uhrazení dlužného pojistného a jakou formu může mít platný právní úkon směřující k reaktivaci pojistné smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu ale na řešení těchto otázek není založeno. Odvolací soud při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, který posuzoval oprávněnost uplatněného postižního nároku žalobkyně na úhradu toho, co zaplatila poškozeným za žalované v důsledku způsobené škody nepojištěným vozidlem žalovaného 1), které řídil žalovaný 2), vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný 1) neprokázal, že by došlo mezi žalovaným 1) a pojišťovnou k prodloužení lhůty k uhrazení dlužného pojistného a že by mezi žalovaným 1) a pojišťovnou došlo k vzájemné dohodě o reaktivaci pojistné smlouvy. Nejvyšší soud přitom již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 či v usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). V daném případě dovolatelem formulované otázky vychází z jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl při řešení věci odvolací soud.
Namítá-li dovolatel nesprávné hodnocení výpovědí svědků, resp. podrobuje-li kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména ohledně věrohodnosti svědkyň, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů.
Směřuje-li žalovaný 1) dovolací námitky do nedostatečného a nesprávně odůvodněného rozsudku odvolacím soudem, je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání tedy nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice zjištěného skutkového stavu věci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalovaného 1) není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu