ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4408.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4408/2018-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyň 1) Materion Czech s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, identifikační číslo osoby 27435881, 2) Materion Corporation , se sídlem 6070 Parkland Blvd., Mayfield Heights, OH 44124, Spojené státy americké, obou zastoupených Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, proti žalovanému P. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o ochranu práv vlastníka podnikového vynálezu, ochranu autorských práv a ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 1/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 30/2017-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 2 Cm 1/2015-185, zamítl žalobu na určení, že vynález, popsaný v Předběžné patentové přihlášce v USA č. 61/575,976, Mezinárodní přihlášce podané podle smlouvy o patentové spolupráci č. PCT/EP2012/003622, Národní patentové přihlášce pro území USA č. 14/241,105 a v Evropské patentové přihlášce č. 12772876.4, je výhradním vlastnictvím Materion Corporation (bod I. výroku); zamítl žalobu na určení, že Mezinárodní přihláška podaná podle smlouvy o patentové spolupráci č. PCT/EP2012/003622, Národní patentová přihláška pro území USA č. 14/241,105 a Evropská patentová přihláška č. 12772876.4 porušují autorská práva Materion Corporation a Materion Czech s. r. o. k předběžné patentové přihlášce v USA č. 61/575,976 (bod II. výroku); zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému postoupit veškeré své patentové přihlášky, týkající se vynálezu nové metody odstraňování kovů a drahých kovů z různých substrátů tak, jak je dále popsán v Předběžné patentové přihlášce v USA č. 61/575,976, Mezinárodní patentové přihlášce podané dle smlouvy o patentové spolupráci č. PCT/EP2012/003622, Národní patentové přihlášce pro území USA č. 14/241,105 a Evropské patentové přihlášce č. 12772876.4, včetně Mezinárodní patentové přihlášky dle smlouvy o patentové spolupráci č. PCT/EP2012/003622, Národní patentové přihlášky pro území USA č. 14/241,105 a Evropské patentové přihlášky č. 12772876.4, na Materion Corporation, do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku (bod III. výroku); zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému zdržet se úplného i částečného zpětvzetí Mezinárodní přihlášky podané podle smlouvy o patentové spolupráci č. PCT/EP2012/003622, Národní patentové přihlášky pro území USA č. 14/241,105 a Evropské patentové přihlášky č. 12772876.4, všech podaných žalovaným, a jejich převedení na jinou osobu, než je Materion Corporation (bod IV. výroku); zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovanému zdržet se jakéhokoli užívání a/nebo dalšího vyzrazování informací o vynálezu nové metody odstraňování kovů a drahých kovů z různých substrátů tak, jak je dále popsán v Předběžné patentové přihlášce v USA č. 61/575,976, Mezinárodní přihlášce podané podle smlouvy o patentové spolupráci č. PCT/EP2012/003622, Národní patentové přihlášce pro území USA č. 14/241,105 a Evropské patentové přihlášce č. 12772876.4 včetně Mezinárodní patentové přihlášky dle smlouvy o patentové spolupráci č. PCT/EP2012/003622, Národní patentové přihlášky pro území USA č. 14/241,105 a Evropské patentové přihlášky č. 12772876.4, ať pro podnikatelské účely nebo jinak, a odstranit do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku veškeré informace o tomto vynálezu ze všech webových stránek provozovaných nebo ovládaných žalovaným a ze všech marketingových materiálů používaných žalovaným (bod V. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod VI. výroku).
K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 30/2017-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v bodech I. až V. výroku, změnil v bodě VI. výroku tak, že každá z žalobkyň je povinna zaplatit žalovanému k rukám advokáta JUDr. Petra Holého na náhradu nákladů řízení částku 27.104 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále také na vyřešení otázek hmotného i procesního práva dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených. Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Namítají-li dovolatelky, že odvolací soud nesprávně vyložil §9 odst. 3 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (dále jen „patentový zákon“), nezakládají těmito námitkami přípustnost dovolání. Dovolatelky uvádí, že ustanovení §9 odst. 3 patentového zákona nestanovuje požadavek písemné formy pro uplatnění práva na patent zaměstnavatelem vůči původci, a zároveň namítají, že soudy nižších stupňů předmětné ustanovení aplikovaly způsobem, jako by zaměstnavateli jiné než písemné uplatnění tohoto práva umožněno nebylo. Dovolatelky přitom přehlíží, že na otázce požadavku písemné formy uplatnění práva na patent zaměstnavatelem nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelky nesplnily předpoklady k řádnému uplatnění práva k patentu vůči původci, bylo určující, že zaměstnavatel – žalobkyně 1), nevyjádřil dostatečně jasně a určitě svou vůli přijmout nabídku zaměstnance – žalovaného. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. tedy dovolatelkami předložená otázka požadavku písemné formy uplatnění práva na patent vůči původci není otázkou, jež by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Namítají-li dovolatelky dále v této souvislosti, že soudy nižších stupňů „ignorovaly“ jejich důkazní návrhy a neprovedly výslech svědků pana M. N. a pana K., neuplatňují přípustný dovolací důvod, neboť těmito námitkami vytýkají soudům obou stupňů možné vady řízení. Námitky, kterými dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu možné vady řízení, přitom nemohou založit přípustnost dovolání, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy samotný závěr o nikoliv řádném uplatnění práva na patent ze strany zaměstnavatele – žalobkyně 1) vůči původci – žalovanému vede k nedůvodnosti žalobního nároku, nemůže založit přípustnost dovolání ani soubor námitek dovolatelek směřujících do obsahových a formálních náležitostí vyrozumění žalovaného o vytvoření vynálezu v pracovním poměru. Dovolatelky těmito námitkami pouze zpochybňují počátek běhu zákonné lhůty pro uplatnění práva na patent vůči původci vynálezu ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 patentového zákona, když tento počátek lhůty spojují nikoliv s e-mailem žalovaného ze dne 31. 5. 2011 (tak jako odvolací soud), nýbrž teprve s předložením Záznamu o ohlášení vynálezu dne 22. 8. 2011. Otázka, v jakém okamžiku začala běžet lhůta pro uplatnění práva na patent ze strany zaměstnavatele, však není právní otázkou, na které by závisela důvodnost žalobního nároku v případě, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že k takovému uplatnění práva ze strany žalobkyně 1) vůbec nedošlo. Nejvyšší soud přitom již ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, uvedl, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Objasnil zároveň (s odkazem na §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000). Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu