ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.510.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 510/2019-113
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně ATM CZ a. s. , se sídlem v Praze 7, U měšťanského pivovaru 934/4, identifikační číslo osoby 28488300, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované Munitio s. r. o. , se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, identifikační číslo osoby 29288347, zastoupené JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 27/2, o zaplacení částky 228.109 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 133/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2018, č. j. 27 Co 48/2018-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2018, č. j. 27 Co 48/2018-64, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2017, č. j. 31 C 133/2017-36, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 15. 11. 2017, č. j. 31 C 133/2017-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 228.109 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 228.109 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě písemné objednávky ze dne 18. 4. 2016 zajistila pro žalovanou recyklaci odpadu na deponii v obci Dubenec ve dnech 18.28. 4. 2016. Cenu poskytnutého plnění ve výši 185.638 Kč vč. DPH žalobkyně vyúčtovala fakturou č. 2016159 splatnou dne 20. 5. 2016. Na základě téže objednávky žalobkyně provedla práce i ve dnech 9.10. 5. 2016 a cenu ve výši 42.471 Kč vč. DPH vyúčtovala fakturou č. 2016211 splatnou dne 20. 6. 2016. Žalovaná cenu za recyklaci odpadu žalobkyni nezaplatila.
Ve věci byl dne 15. 5. 2017 vydán elektronický platební rozkaz č. j. EPR 59614/2017-4, ve kterém byla žalovaná zavázána k úhradě žalované částky s požadovanými úroky z prodlení v zákonné výši i s náhradou nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Pro případ podání odporu bylo žalované uloženo v souladu s ustanovením §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve věci ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro podání odporu písemně vyjádřila.
Dle zjištění soudů žalovaná podala proti elektronickému platebnímu rozkazu včas odpor, ve kterém „v prvé řadě uvedla, že údajný nárok žalobkyně uplatněný žalobou neuznává. Tento nárok neodpovídá skutečnému stavu, neboť žalované [správně žalobkyni] nemohl vzniknout takovýto nárok na zaplacení žalované částky v dané výši ani jeho příslušenství, když žalovaná není v prodlení s úhradou žalované částky. Dále žalovaná uvedla, že žalobkyně neprovádí skutková tvrzení ohledně smluvního vztahu, ze kterého by měl plynout následně uplatněný žalobní nárok. Žalobkyni vytkla, že její tvrzení jsou neurčitá co do určení předmětu plnění, určení práv a povinností smluvních stran a ceny plnění. Následně pak tudíž není jasné, jaké plnění bylo žalované skutečně poskytnuto, což musí žalobkyně nejen tvrdit, ale i prokazovat. Co se týká rozsahu poskytnutého plnění, s tímto žalovaná nesouhlasí a namítá jistou nereálnost objektivní možnosti takového plnění v tvrzeném rozsahu. Je tedy sporné, zda byl smluvní vztah vůbec po právu a platně sjednán a jak byl či nebyl následně plněn. Předmětný smluvní vztah mezi účastnicemi, jež měl být uzavřen v dosud nevyjasněné podobě, proto považuje žalovaná za zcela neurčitý. Dále žalovaná uvedla, že podpisy na jednotlivých žalobkyní předložených dokumentech bude třeba případně zkoumat znalecky“.
Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odůvodnění odporu žalované nelze považovat za kvalifikované vyjádření na výzvu soudu dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Žalovaná v odůvodnění odporu sice uvedla, že nárok žalobkyně neuznává s tím, že tento neodpovídá skutečnému stavu věci, nicméně nevylíčila žádné konkrétní skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a ani neuvedla (z jejího pohledu) „skutečný stav věci“. Dále jen obecně namítala, že žalobkyní tvrzený smluvní vztah považuje za neurčitý, neboť by to měla být žalobkyně, kdo by měl tvrdit, jak došlo k dohodě o právech a povinnostech smluvních stran, předmětu a ceně plnění atd., neboť není jasné, jaké plnění bylo skutečně poskytnuto. Zcela absentuje vyjádření žalované k tvrzení žalobkyně o tom, že faktickým plněním akceptovala písemnou objednávku žalované a že k dohodě o ceně plnění došlo v souladu s platným ceníkem žalobkyně a na základě domluvy mezi účastnicemi, popř. na základě platného ceníku žalobkyně a objednávky žalované, a že rozsah plnění je potvrzován listinami doloženými s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Není tedy pravdou, že žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neuvedla potřebná skutková tvrzení. Naopak je to žalovaná, která se k těmto tvrzením žádným konkrétním způsobem nevyjádřila. Odvolací soud dále dodal, že i s ohledem na žalobkyní uvedené (a dokládané) tvrzení o předsoudním vymáhání pohledávky je zřejmé, že žalovaná zjevně taktizuje a její nynější postup v soudním řízení lze hodnotit jako obstrukční. Odvolací soud tedy potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, konkrétně jde o otázku posouzení naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. a s tím souvisejících požadavků na obsahové náležitosti podaného vyjádření ve smyslu §114b odst. 1, odst. 5 o. s. ř. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž namítá, že odvolací soud posoudil podané vyjádření dovolatelky dle §114b o. s. ř. nesprávně a přehnaně formalisticky, když dospěl k závěru, že odůvodnění odporu dovolatelky nelze považovat za kvalifikované vyjádření na výzvu soudu. Dovolatelka je toho názoru, že její vyjádření lze považovat za řádné vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., neboť v něm zřetelně projevila svůj nesouhlas s žalobou a současně svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez průtahů. Namítá, že ve vyjádření učinila spornou, byť se tak nevyjádřila zcela pregnantně, existenci smluvního vztahu mezi žalobkyní a dovolatelkou, z něhož žalobkyně ve svém nároku vychází, jakož i předmět plnění, cenu, kvalitu a rozsah poskytnutého plnění. Učinila též sporným pravdivost podpisů na žalobkyní předložených dokumentech a ohledně pravdivosti podpisů navrhla provedení důkazu znaleckým posudkem. Uvádí, že v řízení nebyla pasivní a z podaného vyjádření nelze dospět k závěru, že by neměla zájem aktivně se podílet na včasném projednání věci. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dle §243 písm. a) o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítnul, popř. zamítnul.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky požadavků na obsahové náležitosti podaného vyjádření ve smyslu §114b o. s. ř. a naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. Dovolání je i důvodné.
Podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
Podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle §114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018). Jak poukázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2883/2015, zákon v §114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil [Bureš, J. §114b (Usnesení o výzvě k vyjádření). In: Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 788 a násl.].
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2883/2015 Nejvyšší soud rovněž poukázal na zásady, které Ústavní soud podrobně rozvedl v nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a sice že „fikce uznání dle §114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou správné právní argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak je tato právní úprava vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace §114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny“.
V nyní projednávané věci byl dovolatelce doručen elektronický platební rozkaz spojený s kvalifikovanou výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. a ta na něj ve stanovené lhůtě reagovala, nezastoupena advokátem, odporem se shora uvedeným odůvodněním. Dovolací soud přitom uzavírá, že argumentace žalované obsažená v podaném odporu není pouhým vyjádřením nesouhlasu se žalobou, nýbrž touto argumentací žalovaná naplnila podmínku alespoň v základních obrysech vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Její vyjádření je třeba hodnotit jako kvalifikované ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř. v dané věci tedy naplněny nebyly, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle obsahu spisu žalovaná v řízení nepostupuje obstrukčně a postup soudu nezdržuje. Jestliže se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odůvodnění odporu žalované nelze považovat za kvalifikované vyjádření na výzvu soudu dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. a že jsou tedy splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 o. s. ř., je jeho rozhodnutí s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí v rozporu.
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno, stal se návrh na odklad jeho vykonatelnosti bezpředmětným, a proto o něm dovolací soud již nerozhodoval.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu