ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4784.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4784/2018-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Pivovar Černá Hora, a. s. , se sídlem v Černé Hoře, nám. U Pivovaru 3, identifikační číslo osoby 28282876, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovanému J. F. , nar. XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, o vydání věci, event. o zaplacení částky 142.376,30 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 10/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2018, č. j. 4 Cmo 42/2018-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.615,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 4 Cm 10/2016-244, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni klimatizaci značky XY (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 12. 9. 2017, č. j. 4 Cm 10/2016-250, Krajský soud v Brně tento rozsudek doplnil výrokem o náhradě nákladů řízení státu.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítnul, případně zamítnul.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel v podaném dovolání namítá, že odvolací soud nepostupoval při řešení otázky zániku pohledávek v důsledku jejich jednostranného zápočtu ze strany žalobkyně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dle dovolatele se přitom odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že pro zánik pohledávek z kupní smlouvy na klimatizaci a z kupních smluv na dodávku výrobků není potřebný jejich zápočet.
Odvolací soud v nyní projednávané věci vyšel z toho, že v předmětné smlouvě o koupi klimatizace byla uzavřena dohoda o splácení kupní ceny formou odběrů výrobků ze sortimentu kupujícího realizovaných na základě kupní smlouvy č. 803/120 ze dne 2. 8. 2004. Odvolací soud následně dovodil, že z formulace čl. 3 posuzované kupní smlouvy „bude docházet k vzájemnému zápočtu závazků a pohledávek, a to až do doby vyrovnání závazku kupujícího“, a zejména z formulace čl. 5 kupní smlouvy „předmět kupní smlouvy klimatizace XY přejde do majetku kupujícího dnem poslední splátky formou výrobků kupujícího“ je zcela zřejmé, že úmyslem smluvních stran bylo automatické zúčtování závazků a pohledávek, tedy vlastně umořování dluhu kupujícího. Odvolací soud přitom uzavřel, že jelikož žalobkyně prokázala, že splnila dohodu o zaplacení kupní ceny, přešlo na ni vlastnictví k předmětné klimatizaci.
Dovolatel přehlíží, že na řešení otázky zániku pohledávek v důsledku jejich jednostranného zápočtu ze strany žalobkyně není rozhodnutí odvolacího soudu založeno; odvolací soud rovněž své rozhodnutí nezaložil ani na závěru, že pro zánik pohledávek z kupní smlouvy na klimatizaci a z kupních smluv na dodávku výrobků není potřebný jejich zápočet. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž určující, že se strany v předmětné smlouvě o koupi klimatizace dohodly na způsobu započtení bez nutnosti dalšího právního jednání, když dospěl k závěru, že „úmyslem smluvních stran bylo automatické zúčtování závazků a pohledávek, tedy vlastně umořování dluhu kupujícího“. Uvedené námitky dovolatele přípustnost dovolání založit nemohou, jelikož dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Jestliže dále dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku týkající se promlčení práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny za zboží a namítá v této souvislosti, že zákon vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené, ani tato argumentace dovolatele přípustnost dovolání nezakládá, když na řešení uvedené otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu