ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.642.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 642/2019-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EKOLSAN.CZ, s. r. o. , se sídlem v Brně, Bohunice, Hraničky 301/5, PSČ 625 00, IČO 26939592, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti žalované České pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 425 518 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 88/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 1 Cmo 130/2017-230, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. července 2017, č. j. 25 Cm 88/2014-189, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 1 Cmo 130/2017-230, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 318 126 Kč s příslušenstvím (výrok I), a ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 107 392 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a III včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015).
Dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné dle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde v dovolání nevymezila konkrétní právní otázku, která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v §237 o. s. ř. Dovolatelčina argumentace se převážně vztahovala k vadám řízení; konkrétně dovolatelka namítala, že soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, dále že neprovedly důkazy a že jejich rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dovolací soud připomíná, že námitky vad řízení nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
K dovolatelčině námitce nesprávného právního posouzení je třeba uvést, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva naplňující kritéria uvedená
v §237 o. s. ř.
Zbývající dovolatelčina argumentace, v níž uvedla, že se domnívá, že v řízení byla jednoznačně provedeným dokazováním jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi nahodilou událostí a vzniklou škodou, se týká skutkového stavu věci zjištěného soudy obou stupňů, kterým je ovšem dovolací soud vázán a jehož přezkum mu nepřísluší, neboť již z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že dovolací přezkum je omezen pouze na otázky právní, nikoli skutkové.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (neformulovala právní otázku, která by naplňovala jedno z kritérií §237 o. s. ř.). Dovolatelčiny námitky vad řízení a námitky směřující ke zjištěnému skutkovému stavu pak nezaloží přípustnost dovolání (viz výše).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu