ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4579.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4579/2018-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Brandauto s. r. o. se sídlem v Brně, Turgeněvova 985/7, Černovice, PSČ 618 00, IČO 29229529, zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti žalované RENOCAR, a. s. , se sídlem v Podolí, Podolí 445, PSČ 664 03, IČO 00487121, zastoupené Mgr. Romanem Verešpejem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o zaplacení částky 259 686 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 24 C 277/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2018, č. j. 47 Co 267/2017-153, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 11 664 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č. j. 24 C 277/2014-126, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval v této věci již podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 25. června 2015, č. j. 24 C 277/2014-66, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2017, č. j. 47 Co 331/2015-116, a věc byla vrácena soudu první stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2018, č. j. 47 Co 267/2017-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť žádná z dovolatelkou formulovaných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První otázku dovolatelka formulovala jako otázku vzniku škody a práva poškozeného zvolit si, kterou škodu uplatní, má-li možnost výběru, a to v kontextu projednávané věci. Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na tom, že mezi protiprávním jednáním žalované a škodou, kterou žalobkyně požadovala v tomto řízení, nebyla prokázána příčinná souvislost. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že částku, kterou žalobkyně v řízení požadovala z titulu náhrady škody, zaplatila žalované na základě platného právního důvodu (jako nájemné za vozidla pronajatá v období od 16. listopadu 2011 do 16. března 2012) a nejednalo se tak o škodu vzniknuvší v důsledku protiprávního jednání žalované. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně si byla vědoma, že jí vznikla škoda v souvislosti se zaplacením za užívání vozu Citroen C5, který si po dobu opravy svého vozu pronajala od E. K., ovšem v řízení tento nárok neuplatnila. Odvolací soud připomněl, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud (až na zákonem stanovené výjimky) vázán žalobou a není možné, aby, aniž by žalobkyně dříve sama změnila žalobu, vyhověl nároku, který se opírá o jiný skutkový základ, než byl tvrzen v žalobě a v řízení zjištěn. Napadené rozhodnutí tedy nebylo postaveno na otázce „výběru“ poškozeného, jakou škodu uplatní, nýbrž na tom, že žalobkyní uplatněný nárok není důvodný, neboť jako náhradu škody požadovala zaplacení částky, kterou žalované hradila na základě platného právního důvodu a která nepředstavovala škodu vzniklou v důsledku protiprávního jednání žalované. První otázka dovolatelky proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže přípustnost dovolání založit právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani druhá dovolatelčina otázka, kterou dovolatelka postavila na tvrzení, že jednání žalované bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a žalovaná z něj těžila, neboť žalobkyni odmítla zaplatit či uznat náhradu škody za nájem vozidla Citroen C5. Odvolací soud se ve svém rozsudku vůbec nezabýval otázkou rozporu jednání žalované se zásadami poctivého obchodního styku; ostatně ze spisu ani nevyplývá, že by tuto námitku žalobkyně v odvolání uplatnila. Ani druhá otázka formulovaná v dovolání proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
Třetí otázka dovolatelky se vztahovala k hodnocení důkazů, konkrétně k váze důkazních prostředků. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že listině vytvořené poškozeným byla kladena větší váha, než výslechu svědka (zaměstnance žalované) provedeného soudem. Uvedená námitka dovolatelky rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se týká hodnocení důkazů soudem jakožto činnosti soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, podle něhož samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 33301/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2018, sp. zn. 23 Cdo 2859/2018). Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu