ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4740.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4740/2018-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce J. Č. – HYDRAULIKSERVIS , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 641/15, proti žalované Ascendum Stavební stroje Czech s. r. o. , se sídlem v Loděnici, Plzeňská 430, identifikační číslo osoby 40762645, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Chládkem, advokátem se sídlem v Brně, Minoritská 473/10, o zaplacení částky 994.627 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 36/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. 21 Co 157/2018-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 113 C 36/2017-42, zastavil řízení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a o vrácení soudního poplatku žalobci (bod III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně zastavení řízení; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud posoudil otázku zastavení řízení podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. z důvodu existence rozhodčí smlouvy odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, přičemž namítá, že žádný ze soudů ve věci nenařídil jednání.
K otázce, zda je při uplatnění námitky nedostatku pravomoci soudu z důvodu existence rozhodčí smlouvy podle §106 odst. 1 o. s. ř. nezbytné, aby soud nařídil jednání, se ve vztahu k dovolatelem odkazovanému usnesení sp. zn. 32 Cdo 1881/2011 Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 838/2017, kde konstatoval následující: „Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí [tj. v usnesení sp. zn. 32 Cdo 1881/2011] vycházel z toho, že §115 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu nařídit jednání k projednání věci samé, a uvedl, že rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v tom, že není dána pravomoc soudu podle §106 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím toliko procesním. Dílčím závěrem citovaného usnesení Nejvyššího soudu tedy je, že obecně lze procesní rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu, že je zde nedostatek podmínky řízení spočívající v uzavřené rozhodčí doložce, vydat bez nařízení jednání. V konkrétním případě, který Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí řešil, ovšem bylo k závěru o existenci rozhodčí doložky nutné učinit skutková zjištění, které soudy obou stupňů učinily z listin, aniž by provedly dokazování, které se provádí podle §122 odst. 1 o. s. ř. při jednání. Stěžejní rozdíl mezi oběma řešenými případy spočíval v tom, že v případě, o němž Nejvyšší soud rozhodoval v citovaném usnesení, soudy nejprve musely učinit skutková zjištění o tom, zda vůbec smlouva, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, byla uzavřena, neboť rozhodčí doložka byla uvedena v nabídce (objednávce přepravy) učiněné jednou ze stran. Závěr o tom, že postup stran vedl k uzavření smlouvy o přepravě, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, pak soudy dovodily z objednávek přepravy a z nákladních listů k nim vyhotovených. Soudy obou stupňů v onom případě učinily skutková zjištění vedoucí k závěru o existenci rozhodčí doložky, aniž by nařídily jednání a provedly na něm dokazování.“
Nejvyšší soud přitom dovodil (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 838/2017, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2691/2017), že závěr, že k posouzení, zda zde není nedostatek podmínky řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř., je nezbytné nařídit jednání, nelze zobecnit a bez dalšího aplikovat ve všech případech. Je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem řešené věci, zejména k tomu, zda pro rozhodnutí o zastavení řízení bylo nutné učinit skutková zjištění pomocí dokazování (např. je-li sporná samotná existence rozhodčí doložky), či zda bylo potřebné pouze právní posouzení námitky jedné ze stran učiněné podle §106 odst. 1 o. s. ř. V neposlední řadě je nutné mít na zřeteli také to, zda postupem soudu nedojde k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci nebylo mezi stranami sporu o sjednání rozhodčí doložky v subdealerské smlouvě, přičemž se odvolací soud zabýval právním posouzením otázky, zda se na nároky uvedené v žalobě vztahuje rozhodčí doložka, nebylo nezbytné provádět dokazování za účelem skutkových zjištění a nařizovat jednání. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, aniž by soud nařídil jednání, a neodchýlil se tak od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedená argumentace dovolatele proto přípustnost dovolání založit nemůže.
Pokud dovolatel dále brojí proti procesnímu postupu soudu ohledně doručování, namítá, že znění výroku soudu prvního stupně „řízení se zastavuje“ je nedostatečné, a vytýká odvolacímu soudu nedostatky odůvodnění rozhodnutí, jde o námitky vad řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu