ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4656.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4656/2018-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce A. T. , podnikatele se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem Dolní náměstí 22/43, 779 00 Olomouc, proti žalované MPS TECHNIK s.r.o. , se sídlem V Zahradách 228, 790 84 Mikulovice, IČO 29444128, zastoupené Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem Krameriova 503/9, 790 01 Jeseník, o zaplacení 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 5/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, č. j. 75 Co 50/2018-78, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 568 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Andree - advokátní a insolvenční kancelář s.r.o., se sídlem Dolní náměstí 22/43, 779 00 Olomouc.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 75 Co 50/2018-78, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 9. 2017, č. j. 3 C 5/2016-46, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 240 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 120 000 Kč od 1. 11. 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 120 000 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze závěru, že mezi účastníky bylo nesporné uzavření kupní smlouvy dne 23. 8. 2012, podle níž žalobce prodal žalované použitý kotvový vlek za 300 000 Kč + DPH, který žalovaná převzala ještě před uzavřením kupní smlouvy, avšak žalobci celou sjednanou cenu ve sjednané lhůtě neuhradila, opožděně zaplatila pouze část kupní ceny; neuhradila již zbytek sjednané ceny ve výši 240 000 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že při uzavření kupní smlouvy se žalobce zavázal dodat žalované ke kotvovému vleku kompletní dokumentaci, kterou však nedodal. V dopise ze dne 16. 4. 2013 adresovanému žalobci žalovaná uvedla, že dosud neobdržela projektovou dokumentaci k vleku a tvrdila další vady (nedohledání a nefunkčnost některých dílů) pro něž se nepodařilo vlek v minulé lyžařské sezóně zprovoznit a požádala o splátkový kalendář k zaplacení kupní ceny. Návrh splátkového kalendáře nepovažoval odvolací soud za určitý, proto dospěl k závěru, že k dohodě o splácení již splatného dluhu ve splátkách nedošlo. Žalovaná posléze dopisem ze dne 5. 1. 2017 žádala o odstranění vad, a to do 15. 1. 2017 s tím, že pokud k tomu nedojde, odstoupí od smlouvy, což následně dopisem ze dne 27. 2. 2017 učinila. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná postupovala podle §437 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako při nepodstatném porušení smlouvy dodáním zboží s vadami, kdy si zvolila odstranění vad. Odvolací soud dále posuzoval, zda soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaná neměla právo odstoupit od smlouvy. Dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně je správný, neboť podle §441 odst. 1 obch. zák. žalovaná neoznámila vady žalobci včas a nedošlo tak k zániku kupní smlouvy. Odvolací soud podpořil své rozhodnutí odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 37/2005. Dále uvedl, že pokud žalovaná začala až u jednání dne 6. 9. 2017 „alternativně“ uplatňovat nárok na slevu z ceny pro případ, že by soud odstoupení od smlouvy neakceptoval, jedná se jednak o podmíněný úkon, ke kterému se podle §41a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nepřihlíží, a jednak kupující nemůže zvolený nárok při uplatnění odpovědnosti za vady bez souhlasu prodávajícího měnit (§437 odst. 5 obch. zák.). Z postoje žalobce v daném řízení přitom vyplynulo, že se změnou volby nároku nesouhlasí. Odvolací soud dále konstatoval, že i kdyby byla žalovaná oprávněna nárok na slevu z ceny podle §437 odst. 5 obch. zák. uplatnit, nebyla by podle ustanovení §439 odst. 3 obch. zák. (opět s ohledem na pozdní oznámení vad) oprávněna bez souhlasu žalobce o požadovanou slevu snížit kupní cenu nebo slevu použít k započtení. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, neboť odstoupení od smlouvy nemělo za následek zánik kupní smlouvy a žalovaná je povinna zaplatit žalobci dosud neuhrazenou část kupní ceny společně s úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, a to při posouzení, kdy je hmotněprávní úkon úkonem podmíněným, a závisí též na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to, zda neúčinné uplatnění práva z vad může být překážkou pro pozdější uplatnění jiného nároku, resp. zda je možné za změnu uplatněného nároku z vad (s kterým by musela souhlasit druhá strana) považovat uplatnění jiného nároku namísto nároku původně uplatněného, který však oprávněnému ve skutečnosti vůbec nesvědčil. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil případnou podmíněnost hmotněprávního úkonu podle procesních předpisů a je přesvědčena, že uplatnění nároku na slevu z kupní ceny nic nebránilo. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Namítá, že první položená otázka není relevantní, neboť odvolací soud uplatněný nárok posuzoval i z pohledu hmotného práva, podle konkrétně uvedených ustanovení obchodního zákoníku, a k druhé dovolatelkou předestřené otázce uvedl, že podstatné pro řešení této otázky, správně odvolacím soudem vyřešené, je skutečnost, že žalovanou uplatněné právo z odpovědnosti za vady nesplňuje podmínku včasnosti a řádnosti, což ani dovolatelka nenapadá, a proto nebylo nutno se tímto uplatněným nárokem dále zabývat.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou položená první otázka, kterou dovolatelka považuje za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nezaložila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelkou uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, na danou věc nedopadá. Poukazovaný rozsudek se týkal posouzení žaloby na určení vlastnictví po rozvodu nevypořádaném bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků a řešil otázku určitosti rozvazovací podmínky. V nyní přezkoumávané věci odvolací soud posuzoval žalobcem uplatněný nárok na doplacení kupní ceny a žalovanou učiněné odstoupení od kupní smlouvy, a to podle hmotněprávního předpisu s ohledem na skutková zjištění týkající se včasnosti uplatnění práva z odpovědnosti za vady. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěly s ohledem na právní úpravu odstoupení od smlouvy v obchodním zákoníku a zjištění, že žalovaná uplatnila právo z odpovědnosti za vady poprvé u zjevných vad téměř po 8 měsících a následně téměř po 5-ti letech, k závěru, že právo z odpovědnosti za vady bylo podle hmotně právní úpravy (§441 odst. 1 obch. zák.) uplatněno opožděně. Pokud má dovolatelka za to, že otázka ohledně možnosti změny uplatněného nároku vad namísto původně uplatněného nároku nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, pak je třeba konstatovat, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže ustanovení §437 odst. 5 obch. zák. výslovně řeší, kdy je možné změnit uplatněný nárok z vad, resp. volbu nároku z odpovědnosti za vady, tedy i v případě uplatnila-li dovolatelka takové právo z odpovědnosti za vady opožděně, neboť jde stále o uplatnění práva z odpovědnosti za vady.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl učinit jinak, než její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu