ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4766.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4766/2017-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně A. C. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, proti žalované MetLife Europe Insurance d.a.c. (dříve MetLife Europe Insurance Limited), se sídlem v Irsku, Dublin 2, 20 on Hatch, Lower Hatch Street, reg. č. 472350, odštěpnému závodu MetLife Europe Insurance d.a.c., pobočka pro Českou republiku (dříve MetLife Europe Insurance Limited, pobočka pro Českou republiku), se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Purkyňova 2121/3, PSČ 110 00, IČO 03926079, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 30/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 51 Co 68/2017-62, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 64 C 30/2016-43, zamítl návrh žalobkyně, aby do řízení přistoupil další účastník na straně žalované, kterým je irská společnost MetLife Europe d.a.c, irská společnost s reg. č. 415123, Dublin, Lower Hatch Street, 20 on Hatch, Irsko, s organizační složkou pro Českou republiku MetLife Europe d.a.c., pobočka pro Českou republiku, IČO 03926206, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, PSČ 110 00.
Podle soudu prvního stupně žalobkyně svým návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení obchází institut záměny účastníka na straně žalované z důvodu nedostatku její věcné pasivní legitimace, a proto její návrh na přistoupení účastníka do řízení zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 51 Co 68/2017-62, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle odvolacího soudu nebyly prozatím dány předpoklady pro rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka do řízení na straně žalované, neboť žaloba je, pokud jde o označení žalované, neurčitá. Soud prvního stupně přehlédl, že ač žalobkyně v záhlaví žaloby označila jako žalovanou společnost žalované, ve vylíčení skutkových tvrzení označuje za pojistitele osobu odlišnou. Žalobkyně v části A, odst. I. žaloby tvrdila, že její zemřelý manžel, v důsledku jehož smrti se domáhá pojistného plnění, měl uzavřenou smlouvu se společností MetLife Pojišťovna a.s. (dříve Aviva životní pojišťovna, a.s.), která zanikla v důsledku přeshraniční fúze sloučením se společností MetLife Europe Limited s tím, že MetLife Europe Limited je organizační složkou žalované.
Podle odvolacího soudu je žaloba neurčitá, pokud jde o označení žalované, neboť obsahuje sice přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor, když v záhlaví žaloby a ve skutkových tvrzeních označuje žalobkyně za žalovanou dvě rozdílné právnické osoby. Nejde tak jednoznačně dovodit, který subjekt mínila žalobkyně žalovat. Podle jeho názoru tak soud prvního stupně tím, že se nepokusil odstranit uvedenou vadu žaloby postupem podle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 167/2005, podle nějž „o vadu žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad nebyl správný“.
Dovolatelka nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že pokud jde o údaje, jimiž je označena žalovaná, je mezi nimi logický rozpor a že nelze jednoznačně dovodit, který subjekt mínila žalobkyně žalovat. Podle dovolatelky nejde o logický rozpor v označení žalované a jinými údaji o žalované obsaženými v žalobě, ale o nesprávné právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace, tj. osoby, vůči níž má mít žalobkyně tvrzený nárok (žalobkyně vychází z nesprávného právního posouzení, že žalovaná je mateřskou společností právního nástupce společnosti, s níž měla být pojistná smlouva uzavřena, a proto žaluje právě žalovanou). Podle dovolatelky je v žalobě naopak velmi jednoznačně a zcela srozumitelně podáno, proč žalobkyně v žalobě za účastníka řízení označila právě žalovanou. Pokud by podle žalované soud vyzval žalobkyni k odstranění vady žaloby v označení žalované, je z dosavadního průběhu řízení zřejmé, že žalobkyně za žalovanou označí MetLife Europe d.a.c. (dříve Limited), čímž dojde k obejití institutu záměny účastníka řízení.
Dovolatelka rovněž poukázala na skutečnost, že žalobkyně již z předchozího řízení (vedeného pod sp. zn. 13 C54/2015) musela nutně vědět, koho má správně za žalovanou označit. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2611/2005, podle nějž „žalobkyni nelze přisvědčit ani v tom, že jí soudy měly poučit, koho má správně žalovat. Takový postup by byl namístě, jen pokud by nebylo z okolností zjevné, že žalobkyně označuje za žalovanou organizační složku státu přesto, že již z předchozího řízení musela nutně vědět, koho má správně za žalovaného označit. Cílem poučovací povinnosti soudu je poskytnout účastníkovi nezbytné informace k tomu, aby účastník mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit; pokud je zjevné, že účastník takové informace již má, nelze soudu v případě, že podle nich účastník nepostupuje, vytýkat, že mu tyto informace opětovně nesděluje.“
Ze shora uvedených důvodů tak měla dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a sám rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalované není přípustné.
Odvolací soud se neodchýlil od závěrů obsažených v dovolatelkou citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. V rozhodnutí ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 167/2005, Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů, že do svých závěrů nepromítly skutečnost, že žalobkyně po výzvě soudu napravila zjevnou chybu v označení žalované a tuto následně správně identifikovala tak, že splňovala požadavky kladené na subjekt občanskoprávního řízení; soud prvního stupně řízení přesto z důvodu, že žalovaná nemá způsobilost být účastníkem řízení, zastavil a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. V nyní posuzovaném případě se však o tuto situaci nejedná, neboť soud prvního stupně se o odstranění vady žaloby ani nepokusil a odvolací soudu právě proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Pokud se s odkazem na uvedené rozhodnutí žalovaná dovolávala konstatování Nejvyššího soudu, o tom, že „o vadu žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný“, ani tento závěr není přiléhavý k nyní posuzované situaci. Z podané žaloby totiž jednoznačně nevyplývá, že by žalobkyně vycházela z předpokladu, že ten, koho za žalovaného označila, je povinen její nárok uspokojit. Žalobkyně sice v souladu s §79 o. s. ř. identifikovala v záhlaví své žaloby konkrétní subjekt, který splňuje požadavky způsobilosti účastníka řízení, ovšem z obsahu žaloby je zřejmé, že se uplatněného nároku domáhá po právním nástupci subjektu, s nímž měl její zemřelý manžel uzavřenu pojistnou smlouvu, která představuje právní titul, o nějž žalobkyně opírá uplatněný nárok, přičemž tento subjekt je odlišný od v záhlaví označené právnické osoby.
Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3728/2007, vyložil, že „je-li označení účastníka v žalobě nepřesné nebo neúplné, jde o vadu žaloby a je to důvodem k postupu podle §43 o. s. ř., nikoliv k zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. O vadné podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. jde nejen tehdy, neumožňuje-li označení účastníka v žalobě jeho přesnou identifikaci, či v jeho označení došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, ale i tehdy, je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá, tedy jestliže obsah žaloby vzbuzuje pochybnosti o tom, zda žaloba směřuje proti tomu, kdo podle skutkových tvrzení v žalobě je odpovědným subjektem. Podle §104 o. s. ř. soud postupuje v případě, že byl žalovaný řádně označen a nejsou pochybnosti o tom, kdo má být žalován; v takovém případě je postup podle §43 o. s. ř. vyloučen“. V posuzované věci bylo v žalobě ze dne 2. 8. 2004 jako žalovaný označeno Ministerstvo spravedlnosti ČR s uvedením jejího sídla, avšak zároveň v bodu III žaloby je uvedeno, že „žalobce je toho názoru, že mu byla způsobena škoda, za kterou odpovídá stát“. Z toho je zřejmé, že žaloba obsahuje logický rozpor mezi označením žalovaného a žalobním tvrzením o tom, kdo žalobkyni odpovídá za škodu, jejíž náhrady se domáhá.
Z obsahu žaloby v nyní posuzované věci je zřejmé, že žalobkyně se uplatněného nároku zamýšlela domáhat po právním nástupci společnosti, s níž uzavřel její manžel pojistnou smlouvu. Jelikož v záhlaví žaloby žalobkyně označila subjekt odlišný od právního nástupce této společnosti, bylo namístě pro logický rozpor mezi označením žalované a žalobním tvrzením o subjektu, který má na základě pojistné smlouvy plnit žalovanou částku, vyzvat žalobkyni k odstranění vady žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu je tak plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Výše uvedený závěr nemůže zvrátit ani tvrzení žalované o tom, že při rozhodování soudů měly být aplikovány závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2611/2005. Žalobkyně předně svou argumentaci postavila na skutkových okolnostech, které nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů, a sice že žalobkyně již z jiného řízení měla vědět, jak správně označit žalovanou. Pokud Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí uvedl, že „cílem poučovací povinnosti soudu je poskytnout účastníkovi nezbytné informace k tomu, aby účastník mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit, přičemž pokud je zjevné, že účastník takové informace již má, nelze soudu v případě, že podle nich účastník nepostupuje vytýkat, že mu tyto informace opětovně nesděluje“, nelze tyto závěry aplikovat na nyní posuzovaný případ, neboť jak uvedeno shora, ze skutkových zjištění soudů se nepodává, že by žalobkyně příslušnými informacemi disponovala. Současně Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí řešil skutkově odlišnou otázku, neboť se nezabýval situací logického rozporu mezi označením žalované a obsahu žaloby, nýbrž posuzoval věc, v níž žalobkyně bez jakýchkoliv pochybností směřovala žalobu proti nezpůsobilému subjektu, a z jejího obsahu se nepodávalo, že by mínila nárok uplatnit vůči státu, tj. subjektu způsobilému.
Z výše uvedených důvodů nejsou námitky dovolatelky způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno nebylo, neboť řízení se tímto rozhodnutím nekončí a o náhradě nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu