ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.592.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 592/2019-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Roberta Hynka , Vodičkova 699/30, 110 00 Praha 1, insolvenčního správce úpadce SPM ENGINEERING s.r.o., se sídlem Hlavní 159, 28903 Záhornice, IČO 28512448, zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/30, 110 00 Praha 1, proti žalované VEP invest s.r.o. , se sídlem Korunní 588/4, Vinohrady, 120 00 Praha 2, IČO 28363515, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem Václavské nám. 794/38, 110 00 Praha 1 o zaplacení 9 156 444,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 95/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 165/2017-443, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 165/2017-443, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2017, č. j. 11 Cm 95/2013-424, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3930/2015, na něž dovolatel poukázal v souvislosti s předestřenou otázkou hmotného práva, týkající se uznání závazku při částečném plnění dlužníkem, kdy lze současně usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil uvedenou otázku s ohledem na konkrétně zjištěné okolnosti částečného plnění žalovanou, kdy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že dílo nebylo podle smlouvy o dílo ze dne 2. 2. 2009 ke sjednanému dni ukončeno, nebyl vyhotoven protokol o předání a převzetí díla, jak vyžadovala smluvní ujednání, ale naopak byla prokázána existence výzev žalované směřujících k žalobci (úpadci) na dokončení sjednaného díla a mezi oběma smluvními stranami byl dne 30. 3. 2010 stvrzen protokol o vadách a nedodělcích díla, specifikovaných v 60-ti položkách přílohy. Dovolatel však zakládá své právní úvahy o oprávněnosti uplatněných nároků na základě vlastního skutkového závěru, že žalovaná úhradou fakturovaných částek, které měly představovat tzv. zádržné, potvrdila dokončení díla bez vad a nedodělků. K takovému závěru ovšem odvolací soud a ani soud prvního stupně nedospěl. Oba soudy vyšly ze závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že dílo bylo dokončeno a řádně předáno a převzato, a proto dovodily, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení (vyplacení) pozastávky podle čl. IV. bodu 3 smlouvy, jistící odstranění případných vad a nedodělků. Zároveň oba soudy shodně konstatovaly, že na tomto závěru nemohla nic změnit ani skutečnost, že žalovaná o své vůli uhradila úpadci dne 3. 2. 2010 na ceně díla další částku 1 395 000 Kč, což bylo podle zjištění obou soudů odůvodněno potřebou urychlení dokončení díla a nedostatkem finančních prostředků úpadce, o čemž svědčilo i následné navýšení ceny díla bez prokázaného odsouhlasení konkrétních položek rozšíření díla. Ze skutkových zjištění nedovodily, že by uvedeným plněním žalovaná uznala i zbytek závazku. Soudy při posouzení věci přihlédly též ke zjištění, že žalovaná v souladu se smluvními ujednáními odstranila vady díla místo úpadce (prostřednictvím třetích osob) a uplatnila vůči úpadci slevu z ceny díla ve výši 1 194 082,21 Kč a dále pohledávku z titulu neuhrazené faktury na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla ve výši 145 103 Kč a pohledávku z titulu neuhrazené faktury za dodávky tepelné a elektrické energie v částce 365 814 Kč, kdy tyto částky žalovaná započetla na zatím nesplatnou pohledávku z titulu vrácení zbytku pozastávky ve výši 1 705 000 Kč. Splatnost pozastávky do zbytku v částce 30 542,21 Kč (rozdíl mezi cenou díla 33 790 000 Kč a zaplacenou cenou díla celkem ve výši 33 759 457,79 Kč) podle závěru odvolacího soudu žalobce (s ohledem na uvedená skutková zjištění) neprokázal. Oba soudy posoudily okolnosti týkající se provedení díla, které je vadné a má nedodělky, a též skutečnosti vztahující se k vrácení zbytku pozastávky, v souladu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 558/2005 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Zakládá-li dovolatel své dovolací námitky na zpochybňování skutkových zjištění v dané věci, na polemice se skutkovým stavem, na kritice hodnocení důkazů a na vlastním skutkovém závěru, že žalovaná úhradou fakturovaných částek, které měly představovat tzv. zádržné, potvrdila dokončení díla bez vad a nedodělků, k nimž však odvolací soud nedospěl, je třeba zdůraznit, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neodůvodnil řádně podle §157 o. s. ř. své závěry o uplatněných nárocích ve výši 81 750 Kč, 800 060 Kč a 6 539 092 Kč (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu - rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3450/2011), je třeba konstatovat, že tyto námitky dovolatele, směřující k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, se týkají případných vad řízení. Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemohou založit samotné námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 či usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nebylo-li tedy dovolání žalobce shledáno přípustným podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba blíže zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu