ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4493.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4493/2018-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci navrhovatelky ICEC-HOLDING, a.s. , se sídlem Boleslavova 710/19, Mariánské Hory, 709 00 Ostrava, IČO 25357484, zastoupené Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1, za účasti 1) Československé obchodní banky, a. s. , Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 15057, IČO 00001350, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, 2) P. F. H. , rozhodce, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, 3) M. P. , rozhodce a advokáta se sídlem XY, o jmenování předsedajícího rozhodce soudem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 6002/2017, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2018, č. j. 39 Co 29/2018-239, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastnici 1) částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Advokátní kanceláře Baker & McKenzie, s.r.o., advokátní kancelář, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1.
III. Navrhovatelka je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastníku 2) částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Advokátní kanceláře Němec, Bláha & Navrátilová, s.r.o., se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8.
IV. Ve vztahu mezi navrhovatelkou a účastníkem 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 5. 2018, č. j. 39 Co 29/2018-239, výrokem I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2017, č. j. 33 Nc 6002/2017-220, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vrácení části zaplaceného soudního poplatku navrhovatelce; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně řízení zastavil pro překážku litispendence v souladu s §83 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když v dané věci není sporu o tom, že je dána totožnost předmětu řízení s řízením vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013, které bylo zahájeno 1. 8. 2013, a je naplněna i podmínka totožnosti účastníků řízení. Nepovažoval za odůvodněnou námitku navrhovatelky, že v dané věci není podmínka totožnosti účastníků řízení splněna, namítá-li navrhovatelka, že v původním řízení je jiný okruh rozhodců oproti účastníkům-rozhodcům v daném řízení. Vyšel přitom z obsahu spisu, z něhož vyplývá, že účastník 3) M. P., jako rozhodce, se funkce vzdal a namísto něj vystupují další účastníci, kteří jsou navrženými kandidáty, kteří jsou navrženi na místo předsedajícího rozhodce, přičemž strany rozhodčího řízení (ICEC-HOLDING, a.s., a Československá obchodní banka, a. s.), které jsou na rozdíl od účastníků-rozhodců nositeli hmotných práv a povinností, jsou v obou sporech identické. Otázku změny účastníka 3) - rozhodce posuzoval odvolací soud analogicky podle judikatury Nejvyššího soudu, týkající se věci pravomocně rozhodnuté, reprezentované rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, podle níž se řízení týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Též v dané věci lze podle odvolacího soudu posuzovat změnu osoby účastníka 3) – rozhodce podle institutu právního nástupnictví, jestliže účastník 3) M. P., jako rozhodce, se funkce vzdal, a namísto něj vystupují jiné osoby, navržené na rozhodce. Odvolací soud odmítl, že by v dané věci šlo o překážku res iudicata-věci rozsouzené, když poté, co rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 5 Cm 100/2013 i rozhodnutí odvolacího soudu v této věci byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 3. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 3870/2015-272, a v řízení bylo pokračováno vydáním zatím nepravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 Cm 100/2013-465. Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, když považoval za podstatné zabránění tomu, aby mezi stranami rozhodčího řízení s týmž předmětem řízení probíhala duplicitní řízení o jmenování předsedajícího rozhodce, jehož výsledkem může být pouze jmenování jediného předsedajícího rozhodce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, které v dovolací lhůtě doplnila. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle dovolatelky spočívá v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to především otázek, jak aplikovat překážku věci zahájené, pokud dříve zahájené řízení bylo pravomocně skončeno a v dané době řízení zahájené později ukončeno nebylo, když následně v původním řízení dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zda následným „obživnutím“ dříve zahájeného řízení po podání mimořádného opravného prostředku mělo dojít ke spojení věci s tehdy jediným řízením v dané věci nebo nastala „opět“ překážka věci zahájené; zda dochází k právnímu nástupnictví adeptů navržených stranou na osobu předsedajícího rozhodce, a jakým způsobem, je-li kandidátů více, a jak má být postupováno v případě, že soudem jmenovaný předsedající rozhodce rezignuje ze své funkce, zejména v tom smyslu, zda má být v řízení pokračováno a s kým, jaký je okruh účastníků řízení o předsedajícího rozhodce; zda jde-li o řízení nesporné, platí, že okruh účastníků je dán návrhem a zda může navrhovatel činit další návrhy v průběhu řízení. Dovolatelka považuje za otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, též otázku týkající se běhu lhůty pro jmenování předsedajícího rozhodce ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a sice ne ve smyslu počátku běhu lhůty, ale nutnosti jejího uplynutí pro pravomoc soudu ve věci rozhodovat, a též otázku, zda je nutno na řízení o jmenování předsedajícího rozhodce aplikovat zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních; zda návrhy účastníků, zejména stran rozhodčího řízení, není nutno posuzovat jako přistoupení do zahájeného řízení (analogicky s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1202/2009).
Dovolatelka považuje posouzení otázky překážky věci zahájené ve vztahu k ukončení dříve zahájeného řízení za nesprávné a navíc závěr odvolacího soudu při řešení této otázky považuje za nepřezkoumatelný pro absolutní nedostatek odůvodnění. Podle dovolatelky odvolací soud zaujal nesprávný právní názor i ohledně právního nástupnictví a totožnosti účastníků, kdy zejména nesprávně zaměňuje osoby účastníků-rozhodců, že noví kandidáti na předsedajícího rozhodce a účastníci řízení vstupují do práv a postavení rezignujícího rozhodce jmenovaného stranou rozhodčího řízení, který navíc byl v dané době již nahrazen M. T. Poukazuje na to, že v nesporném řízení není možná záměna účastníků ani přistoupení účastníka – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3412/2008 a též rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4847/2009, týkající se účastníků nesporného řízení, přičemž má za to, že odvolací soud se odchýlil od této judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky totožnosti účastníků, když potvrdil postup soudu prvního stupně, který umožnil záměnu účastníků na straně osoby navržené na předsedajícího rozhodce, resp. dovodil (bez jakéhokoliv odůvodnění) jejich procesní nástupnictví. Podle dovolatelky měl odvolací soud vztáhnout na řízení o jmenování předsedajícího rozhodce analogicky rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1202/2009. Dovolatelka uvádí, že v dané věci je najisto postaveno, že návrh na jmenování předsedajícího rozhodce podala účastnice 1) předčasně, tedy před uplynutím zákonné 30-ti denní lhůty. Dále dovozuje, že pokud podáním návrhu na jmenování předsedajícího rozhodce přestala běžet zákonná lhůta pro jeho jmenování již jmenovanými rozhodci, pak nemohla uplynout ani ke dni, kdy soud rozhodoval ve věci samé. Podle dovolatelky proto soud nebyl oprávněn ve věci rozhodovat, nebyla splněna zákonná podmínka zakotvující jeho pravomoc nahradit neschopnost již jmenovaných rozhodců shodnout se na osobě předsedajícího. Dovolatelka namítá, že předčasným návrhem ve spojení s tvrzením, že jen navrhovatel může navrhovat kandidáty na osobu předsedajícího rozhodce a soud je povinen se jeho návrhy řídit, dochází k porušení práva na spravedlivý proces a získání neodůvodněné a neoprávněné výhody na straně osoby, která návrh podala, a ostatní účastníci byli ze svých práv vyloučeni. Dovolatelka dále rozvádí právní úvahy o nesporném a sporném řízení s ohledem na účastníky řízení a uvádí, že pokud se v dané věci jedná o řízení nesporné, je nutno aplikovat zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a nepochybně platí, že okruh účastníků je vymezen na počátku návrhem a není možné jej v průběhu řízení měnit. Návrh ICEC-HOLDING, a.s. měl být považován za přistoupení do řízení zahájeného prvním návrhem. Podle dovolatelky jediné řízení, které mělo a mohlo být zastaveno, bylo řízení zahájené účastnicí 1).
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání navrhovatelky podala vyjádření účastnice 1), v němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání navrhovatelky odmítl jako zjevně nedůvodné, případně je zamítl, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podle účastnice 1) byly naplněny veškeré pojmové znaky překážky věci zahájené, když první řízení bylo zahájeno účastnicí 1) dlouho před zahájením posuzovaného druhého řízení a nebylo dosud ukončeno, a jestliže u obou řízení je dána totožnost předmětu řízení i účastníků, kterými jsou strany rozhodčího řízení - navrhovatelka a účastnice 1), jako nositelky hmotných práv a povinností, a pokud jsou v řízeních odlišné osoby na straně účastníka-rozhodce, pak odvolací soud podle účastnice 1) správně dovodil, že vystupují jako právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
Účastník 2) ve vyjádření k dovolání navrhovatelky pouze uvedl, že posouzení dovolání je na další úvaze rozhodujícího soudu.
Účastník 3) považuje dovolání navrhovatelky ve vyjádření k dovolání za dovolání z procesního i věcného hlediska za nedůvodné a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřená otázka procesního práva, kterou považuje dovolatelka za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, a to otázka, jak aplikovat překážku věci zahájené, pokud dříve zahájené řízení bylo pravomocně skončeno a v dané době řízení zahájené později ukončeno nebylo, když následně v původním řízení dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je otázkou, která byla dovolacím soudem již vyřešena. Nejvyšší soud už v usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 789/2011 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ) učinil následující závěr: „Pokud jsou o téže věci vedena dvě řízení, musí být pro tzv. překážku litispendence zastaveno to, které bylo zahájeno později. Ze dvou řízení vedených žalobkyní proti žalované 1), tedy z řízení vedených pod sp. zn. 19 C 124/2007 a 19 C 200/2009, bylo později zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 19 C 200/2009. Na tom nic nemění skutečnost, že v době podání žaloby bylo řízení sp. zn. 19 C 124/2007 pravomocně skončeno a pokračováno v něm bylo až po té, co Nejvyšší soud rozhodnutí o skončení řízení zrušil. Řízení je totiž zahájeno podáním žaloby, nikoliv zrušením rozhodnutí o jeho skončení Nejvyšším soudem (§82 odst. 1 o. s. ř.).“
Dovolání není tedy pro řešení této otázky podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešenou a odvolací soud tuto otázku rozhodl v souladu s citovanou judikaturou.
Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání s ohledem na dovolatelkou předestřenou otázku, jak má být postupováno v případě, že soudem jmenovaný předsedající rozhodce rezignuje ze své funkce, zejména v tom smyslu, zda má být v řízení pokračováno a s kým, jaký je okruh účastníků řízení o předsedajícího rozhodce. Je třeba konstatovat, že tyto otázky odvolací soud výslovně neřešil, ale zabýval se otázkou totožnosti účastníků v daném řízení ve vztahu k řízení, které je vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013 o stejném předmětu řízení, a posuzoval námitku navrhovatelky, že v dané věci není splněna podmínka totožnosti účastníků řízení s poukazem na jiný okruh rozhodců v původním řízení oproti účastníkům-rozhodcům v daném řízení. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při posouzení otázky totožnosti účastníků v uvedených řízeních vyšel odvolací soud z obsahu spisu, z něhož se podává, že účastník 3) M. P., jako rozhodce, se funkce vzdal a namísto něj vystupují další účastníci, kteří jsou navrženými kandidáty na místo předsedajícího rozhodce, a že strany rozhodčího řízení (ICEC-HOLDING, a.s., a Československá obchodní banka, a. s.), které jsou na rozdíl od účastníků-rozhodců nositeli hmotných práv a povinností, jsou v obou sporech identické. Změnu účastníků-rozhodců odvolací soud posuzoval analogicky podle judikatury Nejvyššího soudu, týkající se věci pravomocně rozhodnuté, reprezentované rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, podle něhož se řízení týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. S ohledem na tuto judikaturu pak odvolací soud dovodil, že v posuzované věci lze hovořit o právním nástupnictví, vycházejícím z rezignace účastníka 3). Dovolací soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud posoudil otázku totožnosti účastníků v souladu s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ., nelze dovodit, že by se odvolací soud při posouzení otázky totožnosti účastníků v posuzovaných řízeních odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by se odvolací soud odchýlil od poukazované judikatury Nejvyššího sp. zn. 28 Cdo 3412/2008 a sp. zn. 23 Cdo 4847/2009 při řešení otázky totožnosti účastníků. Odvolací soud respektoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4847/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 42/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že v obou posuzovaných řízeních o jmenování předsedajícího rozhodce jsou podle §9 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení účastníky kromě navrhovatele strany rozhodčího řízení, již jmenovaní rozhodci a osoba, která je v návrhu na jmenování rozhodce na tuto funkci navržena. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že strany rozhodčího řízení (ICEC-HOLDING, a.s., a Československá obchodní banka, a. s.), které jsou na rozdíl od účastníků-rozhodců nositeli hmotných práv a povinností, jsou v obou sporech identické, a změnu účastníků-rozhodů posuzoval odvolací soud za použití analogie podle judikatury Nejvyššího soudu, týkající se věci pravomocně rozhodnuté, reprezentované rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, podle níž se řízení týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení, nelze dovodit, že by dovolání bylo přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud při řešení otázky totožnosti účastníků v řízení o jmenování rozhodce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud tím zároveň vyřešil otázku dovolatelky, zda návrhy účastníků, zejména stran rozhodčího řízení není nutno posuzovat jako přistoupení do zahájeného řízení, když z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že použil pro řešení této situace analogicky institut procesního nástupnictví, a to v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že další dovolatelkou položená otázka, stojící na pochybnostech, zda se v daném případě jedná o řízení nesporné, byla vyřešena již ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4847/2009, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že řízení o jmenování rozhodce podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je řízením nesporným. Zároveň v tomto rozsudku byla vyřešena i dovolatelkou předestřená otázka, zda je nutno na řízení o jmenování předsedajícího rozhodce aplikovat zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jestliže Nejvyšší soud v cit. rozsudku judikoval, že řízení o jmenování rozhodce (předsedajícího, resp. třetího rozhodce) podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je řízením podle zákona o rozhodčím řízení ve smyslu ustanovení §41 tohoto zákona.
Další dovolatelkou předestřené otázky jsou pak pro řešení otázky zastavení řízení pro překážku věci zahájené, resp. otázky naplnění předpokladů pro použití litispence, tj. totožnosti předmětu řízení a totožností účastníků, irelevantní.
Nejvyšší soud proto s ohledem na uvedené učinil závěr, že dovolání navrhovatelky není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Jestliže dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro překážku věci zahájené za nepřezkoumatelný pro absolutní nedostatek odůvodnění, je třeba konstatovat, že tato námitka týkající se případných vad řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4968/2014, usnesení ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1807/2015 či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Je třeba připomenout, že ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu